GLOSA: Můj 17. listopad 1989. V armádním maskáči a u sochy Stalina s Gottwaldem
Co jsem dělal(a) 17. listopadu 1989? Tak by mohla znít otázka celostátní ankety pro všechny občany ve věku nad 50 let. A garantuji, že to nebude nuda, jedině snad národní ostuda. Podobný sociologický průzkum totiž může barvitě ukázat, jak totalitní režim snadno držel za klopy téměř každého občana. Začnu od sebe, v pátek 17. listopadu 1989 jsem v maskáčích Československé lidové armády (ČSLA) pochodoval po buzerplacu vojenské katedry, načež tentýž den večer se mi do cesty připletlo sousoší Klementa Gottwalda s Josifem Stalinem.
V pátek 17. listopadu 1989 vyšlo slunce v 7 hodin a 16 minut, ale už dlouho před svítáním jsem pošlapával na jedné ostravské autobusové zastávce a čekal na spoj mířící ke studentským kolejím Vysoké školy báňské. Studoval jsem sice třetí ročník Pedagogické fakulty, ale na „báňské“ ze mě režim vyráběl socialistického vojáka.
MOHLA VÁM UNIKNOUT REPORTÁŽ: Studuje první ročník a svolala protest: Turka do vlády? Jste se zbláznili
Oblečen do polní uniformy ČSLA jsem jako každý pátek spěchal na vojenskou přípravu, která byla povinná pro všechny studenty vysokých škol mužského pohlaví. A kdybych si ten den ráno koupil ústřední deník Komunistické strany Československa Rudé právo, pokýval by na mě z titulní strany generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš, jenž v novinách pózoval s armádním generálem Pjotrem Luševem. Hlavním velitelem Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy.
Jak jsem byl součástí Varšavské smlouvy
I já jsem v té polní uniformě vlastně ztělesňoval Varšavskou smlouvu. A pak celé dopoledne i část odpoledne přijímal jednu buzeraci za druhou. Pamatuji, jak jsem ten den příliš pomalu prováděl „sborku a rozborku“ samopalu. A ten pochod, to byla úplná tragédie. „Jako kačena na blátě,“ řval na mě jistý major Játy. Nesnášel jsem ty pátky, ale mohly mě uchránit od dvouleté vojny, neboť vysokoškoláci sloužili pouze rok.
Vlastně je to po 36 letech i docela nepříjemný pohled do zrcadla. Sice jsem si v té době své černé svědomí kompenzoval občasnou účastí na demonstracích, a během protestů z 21. srpna 1989 jsem dokonce skončil v policejním antonu a u výslechu, přesto jsem se každý pátek převlékal do vojenského mundúru. A plnil rozkazy komunistických oficírů.
Čtěte také
Svazáci na Albertově, to nevzbuzovalo důvěru
Nepříjemná rozpolcenost v hlavě. Opřeni o bojový transportér, neboť učitelé byli cvičeni na motostřelce, jsme v pátek 17. listopadu 1989 s kamarádem Ivem Kaletou diskutovali na cvičáku i o plánované večerní pražské akci na Albertově: „Svazácká manifestace nemá smysl, to je úlitba soudruhům. Tam rozhodně být nemusíme a ani to nestíháme,“ dost chybně jsme hodnotili naplánované studentské shromáždění.
Po betonovém place pod okny studentských kolejí se proháněla bojová vozidla OT. A za nimi jsme běželi my, dvacetiletí hoši se samopaly, zatímco jiní studenti kolem nás procházeli na přednášky. Dějinná absurdita k nezaplacení, obrázek připomínající dnešní Severní Koreu.
Ve tři odpoledne nástup a rozchod. Na příští pátek byly ohlášeny střelby ostrými, takže učitelé v roli motostřelců měli už po několikáté pálit ze samopalů v areálu sovětské střelnice u Krnova, kde jsme pod dohledem okupační armády trénovali i hod ostrým granátem.
Uffff! Naštěstí už jsem za Rusáky nemusel, přišla revoluce.
Čtěte také
Gottwald, Stalin a Havel
Když 17. listopadu 1989 v 16 hodin a 14 minut zapadlo slunce, zamířil jsem vlakem z Ostravy do městečka Odry, abych tam oslavil 22. narozeniny s přítelem a toho času už také oderským učitelem Petrem Mlčochem. Ve výčepu na oderském náměstí pivo teklo proudem a přes okna jsme viděli až k monumentálnímu sousoší generalissima Stalina s Klementem Gottwaldem. Paradox normalizace v zapadlém komunistickém městečku, kde se ještě v předvečer sametové revoluce pořád ctil kult osobnosti.
V sobotu 18. listopadu 1989 večer mi plačící otec sdělil, že ti hajzlové komunističtí umlátili v Praze na Národní třídě studenta Martina Šmída. Na chvíli jsme zaslzeli, pak jsme každý po své linii začali shánět přátele a kamarády, s nimiž by se dala revoluce udělat i v Ostravě, takže v pondělí 20. listopadu večer už konečně hrstka odvážných demonstrovala i na centrálním ostravském náměstí Lidových milicí. A o měsíc později už přišel oderský Stalin o hlavu a Václav Havel se stal hlavním kandidátem na československého prezidenta.
A jak jste 17. listopad 1989 prožili vy anebo vaši rodiče?
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Ukrajina zasáhla obří rafinérii, klíčového výrobce ropy. Ochromila i Transsibiřskou magistrálu
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
