Sobotní demonstrace na Václavském náměstí byla zřejmě jedna z nejostřejších, které od minulého léta v Česku proběhly. V centru Prahy byl však patrný úsměvný paradox. Zatímco by někteří demonstrující nejraději poslali dle svých slov všechny Ukrajince bojovat do bachmutských zákopů, nechávali se v přilehlých fast foodech vesele obsluhovat pozornou ukrajinskou obsluhou.
Protivládních demonstrací jsem jako reportér v posledním půlroce zažil několik, žádná se však svou vypjatou a agresivní atmosférou nevyrovnala té sobotní na Václavském náměstí. Přestože hlavní pořadatel Jindřich Rajchl z podia hlásal, že se rozhodně nejedná o žádné proruské shromáždění, již další řečníci sklízeli ovace za slova o nutnosti přestat podporovat zbraněmi Ukrajinu a jednat o míru. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale protiukrajinské nálady byly zkrátka mezi protestujícím davem velmi patrné.
ČTĚTE TAKÉ: Na Václaváku protestovaly tisíce lidí. Odborář Dufek hrozil blokováním supermarketů
Zatímco se pod sochou svatého Václava tísnily tisíce lidí, Národní muzeum obklopovali tradičně přívrženci Ukrajiny, EU a NATO. A právě zde to chvílemi přestávala být legrace. Přes magistrálu se totiž tlačil velký dav demonstrantů, který proukrajinskému setkání spílal těmi nejhoršími nadávkami. Chvílemi to působilo jako hecování před nějakou středověkou bitvou.
Někteří přítomným Ukrajincům tváří v tvář vzkazovali, ať se vrátí bojovat na Ukrajinu a Česko nechají Čechům. Atmosféra se vyostřovala natolik, že jsme málem dostali „pár facek“ i my novináři. Díky Bohu za antikonfliktní tým, který se mezi nás vložil a situaci skutečně mistrně uklidňoval. Všechno vyvrcholilo v podvečer, když museli těžkooděnci bránit snaze demonstrujících strhnout ukrajinskou vlajku z budovy Národního muzea.
Putine, dej si burger, bude klid
Úsměvný paradox však nastal, když jsme i vzhledem k nepříznivému počasí zamířili do přilehlých fast foodů. Panovala zde naprosto opačná atmosféra, jakési lidové smíření. U stolků seděly obě názorové skupiny včetně příslušníků antikonfliktního týmu. Všichni k sobě byli navzájem zdvořilí a usmívali se.
Lidé, kteří jen pár desítek minut před tím proklínali amerikanizaci české společnosti, do sebe cpali americké burgery a při srkání „latéček“ si vesele povídali o škodlivosti očkování proti covidu. Ti, kteří posílali Ukrajince na bachmutskou frontu a chtěli strhnout modrožlutou vlajku z muzea, se nechali s úsměvem obsluhovat velmi pracovitými ukrajinskými pracovnicemi.
V poklidné atmosféře západních fast foodů tak člověk snadno zapomněl, že o pár metrů dál zuří s trochou nadsázky zákopová válka. Možná by se tímto směrem mohla jednou ubírat jednání o míru na Ukrajině. Kdyby si Putin nechal v centru Prahy přinést kafíčko a burger od sympatické Ukrajinky, třeba by přehodnotil svou nenávist k této zemi i k celému „prohnilému“ Západu.
