Turka nekupuj! V internetových vzduchovkářských diskusích častý výkřik. Pokud totiž chcete koupit levnou vzduchovku na takové to „domácí žvýkání“, skončíte buď u „číňana“, nebo právě u „turka“. Cena je nízká, kvalita tomu asi přiměřená. Důležité je, že Turecko dneska představuje významného výrobce (nejen) vzduchových zbraní. Je dobrý střelec z Turecka překvápko? Není – kde se zbraně vyrábějí, tam budou i střelci. A výborní.
Stříbrná medaile pro Yusufa Dikece v týmové střelbě vzbudila na sítích spoustu emocí. Pojďme si některé z nich probrat.
ČTĚTE TAKÉ: Zmar judisty Krpálka. Zlatý obhájce vypadl s obrovitým Japoncem, duel skončil už v 1. kole
„Je mu 51 let – hrozný! Neměl by být už 20 let po smrti, tedy přinejmenším té sportovní?“ No, neměl. Střelecký sport je věkově (i genderově) hodně spravedlivý. Dokud se nedostaví stařecký třes, může udržovaný dědek na střelnici napráskat celému zástupu mladíků. Ostatně na těch střelnicích u nás uvidíte celou řadu starších pánů a já jsem za to rád – většinou už mají rozum, nemají potřebu přeměřovat si pindíky a jejich rady jsou obvykle relevantní.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
„Nechránil si sluch!“ Měl špunty, ale vůbec ne proto, aby si chránil sluch. Ona totiž ta vzduchová pistole zas tolik nepráská. Návštěva rockového koncertu vám sluch zhuntuje víc než celoživotní střílení se vzduchovkou. Proč tedy měl ty špunty? Aby ho nerušilo okolí. Dáváte si v práci sluchátka na uši? Znám lidi, kteří si do nich ani nic nepouštějí. To je ten samý princip – chtějí mít klid.
„Viděli jste, jak byl v pohodě? Neuvěřitelné!“ Až uvidíte střelce, který se nervozitou klepe jako ratlík, tak před sebou s velkou pravděpodobností nemáte vítěze.
„Ruka v kapse – dal to na pána!“ Tak v tom jsem byl avantgarda už před 35 lety. Ne, nevymyslel jsem to a ne, není to frajeřina. Doporučil mi to jeden zkušenější střelec, když jsem si koupil svojí první vzduchovou pistoli. Vypadá to divně, není to úplně standardní, ale není to nic proti ničemu. Důležité totiž je, aby ta nestřílející ruka byla nějak fixovaná a je vcelku jedno, kam si ji strčíte – tedy jestli si ji opřete o bok nebo strčíte do kapsy. Někdo si ji palcem zahákne za poutko na opasek. Když ji necháte volně, tak se bude „kinklat. Třebas úplně neznatelně, ale bude. A to „kinklání“ se opět neznatelně přenese na tělo a z těla na zbraň. No a na terči už to pak vidět bude.
„Měl obyčejné brýle.“ No a? Jasně, desítky let se používají speciální střelecké brýle. Určitě to funguje, ale já při pohledu na toho chlapíka z Turecka cítil jistý pocit zadostiučinění. Dokázal, že prostřílet se k medaili jde i bez toho, že vypadáte jako android. Ona ta posedlost technickými vychytávkami... je to v řadě oborů a sportovci na tom ujíždějí dost... Cože? Ty nemáš běžecké boty za deset táců a kolo za čtvrt mega? To mezi nás vůbec nechoď!
Suma sumárum... nastříleno nemám, zbraně jsou jenom moje hobby. Celý ten příběh dokazuje pouze to, že v zemi, kde naprosto každý cítí potřebu o zbraních diskutovat, o nich zas tolik nevíme. A stejně tak málo toho víme o minoritních sportech, co nejsou zrovna fotbal nebo hokej, což se týká i sportovních redakcí.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Olympiáda v Paříži je ekonomické fiasko, míní ekonom Kovanda
