Stalin, vrah Čechů. Sovětský tyran jich popravil asi pětkrát víc než Gottwaldova totalita

Dá se odhadnout, kolik Čechů bylo v SSSR za Stalina zavražděno?
Podle odhadů historika Mečislava Boráka bylo v Sovětském svazu popraveno přes 1350 Čechů. V podstatě pětkrát víc, než kolik jich zabil komunistický režim v samotném Československu. Přitom v SSSR jich žilo pouze kolem 30 tisíc. Přibližně 80 procent z takových poprav se uskutečnilo v době tzv. Velkého teroru, tedy během obrovských Stalinových čistek z konce 30. let. Máte pravdu, tyto případy lze označit termínem politická vražda, protože na smrt šli téměř výlučně nevinní lidé.

Kvůli čemu museli zemřít?
V drtivé většině se „provinili“ jen tím, že měli českou národnost, nerusky znějící jméno. I to stačilo koncem 30. let v Sovětském svazu k tomu, abyste se stal podezřelým a skončil za mřížemi pro údajnou špionáž nebo nějaké podobné smyšlenosti. Celkem se v letech 1918 až 1956 ocitlo v soukolí sovětských represí kolem 23 tisíc Čechoslováků. Zdůrazňuji: nejen Čechů, ale i dalších národností spjatých s naší republikou. Kromě popravených k nim počítáme i vězně gulagu či násilně deportované do odlehlých končin země, kteří kdesi na Sibiři rovněž mohli najít svou smrt. Celkové počty obětí českého původu se dnes odhadují špatně. V důsledku Stalinových represí bylo mrtvých Čechů mnohem víc než oněch 1350 popravených.

ČTĚTE TAKÉ: Co když Ukrajina prohraje? Už si tu možnost připouštíme. A Západ se v tom plácá, říká Baar

Co to bylo za lidi?
Jednalo se třeba o příslušníky české menšiny na Ukrajině. O české kolonisty v někdejším carském impériu a jejich potomky. Nebo o bývalé legionáře či válečné zajatce z českých zemí, kteří se tu po první světové válce usadili. O československé občany, kteří se do SSSR dostali mezi světovými válkami. Mnozí z těch posledně jmenovaných byli paradoxně nadšenými komunisty, kteří se na východ vydali budovat vysněný ráj na zemi... Případně šlo o osoby, které v Československu 30. let během hospodářské krize přišly o práci – to byli třeba horníci z Kladenska, z ostravských dolů, kteří v SSSR spatřovali možnost lepšího profesního uplatnění. Už před tím, ve 20. letech, mířily stejným směrem i tisícovky lidí v rámci pracovních komun, jakou bylo například Interhelpo.

S ním odjel do SSSR třeba i čtyřletý Alexander Dubček s rodinou...
V roce 1925 se takhle z Československa vydaly čtyři transporty, putovaly do nehostinných končin Kyrgyzstánu pomáhat s budováním socialismu. Také to byli velmi často lidé levicového založení. Mnozí z nich se poté v zemi zaslíbené dostali do soukolí, z něhož se špatně vystupovalo. Někteří byli uvězněni, jiné režim přinutil, aby se stali sovětskými občany, čímž přišli o případnou mezinárodní ochranu. V tu chvíli už vůbec nehrálo roli, jestli byl člověk komunista nebo ne. Celkově se sovětské represe do konce 30. let dotkly zhruba čtyř tisíců etnických Čechů.

To je značné číslo.
Přitom ani zdaleka konečné. Další oběti patřily k vlně československých uprchlíků před nacismem z let 1939–41. Skládala se z několika stovek Čechů a Slováků, nejvýraznější zastoupení v ní nicméně měli Rusíni a Židé z Podkarpatské Ukrajiny, prchající před nástupem maďarské armády. Sovětské úřady je většinou vinily z nelegálního překročení hranice či ze špionáže, tresty se pohybovaly kolem tří let gulagu, v některých případech se ale vyšplhaly až k 15 letům nucených prací. Zhruba 15 procent odsouzených Čechoslováků internaci nepřežilo. Mnozí z vězněných naštěstí v roce 1942 vstoupili do Svobodovy armády, což jim nezřídka zachránilo život. Jiní takové štěstí neměli. Zajímavé je, že českoslovenští občané umírali i při známém katyňském masakru.

Vážně?
Ano. Byli to hlavně čeští Poláci z Těšínska. Nějakou vazbu na české země mělo v Katyni 350 popravených.

Stalinův režim zabíjel Čechoslováky i po druhé světové válce. Okamžitě po osvobození velké části země Rudou armádou je do SSSR odvlékaly speciální jednotky NKVD zvané Směrš.
Už před tím bylo do SSSR násilně zavlečeno několik tisíc osob ze Slovenska. Ale jistě, jak říkáte – hned po osvobození se příslušníci NKVD vydali po celé republice zatýkat možné nepřátele sovětského zřízení, šlo přibližně o 300 československých občanů převážně ruského či ukrajinského původu. Byli vyslýcháni, mučeni a odvlečeni do SSSR za tichého vědomí československých orgánů, které se neodvážily jakkoli protestovat.

Utkvěly vám některé konkrétní tragické případy Čechů v SSSR?
Jistě. Třeba vůbec nejmasovější poprava Čechů, k níž došlo v Žitomiru 28. září 1938, tedy na den českého patrona svatého Václava. Zemřelo při ní 80 krajanů.

Co se o ní ví?
Poměrně hodně. A to proto, že tenhle případ byl i na poměry NKVD málo důkazně „vyfutrován“, navíc proběhl už v době, kdy podobně masové popravy spíš ustávaly. Takže se dochovala spousta spisů, kdy centrála NKVD následně vyšetřovala samotné čekistické „vyšetřovatele“.

Už to bylo příliš drsné i na poměry NKVD?
V jistém ohledu ano. Z výslechů dřívějších „vyšetřovatelů“ se dozvídáme, že popravovaných bylo v Žitomiru opravdu hodně. Často se prý střílelo celou noc. Krev popravených údajně protékala pod vraty až na ulici, kde ji mohli spatřit i náhodní kolemjdoucí.

NKVD si naprosto nesmyslně vymyslela fiktivní špionskou organizaci, nazvala ji „případ českého družstva“. Oběťmi jejího řádění přitom byli zcela obyčejní zemědělci, dělníci z továren a pivovarů, kteří pracovali převážně ve vesnici Česká Krošňa na kraji Žitomiru. Z inteligence toho už moc nezbylo, na české učitele provedly sovětské orgány zátah už na začátku 30. let. V Charkově se s nimi konal velký proces, někteří byli kvůli němu popraveni, jiní putovali do gulagů, kde často v letech 1937–38 nakonec také přišli o život během jiných masových poprav. Když jste se mě ale před chvílí ptal na konkrétní případy, často vzpomínám ještě na jeden.

Na jaký?
Na osud Čechů z vesnice Tekos na pobřeží Černého moře, kteří tam žili už od 19. století. Začátkem 30. let byla jejich převážná většina během tzv. rozkulačování deportovaná na Sibiř, do nehostinných končin u Tomsku. Byli trestáni jen za to, že rodiny vlastnily několik krav a měly prosperující hospodářství. Mnozí zemřeli už po cestě, jiným se na místě podařilo alespoň trochu uchytit. V hlubinách Sibiře si dokonce postavili novou vesnici Naměčennoje. Jakmile se ale malinko oklepali, tamní orgány si v roce 1938 vycucaly z prstu další špionážní československou organizaci.

Zase bylo zle?
Bylo. Pozatýkali půlku vesnice, deset lidí popravili. A aby toho nebylo málo, tak když se v 70. letech rozvodnila řeka Ob, v městečku Kolpaševo podemlela břeh a ze zeminy u bývalé vyšetřovny NKVD vyplavila mnoho kosterních pozůstatků těchto popravených nešťastníků. Sovětské orgány se zachovaly hrozně – ani tehdy příbuzným nedovolily své blízké řádně pohřbít.

Úřadem povolaní příslušníci KGB místo toho kosterní pozůstatky zčásti rozmlátili, zčásti je přivázali k železům a naházeli do řeky. Kosti popravených skončily kdesi v Severním ledovém oceánu. Díky našim kolegům z ruského sdružení Memorial máme k dispozici nahrávku dcery Adolfa Kučery, jednoho z popravených. Paní Klára vypráví, že když tatínka odvlekli, byly jí dva roky. Prý ji měl moc rád. Přiznala, že až do 90. let s rodinou vůbec nevěděli, co se s ním přesně stalo. Zakusila toho mnoho, s maminkou dlouho živořily, za války jedly jen kopřivy. Její příběh se mi často vrací na mysl.

Bylo časté, že rodiny desítky let nevěděly, co se stalo s jejich blízkým?
Hodně časté. Popravy probíhaly v utajení. Pozůstalým se lhalo, že proběhl soud a internovaný míří na Sibiř, kde pobude deset let bez práva korespondence. Třeba v už zmíněném Žitomiru se ale k rodinám leccos doneslo. Tu krev pod vraty přece jen vidělo více lidí...

Státní orgány přesto příbuzné umanutě přesvědčovaly, že to bylo jinak. Stávalo se, že manželka oficiální místa tak dlouho zasypávala žádostmi o informace, až se jí dostalo odpovědi, že její muž skutečně zemřel. Ve zprávě ale stálo, že až někdy v roce 1942 nebo i později, a na srdeční infarkt. Vymýšlely se zkrátka různé příčiny úmrtí v pozdějších letech, aby pravda o popravách nevyšla najevo. V NKVD od začátku vůbec nepočítali s tím, že by měli nebožtíky vydat rodinám. Jinak by odsouzené nestříleli ranou do týla, což zcela znetvoří obličej. V civilizovaných zemích, pokud se to tedy dá tak nazvat, se v podobných případech střílelo do srdce, aby, až se tělo vrátí příbuzným, bylo k poznání. V Sovětském svazu to nikdo neřešil.

Mnohdy ale odsouzený skutečně zemřel až v gulagu. Jakou podobu mívala taková smrt?
Systém gulagů fungoval 40 let, na obrovském území jedné pětiny světa – od kazašských stepí až po Dálný východ a hlubokou Sibiř. Podmínky v jednotlivých lágrech se nesmírně lišily. V Kazachstánu bylo během léta obrovské vedro, v zimě zase nesmírný mráz. Za polárním kruhem padala teplota až k minus 50 stupňům Celsia Na Kolymě až k minus 60.

Odsouzenci byli však prakticky všude vystaveni otrocké práci. Někde se dřelo v dole, jinde se stavěla železnice, těžilo se dřevo, zlato. Všechna ta rozličná místa spojoval absolutní nezájem o jednotlivce, o jeho život. Internované obklopoval nepředstavitelný a všudypřítomný šlendrián. Normy byly v podstatě nesplnitelné, v jednom kuse se podvádělo. Běžný byl strašný teror od kriminálních vězňů. Muselo to být po všech stránkách příšerné. Třeba učitel Jiří Bezděk už při cestě na Solovecké ostrovy zešílel. Vzhledem k tomu, čemu byl vystaven, se není co divit. Mimochodem – právě Bezděk se nakonec dostal zpátky do vlasti. A po nástupu komunismu byl i zde z politických důvodů odsouzen do vězení. Na 18 let…

Co měli za sebou lidé, které vyšetřovala NKVD?
Zažili nesmírnou brutalitu. Ze spisů vyplývá, že vyšetřovatelé mlátili zadržené železnými tyčemi, často je dost zvířecím způsobem mučili. Drželi je i dlouhé měsíce na samotce. V Saratovu byl Leopold Brumek zatčen jen za to, že s kamarády zpíval české písničky. Zemřel v táboře gulagu na Urale na následky toho, že byl při výslechu na mrazu poléván studenou vodou...

Hrozné.
A víte, co je ještě hrozné? Jeho neteř dnes žije nedaleko Prahy, datum úmrtí svého příbuzného však zjistila až od nás; vlastně docela nedávno, kdy se nám jej podařilo po značném úsilí vyžádat z ruských archivů. Tahle paní není jedinou dosud žijící příbuznou popravených Čechů. Dělali jsme nedávno rozhovor i s dámou, jejíž tatínek byl za Stalina zastřelen. Potvrdila nám, že se o tom v rodinách prakticky nemluvilo. Pro okolí to bylo naprosté tabu i po přestěhování do Československa; tím spíš, jakmile i zde převzali vládu komunisté. I to je zřejmě důvod, proč se o tak velkém množství Čechů popravených za Stalina v SSSR pořád příliš neví. Ani po roce 1989 se to nestalo veřejně známým a probíraným tématem.

Vy jste místa spjatá s dalekým vězněním Čechů osobně mapoval. Jaké to je, když s odstupem několika desetiletí stojíte na místě gulagu?
Podobných míst je na území bývalého SSSR strašně moc. Existovalo 500 táborových správ, pod každou patřily desítky až stovky jednotlivých táborů. Odhaduje se to na nějakých 30 tisíc táborů. Mnohé z nich lidé později rozebrali, nebo je pohltila rostoucí města.

My jsme se ale vydávali do míst daleko od civilizace, kde se lágry nezřídka dochovaly až strašidelně nedotčené. Třeba kolem stavby tzv. transpolární železnice mezi Obem a Jenisejem jsou táborů desítky, navíc stále v mimořádném stavu. Vidět je na vlastní oči, to je velká síla. Před sebou máte strážní věže, baráky s palandami, někdy dokonce najdete i dopisy vězňů. Přitom to není žádné muzeum! I v Kazachstánu je táborů dost, tam se ale místní orgány víc snaží s podobnými místy něco dělat. Zkoumání paměti tam není tak riziková záležitost jako v Rusku, kde jde pořád o velmi citlivou věc. Ruský stát by i nad tímhle chtěl mít absolutní kontrolu, každý nezávislý pohled je pro něj podezřelý.

Ostatně i sám Stalin, strůjce zmíněných zvěrstev, je leckde v Rusku stále chápán jako velikán.
Ne že by ruský stát přímo podporoval stavby nových Stalinových pomníků, taky ale jejich vzniku nijak nebrání. Uctívání Stalina mu určitě vyhovuje víc, než když někdo upozorňuje na zločiny, které se v jeho éře děly. Ruský režim zkrátka nechce ani slyšet o tom, že by za to měl mít někdo odpovědnost. Že se jednalo o státem řízený teror. Proč si tak zacpává uši? Protože se mnohé ze Stalinovy éry do jisté míry opakuje i dnes, například válečné zločiny ve jménu „světlé budoucnosti“, nebo zneužívání práce politických vězňů… Těch jsou sice zatím místo milionů jen stovky, absolutní kontrola státu nad myšlením lidí se ovšem opět začíná vracet.