Hromadné znásilnění v centru Paříže
Moje dcera, jíž budou čtyři roky, by určitě měla jednou vidět Paříž. Každý chce vidět Paříž. Audrey Hepburnová říkávala: „Paříž je vždy dobrý nápad.“ Jenže ve světle toho, co se v krásném městě neustále děje, že se tam aktuálně znásilňuje už i pod Eiffelovkou, zbývá spíš ivánkovské: „Je to dobrej nápad, špatnej nápad, nebo jakej je to nápad?“
Martova pole, kousek od Eiffelovy věže. Totální centrum turismu. Kde by, sakra, mělo být bezpečněji? Proč tam nejsou policisté? Kamery? Jak se tohle může dít? „Ještě před pár lety jsme tam na pankáče spali,“ vyprávěl mi kolega, když jsme se bavili o tom nedávném hrozném případu, kdy právě na Martových polích znásilnilo 27letou turistku z Mexika pět mužů. Národnost? Neznámá, alespoň v médiích…
V únoru se tam něco podobného stalo brazilské turistce. V dubnu těsně unikla znásilnění německá turistka – kterou před „blíže nespecifikovanými“ násilníky zachránil… pákistánský prodavač. Paříž!
ČTĚTE TAKÉ: Hromadné znásilnění u Eiffelovky: Policie propustila zadržené, politici chtějí místo uzavřít
Představte si, že by se něco takového, jako té holce z Mexika, stalo vaší dceři. Mimochodem, je to právě Paříž, která vévodí oblíbenosti českých „eurovíkendů“. Zároveň je to jeden z našich studijních rájů. Můžete tam ještě vůbec pouštět svoje (dospívající, dospělé) děti?
Třeba komentátor MF DNES Miroslav Korecký aktuálně změnil rodinné plány. Na Facebook napsal, že chtěl jet s rodinou do Francie, s Paříží v čele… „Ale protože v ulicích francouzských měst zrovna vrcholily oslavy úspěchů místního multikulturalismu, narychlo jsme to měnili na Tour de Balkán. Tam je naštěstí klid… Kdyby mi tohle někdo říkal v devadesátkách, kdy jsme idylicky přespávali v parku pod Eiffelkou, zatímco v Dubrovníku byly všechny památky pobité fošnami kvůli ostřelování města, považoval bych ho za blázna…,“ glosoval vtipně i smutně.
Turistický průvodce s mapou NO GO zón
Stačí se třeba v období, kdy se brzy stmívá, projít Tuilerijskými zahradami (kvůli bezpečnosti se zavírají ve 21 hodin) vedoucími k Louvru. Je to vážně podvečerní adrenalinový zážitek, při němž neobdivujete krásy města, nýbrž cítíte v zádech jen desítky nepříjemných pohledů a chcete být co nejrychleji na světle a doufat, že vám to pomůže. Nechci si ani představit, jak takové pohledy vypadají, pokud tam jdou mladé holky.
Na předměstích rozhoduje spíš právo silnějšího.
Francouzská média to dlouhodobě korektně bagatelizují, jsou prostě tak nastavená, nechtějí dmýchat „vášně ve společnosti“, která už dávno rozvášněná je.
Z periferií Paříže jsou ghetta, kde musíte autem projet na červenou, jinak už neodjedete. Senátor Pavel Fischer, bývalý velvyslanec ve Francii, kterého asi nikdo nemůže vinit z nějaké nahnědlé hysterie, v souvislosti s přistěhovalci před časem ve vysílání Českého rozhlasu varoval: „I ti, kteří se zde už narodili, cítí tak slabou vazbu na Francii, že se raději sdružují kolem symbolů, které s ní nemají nic společného. Na předměstích rozhoduje spíš právo silnějšího.“
A dodal: „Francie nezvládá migraci. Od roku 2005 se vystřídali čtyři prezidenti a možná sedm premiérů. A to už není problém jedné politické strany, ale Francie jako takové.“
Už teď vedle tipů na památky nabízejí turističtí průvodci mapu pařížských NO GO zón. Nebo předkládají „místa, kde může být krátká sukně provokací“. Analytik a expert na Francii Jan Eichler hovoří o „vědomí každodenního strachu“, se kterým se ale Francouzi tak nějak smířili. Je to ještě jejich město?
Nepochopím západoevropské jednostranné přizpůsobení se odlišným kulturám na starém kontinentu – vždyť Evropané při návštěvách zemí s jinými kulturami jejich odlišnosti v drtivé většině respektují a podle toho se chovají. Proč to nejde i naopak? Nedej bože, když si někdo náhodou dovolí napsat něco výrazného proti, rázem se ocitne mimo mediální hyperkorektní, jasně vyznačený názorový koridor a čeká ho nálepka xenofoba, nácka, dezoláta…
Bizarní dopad má pařížská realita třeba u Japonců. Ti přijíždějí z čisté země natěšení do romantického historického města mnoha slavných filmových scén, které milují z televize, ale následnou srážku se špinavou a nebezpečnou realitou někteří z nich psychicky absolutně nezvládají.
Pařížský syndrom hrozí nejen Japoncům
Tenhle šok má dokonce vlastní název – Pařížský syndrom. Jde o psychickou poruchu, jež postihuje právě japonské turisty ve francouzském hlavním městě. Podle Wikipedie u nich převládá „v médiích idealizovaný obraz Paříže, který neodpovídá realitě“. V extrémních případech mohou symptomy prý zahrnovat „halucinace, záchvaty paniky a křeče“.
Pařížský syndrom má ale teď skoro celá západní Evropa. A paniku vždy uměli využít pravicoví i levicoví extrémisté. Známe ten kruh dějin… Nebo to bude přesně naopak a z Francie se stane Islámský stát, jak provokativně předpověděl Michell Houllebec ve své fantastické knize Podvolení, v níž politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová… „Urychluji historii,“ dodal k tomu Houllebec.
Co řeknu dceři, až za deset patnáct let přijde s tím, že chce do Paříže? Že vzhledem k hořícímu letišti, které se nedaří uhasit už dva dny, to není dobrý nápad? Nebo naopak bude líp? Bezpečněji? Vypořádají se s tím vším? Co myslíte?
Každopádně, kdyby byla starší už teď, raději bych ji místo do Paříže poslal třeba do albánských hor, ty jsou bezpečnější…
