Existovala doba, kdy fráze „přibližme se Západu“ měla svůj velký smysl. Před rokem 1989 to znamenalo skoncování s totalitním režimem a nastolení demokracie. Zdroj: Getty Images
Už dlouho se v české společnosti šíří populistický nešvar, který patří spíš do dob minulých než do roku 2023. „Přibližme se Západu“ je velmi oblíbený argumentační faul mnoha politiků, jehož prostřednictvím obhajují své nápady, ať už jsou sebehloupější. Na Západ – ve smyslu společenství vyspělých demokratických zemí, které ctí hodnoty individualismu a dodržování lidských práv – určitě patříme. Přestaňme si ale nalhávat, že cokoliv na západ od nás je dokonalým snem.
Existovala doba, kdy fráze „přibližme se Západu“ měla svůj velký smysl. Před rokem 1989 to znamenalo skoncování s totalitním režimem a nastolení demokracie. Koncem 20. století šlo o vstup do NATO a zajištění nejzásadnějších bezpečnostních záruk. Před rokem 2004 zase naše přibližování se Západem znamenalo vstup do EU a zavedení příznivějších podmínek pro cestu k opravdové ekonomické vyspělosti.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: KOMENTÁŘ: Mohou Češi ještě pouštět svoje děti do Paříže, kde se znásilňuje pod Eiffelovkou?
Co ale stojí za výzvou „přibližme se Západu“ dnes? Je ideálem současného Západu zapalování aut a rabování obchodů během demonstrací, jaké známe z Francie? Nebo má rčení představovat švédské přihlížení tomu, jak se vlivem migrace zvyšuje kriminalita a snižuje bezpečnost? Či věčné váhání některých německých politiků nad tím, zda má vojenská podpora napadené Ukrajiny vůbec smysl?
GLOSA: Proruská soudružko učitelko, procvičte si vyjmenovaná slova: mýlit se, pýcha, dobytek
Bývalá češtinářka Martina Bednářová ve čtvrtek zářila jak jarní květy na louce za Magnitogorskem. Obvodním soudem pro Prahu 6 byla nepravomocně zproštěna obvinění, že loni v dubnu při výuce na základní škole zpochybňovala ruské válečné zločiny. Ano, žákům sice prokazatelně papouškovala kremelskou žumpu, selhala jako učitelka, o trestný čin popírání genocidia však nešlo. Několikaměsíční podmínce se tedy (prozatím) vyhne. Přesto by si neměla připadat jako vítězka. Kéž by si to uvědomila při práci na domácím úkolu, který jsem pro ni připravil.
Z volání „přibližme se Západu“ se nyní stal ošklivý argumentační faul, který v Česku velmi často využívají někteří liberální či progresivní politici. Jako mantru si vytvořili falešný konstrukt, že cokoliv, co není západoevropské, je proruské. Z takového uvažování pak vycházejí naprosto absurdní závěry, kdy například jeden nejmenovaný poslanec nepřímo naznačil, že Ukrajina je vyznavačem „ruského konzervativního světa“.
Diskutujme o tom, zda říkat svazku stejnopohlavních párů manželství. Bavme se o tom, jestli by homosexuálové měli mít možnost adoptovat děti. Probírat lze mnoho věcí. Přestaňme ale nálepkovat lidi, kteří mají na věc odlišné názory. Odsuzujme extrémy, a to na obou stranách barikády.
Když Západoevropan skočí z okna, skočíme i my?
Země západní Evropy jsou nepochybně bohatší než státy středoevropské. Každý český politik, potažmo běžný občan, by měl přemýšlet o tom, co udělat, abychom západní státy v ekonomickém slova smyslu dohnali. Buďme zároveň hrdými Středoevropany s vlastním názorem, kterým nezmítají extrémy. Nikde není psáno, že se musíme inspirovat kdejakou hloupostí, kterou si Západoevropan zrovna vymyslí.
ČTĚTE TAKÉ: Česko může patřit mezi nejúspěšnější státy světa, říká Fiala. Klíčem má být lithium
Bohužel místo reálné snahy o ekonomické dohnání západoevropských zemí Češi obvykle tlachají a plkají. Mezitím se zdá, že se náš cíl neustále vzdaluje. Exprezident Václav Klaus krátce po 17. listopadu 1989 prohlásil, že se schopnými odborníky se na úroveň Západu dostaneme do deseti let. Buď tedy Česku v 90. letech chyběli schopní odborníci, nebo se Václav Klaus ve své predikci mýlil.
Dnešní odhady expertů či ekonomů se už drží více při zemi. Správnou otázkou je, jestli západní část Evropy ekonomicky vůbec někdy dostihneme. Možná jsme si už uvědomili, že Němci, Britové či Nizozemci v době našeho růstu nečekají, až je doženeme – i oni se rozvíjejí.
Nejspíš nás také přes 40 let v režii KSČ a soužití v odporné totalitě poznamenalo na delší dobu, než jsme si ochotni připustit. Naše fňukání a neustálá potřeba se s někým srovnávat na to dost možná poukazují.
Přesto bychom mohli být alespoň trochu hrdí a vážit si toho, kam jsme se za těch posledních zhruba 35 let dostali. Jsme vyspělou, svobodnou a bezpečnou zemí. Něco takového ve světě, a dokonce ani v Evropě, zdaleka nemá každý.
