Exkluzivní zpověď o padlém Čechovi na Ukrajině: Osudnou mu byla hlídka. Proč šel bojovat?
Výběr redakce
Dvaačtyřicetiletý skaut Michal Janík byl srdcař. Nebál se podat pomocnou ruku všem, kteří ji potřebovali. Měsíce se věnoval humanitární pomoci na Ukrajině, jeho hlavním cílem ale bylo zapojit se do bojů na frontě. Po boku českých bratrů ve zbrani se mu dařilo odrážet stupňující se ruské útoky na charkovské frontě. Jedna z ranních hlídek se mu ale stala osudnou, sdělili redakci CNN Prima NEWS dobrovolníci Marek Wiesner a Denisa Boháčková z organizace Mise Ukrajina. Jak vzpomínají na svého kolegu, který jim pomáhal s evakuací civilistů?
Co vedlo Michala Janíka k tomu, aby odcestoval na Ukrajinu?
Marek Wiesner: S rodinou se Michal rozloučil už v prvním dni války, na Ukrajině působil prakticky od začátku ruské invaze. Byl přesvědčen, že je nutné zastavit či vytlačit ruská vojska – jinak by mohla pokračovat do dalších částí Evropy, které Kreml považuje za sféru vlivu bývalého Sovětského svazu.
Denisa Boháčková: To byl Míšův prvotní impuls, aby vstoupil do bojujících řad. Ale nečinil tak bez rozmyslu. Byl si vědom možných následků a vše si důkladně nechal projít hlavou.
Co jsem pochopil z příspěvků na sociálních sítích, na frontovou linii se ale dostal relativně nedávno. Do té doby se věnoval humanitárním aktivitám.
Wiesner: Je to tak. První kroky – krátce po příjezdu na Ukrajinu – ho přivedly do vojenského centra Javoriv poblíž polských hranic. Zde sice prošel určitým základním výcvikem, k boji se nicméně nedostal. Dle svých slov nebyl z nabízených možností ve vojenských strukturách příliš nadšený. Rozhodl se proto opustit výcvikový tábor a pomoct Ukrajině jinak. Přesunul se do Lvova a věnoval se humanitárním aktivitám. Cítil se tam být užitečnější a potřebnější, navíc přímo viděl výsledky své práce. To pro něj bylo velmi důležité.
Boháčková: Útočiště našel v improvizovaném dětském domově v budově fitness centra. Z místa byl nadšený, staral se o děti a hrál si s nimi, sháněl jim i humanitární pomoc. Později si ve Lvově zavedl vlastní pracovní režim. Ráno vstal, složil si karimatku a zamířil na hlavní nádraží, kde asistoval prchajícím civilistům. Zajišťoval jim základní potřeby, sháněl ubytování, pomáhal pohybově indisponovaným osobám. Na nádraží ho znali dobře – bez něj by se mnozí lidé nedostali tam, kam potřebovali.
Jak jste se s Michalem Janíkem vlastně potkali?
Boháčková: Kromě výše zmíněných aktivit Míša také sháněl prchajícím rodinám dopravu za hranice Ukrajiny, aby se dostaly do bezpečí. My jsme zrovna přijížděli s naším autobusem do Lvova a hledali jsme lidi, kteří by měli zájem odcestovat do České republiky. Na nádraží jsme narazili právě na Míšu. Měl výjimečné organizační nadání – uměl pracovat s lidmi a dokázal Ukrajince uklidnit, třebaže neuměl ukrajinsky ani rusky. Přesto nám dokázal skvěle pomoct s evakuací. Zajímaly ho naše cesty na Ukrajinu a zpět i osudy zachráněných lidí. A líbilo se mu, co děláme. Slovo dalo slovo a zůstali jsme v úzkém kontaktu.
Wiesner: V rámci Mise Ukrajina se pak stal naší „spojkou“ nejen pro předávání kontaktů a lidí k evakuaci, ale také pro následující cesty na východ i jih Ukrajiny. Před každou delší výpravou shromažďoval humanitární pomoc ve Lvově, kterou jsme následně přiložili k našemu nákladu z Evropské unie. Společně s námi nebo dalšími dobrovolníky pak vyrážel do vzdálenějších zasažených měst, jako jsou Černigov, Mikolajiv, Kremenčuk, Poltava, Charkov či Sumy. I přes hrozící nebezpečí se Michal nebál vyrazit se zásobami až na místo a předat je osobně potřebným. Mnohdy se jeho přímým přičiněním podařilo doručit pomoc tam, kam se mělo – aby třeba nezůstala „viset“ někde ve skladu. I to se stává.
Projekt Mise Ukrajina
Prakticky od začátku války se čeští dobrovolníci z Mise Ukrajina snaží zapojit do dobročinných aktivit. Náklady na převoz ukrajinských uprchlíků a potřebného humanitárního i vojenského materiálu Češi financují skrze vlastní sbírky. Více informací o projektu, podrobnosti o dosavadních aktivitách a číslo transparentního účtu najdete na webu miseukrajina.cz či na Facebooku, Instagramu a Twitteru organizace.
Jak se Michal Janík nakonec dostal do vojenské služby? Zatím mi to zní, že u humanitární pomoci byl spokojený.
Wiesner: Už od počátku války bylo Michalovým cílem vstoupit do bojových jednotek. V prvních dnech mu to nevyšlo, situace se ale postupně měnila. Sami jsme pro něj dlouho sháněli možnosti, kde by mohl být nasazen. Nakonec se před ním objevila lákavá příležitost se přidat k českým klukům v dobrovolnickém praporu Karpatská Sič, který působil v Charkovské oblasti.
Jak jsem zmínil, pro Michala bylo důležité, aby viděl výsledky své práce. Chtěl využít svých schopností a ovlivňovat konkrétní bojové situace. Není to tak, že by jen vyhledával dobrodružství, naopak. Důkladně si promýšlel další kroky a zde viděl svůj největší užitek.
Zůstali jste i poté v úzkém kontaktu?
Boháčková: V praxi se svým vstupem na frontovou linii stal naší spojkou mezi dobrovolníky Mise Ukrajina a českými bojovníky. Díky němu jsme měli přehled o tom, co a kde obráncům chybí, a společnými silami jsme začali připravovat zásobování na jejich část fronty.
Jak ho dobrovolnický prapor přijal ve svých řadách?
Wiesner: Myslím, že velice dobře. Michal měl nadání se rychle zorientovat v novém prostředí i v krizových situacích. Díky své lidské povaze si za velmi krátký čas získal uznání spolubojovníků a nové přátele. K celému konfliktu na Ukrajině uměl přistupovat pragmaticky a profesionálně. Říkal nám: „Neřeším, jestli Rusy nenávidím. Řeším, kde jsou, zda tam mají co dělat a jak je případně odtamtud dostat.“
Osudnou se mu stala ranní hlídka
Co bylo Michalovou hlavní náplní práce na frontě?
Boháčková: Byl přidělen k jednotce, jejímž úkolem bylo držet jednu ze dvou velmi zkoušených pozic. Jednalo se o přístupovou cestu, kudy mohla ruská technika projet a postoupit dál v bojové zóně. Míšova jednotka tak byla pod častým náporem útoků nejen jednotlivých vojáků, ale i vojenské techniky. Dle vyjádření jeho spolubojovníků se jim ale dařilo ruský tlak odrážet. Zvládali ničit jak obrněná vozidla, tak tanky.
Čtěte také
Wiesner: Díky tomu obránci značně ztížili ruský postup a umožnili civilnímu obyvatelstvu v okolí, aby se zavčasu evakuovali pryč. Kromě přímých bojů pomáhal se zjišťováním polohy nepřátel, hlášením pohybu nepřátelských dronů a dalších průzkumných činností. Zároveň to ale znamenalo, že se pozice této konkrétní bojové jednotky staly terčem silné dělostřelecké palby. Bližší informace samozřejmě nemohu z bezpečnostních a strategických důvodů sdělit. Mohl bych tím ohrozit zbytek praporu.
Jak se k vám dostaly informace o Michalově skonu?
Wiesner: První zprávu jsme dostali v pátek odpoledne od jeho spolubojovníků. Co jsme pochopili, v to ráno probíhal na charkovské frontě těžký dělostřelecký útok a Michal měl tou dobou hlídku. Zasáhla ho jedna z minometných střel, nepřežil to. Ještě jsme čekali, až doktor potvrdí, že obětí byl opravdu on. Poté jsme o této události informovali jeho rodinu, na kterou jsme od Michala dostali kontakt.
Boháčková: Mezitím se informace o jeho úmrtí dostala ven do virtuálního prostoru. Objevovaly se nepřesné informace, a to i ze strany ministerstva zahraničí. Například zmiňovalo, že Míša bude převezen z Doněcké do Charkovské oblasti, přitom víme, že padl na charkovské frontě. Když jsem psala na resort ohledně předání kontaktu na rodinu, neprobíhala komunikace úplně nejlépe.
Vzpomínáte na nějaké oblíbené společné momenty s Michalem? Za těch pár měsíců jste museli zažít mnohé.
Boháčková: Takových bylo mnoho, těžko se předávají slovy. Jestli v něčem dokázal Míša vyniknout, byl to situační a místy až cynický humor. Na frontě například jeho jednotka napsala, zda jim může někdo sehnat menší mrazáky. Svým spolubojovníkům vzkázal, že stačí přivézt ruskou zmrzlinu. Nit nenechal suchou ani na Ukrajincích. Ve Lvově si střílel například z mimořádně pomalého skladníka. „Někteří z nich vykazují takovou rychlost, že kdyby ještě trošku zpomalili, začali by couvat,“ okomentoval jednoho z nich.
Vždy na něj byl spoleh, nikdy neodmítl účast. V mnoha ohledech byl pro nás vzorem, líčí dobrovolníci Marek Wiesner a Denisa Boháčková z Mise Ukrajina. Zdroj: Mise Ukrajina
Wiesner: Možná stojí za zmínku, že Michal původně používal tlačítkový telefon. Neholdoval moderním technologiím – byl to skaut a před válkou pobýval v italském klášteře. Pro lepší komunikaci v týmu jsme mu pořídili chytrý telefon. O ten se bál natolik, že ho nosil zabalený ve třech ponožkách, aby se mobilu nic nestalo. Během svých nedávných narozenin zase poznamenal, že dostal „nejdelší ohňostroj v životě“ v podobě ruské dělostřelecké palby. Před každou naší cestou na Ukrajinu nás prosil i o Endiaron. Když jsme se ho zeptali, kolik balení potřebuje, odvětil: „Nechci tě samozřejmě zatěžovat, ale při místní stravě žádné množství, co tě napadne, není dostatečné.“
Především byl ale Michal schopný, hodný a inspirující člověk. Vždy na něj byl spoleh, nikdy neodmítl účast. V mnoha ohledech byl pro nás vzorem. Třebaže jeho příběh nedopadl dobře, zaslouží si naši úctu. Zachraňoval svou přítomností životy.
Čeští bojovníci jsou pod tlakem, chybí jim noktovizory
Jaký je další postup vaší organizace Mise Ukrajina pro další dny či týdny?
Wiesner: Pro tuto chvíli je nejdůležitější odpovědět na okolnosti Michalova skonu, a to i s ohledem na přání jeho rodiny. Informace, které se komunikovaly skrze sociální sítě, média nebo i ministerstvo zahraničí, nebyly vždy zcela přesné. S Michalem jsme byli neustále v kontaktu – osobně i na dálku – čili víme, že se do ničeho nevrhal po hlavě, ale naopak. Vždy se nejdříve zamyslel, analyzoval situaci a snažil se volit co nejefektivnější postup. Chceme dostát jeho památce a fungovat stejně.
Předpokládám, že s humanitárními aktivitami na Ukrajině ale budete pokračovat i nadále.
Boháčková: Určitě. Jsme v kontaktu s Míšovou jednotkou. Řešíme, jak jim pomoct na frontě a snížit riziko dalších úmrtí. Zjistili jsme, že českým klukům chybí celá řada potřebného vybavení, především noktovizory a termovize pro noční boj. Podle jejich slov Rusové touto výbavou disponují, proto zesílili výpady i v noci. A to ani nemluvím o silných dělostřeleckých útocích.
Wiesner: Coby obránci jsou proto čeští bojovníci – a nejen oni – ve velké nevýhodě. V následujících dvou měsících plánujeme pravidelnou velkokapacitní linku humanitární pomoci a vojenského materiálu. Konzultujeme s vojáky a dobrovolníky na Ukrajině, kam má naše snaha směřovat a kde jí bude potřeba nejvíce.
Máte nějakou představu, co konkrétně obráncům na Ukrajině chybí nejvíce? Pokud se bavíme o bojovnících, s nimiž jste v kontaktu.
Wiesner: Snažíme se vozit vše, co si situace vyžádá. Jídlo, léky, zdravotnický či obranný vojenský materiál. Často dovezeme i příslušenství, jako jsou elektrocentrály, drony nebo 3D tiskárny. Nyní se snažíme získat co nejvíce prostředků k zajištění zbraní, které chceme alokovat přímo konkrétním jednotkám. Stále jich je nedostatek, týká se to i munice. Chybí základní výstroj, jako jsou chrániče na kolena. Myslím, že co do zásobování budeme právě zde v tuto chvíli užitečnější. Zde leží reálná šance něco změnit a přispět k úspěchu obránců.
Jak se mohou Češi zapojit do pomoci Ukrajině? Co si pamatuji od našeho posledního rozhovoru, doposud jste organizovali transparentní sbírky na nákup humanitární pomoci a evakuaci ukrajinských uprchlíků.
Boháčková: Sbírka samozřejmě stále platí. Celkově jsme ale dlouho potřebovali zlepšit formát našich aktivit, Misi Ukrajina jsme proto vytvořili webové stránky a spustili oficiální účty na sociálních sítích. Na těchto kanálech budeme informovat o našich aktivitách na Ukrajině i dění na frontě, kde působí nejen čeští chlapci ve zbrani. Navíc chceme oslovit nejen Čechy, ale i jiné evropské země. Věřím, že se v zahraničí najdou lidé, kteří se nebudou zdráhat přiložit ruku k dílu a přispět na dobrou věc.
Čtěte také
Viet Tran pracoval pět let jako redaktor na webu Echo24.cz. Několik let řídil magazínové sekce herních projektů SkillZone.cz a Battleforce.cz, poté spoluzaložil občasník Cooldown.cz. Média vystudoval na Univerzitě Karlově, diplomovou práci zpracovával v Japonsku, kterému se profesně věnuje do současnosti.
