Kontrola nad veřejnými financemi je jeden ze znaků státní suverenity. Přijít o ni lze nezodpovědným hospodařením státu. Zdroj: Profimedia.cz
Českým veřejným financím je puštěno žilou. Zatímco ještě před pěti či deseti lety se ve státní kase hledala doslova každá miliarda, aby schodek nebyl příliš hluboký, dnes se zdá, že sto miliard sem či dvě stě miliard tam nikoho moc netrápí. Politici minulé vládní garnitury vytvořili dojem, že s krvácející státní kasou lze bezstarostně žít.
Bilance státního rozpočtu v roce 2009 byla pro finančně konzervativní Čechy doslova šokem. Celosvětová finanční a následná ekonomická krize poslala tuzemskou státní kasu do vůbec nejhlubšího schodku v historii samostatné České republiky. Státní rozpočet se z přijatelného deficitu ve výši 20 miliard korun v roce 2008 propadl na „nemyslitelných“ 192 miliard v roce následujícím.
Konsolidace veřejných financí v podobě „Kalouskových škrtů“ a zvyšování některých daní stála tehdejší vládu popularitu. Průšvih, uprostřed kterého se nacházíme nyní, je však mnohem horší a vyžádá si daleko bolestivější opatření. Měli bychom se k nim však odhodlat, dokud otěže státní kasy ještě držíme ve vlastních rukou. A odstranit největší trápení.
Strukturální rozpočtový schodek
Problémem je strukturální deficit, zaznívá stále častěji v diskusi o veřejných rozpočtech. Co to vlastně je? Jde o stav, kdy jsou výdaje rozpočtu vyšší než příjmy. A to bez ohledu na to, zda se ekonomice daří, či nikoli. Zkrátka státní rozpočet vykazuje schodek v dobrých i zlých časech. V dobrých se celkový deficit díky hospodářskému růstu snižuje, ve špatných prohlubuje. Náš strukturální schodek aktuálně není žádný prcek, jeho velikost se odhaduje na přibližně 200 miliard korun. Jak označení napovídá, jde o problém v samotném systému českých financí.
Z kasy ujídají i úroky
S existencí hlubokého strukturálního schodku bezprostředně souvisí nárůst takzvané dluhové služby. Jde o peníze, které stát platí jako úroky z peněz, které si půjčil. Pokud by si půjčoval na investice, dalo by se nad tím přimhouřit oko, jenže stát si dnes už musí půjčovat i na svůj běžný provoz. A čím větší dluh vytvoří, tím větší objem úroků musí hradit. K tomu je třeba ještě přičíst zdražení dluhu jako takového, protože úrokové sazby u nás už přibližně rok a půl rostou.
Zatímco ještě v roce 2019 šlo na platbu úroků asi 39 miliard korun, státní rozpočet na rok 2023 počítá už s téměř 70 miliardami. A problém se bude ještě nějakou dobu zhoršovat s tím, jak budou refinancovány splatné „laciné“ dluhopisy novými „dražšími“. Jen pro představu, za 70 miliard korun by ministerstvo životního prostředí mělo pokryto své výdaje na 3,5 roku. Za stejnou sumu bychom si také mohli pořídit až 36 amerických stíhaček F-35.
Prahové efekty nerovnováhu prohlubují
České veřejné finance se již nějakou dobu nacházejí v zajetí dvou efektů, které byly popsány před mnoha desítkami let. Jedná se prahový efekt a efekt západky. První vysvětluje nárůst veřejných výdajů jako nikoli pozvolný, nýbrž skokový. Vláda má tendenci výrazně zvýšit své útraty v dobách krize, jako jsou války, pandemie, případně hospodářská deprese. Druhý z efektů pak vysvětluje, proč se po odeznění zmíněných mimořádných událostí nevrací veřejné výdaje na původní úroveň.
Vývoj hospodaření státu v letech 2020 a 2021 se vyvíjel podle teorie prahových efektů učebnicově. Současná vláda se snaží bojovat s efektem západky, což se jí daří u výdajů na pandemickou pomoc, jež postupně odbourává. Nedaří se jí to, a vlastně to ani jednoduše nejde, u výdajů na penze. Fialův kabinet bezmocně stojí tváří v tvář zákonem stanovenému valorizačnímu schématu, podle kterého se starobní a další důchody letos zvyšovaly hned třikrát. Efekt byl ještě zesílen několikerou mimořádnou valorizací předchozí vlády Andreje Babiše (ANO), protože každé další zvýšení penzí dle zákona se počítalo a počítá z jejich aktuální úrovně.
Zbytné výdaje jako koule na noze
Návrat veřejných financí do rovnováhy se neobejde bez poctivé inventury. Jakákoli vláda, ať už ta současná, nebo nějaká příští, bude muset projít výdajovou stranu rozpočtu doslova položku po položce a u každé si položit otázku, zda je skutečně nutné, aby na to či ono přispíval stát.
O některých položkách se již opatrně na veřejnosti hovoří. Jde například o státní podporu stavebního spoření nebo spoření na penzi. Otazníky by se měly začít vznášet také nad řadou institucí, které stát vytvořil jako jakousi „veřejnoprávní paralelu“, respektive konkurenci, trhu. K čemu potřebujeme zvláštní úřad pro rozdělování peněz směřujících do sportu? Proč má stát dělat marketing v cestovním ruchu? Je opravdu nutné provozovat státní banku pro financování exportu?
Nepříliš chytré daně
Konsolidace veřejných rozpočtů se ale neobejde ani bez zásahů na straně příjmů. Řada odborníků dlouhodobě kritizuje takzvané zrušení superhrubé mzdy, jež nabylo účinnosti na začátku roku 2021. Fakticky šlo o změnu základu pro výpočet daně z příjmů fyzických osob, respektive k návratu k hrubé mzdě (bez pojistného odváděného zaměstnavatelem za své zaměstnance), čímž se zdanění mezd a platů výrazně snížilo. Odhad výpadku daňových příjmů se pohybuje od 90 do 100 miliard korun ročně.
Přestože změna byla prezentována jako časově omezená jen na dva roky, nikdo z relevantních politiků o návratu do původních kolejí seriózně nehovoří. Že se ale daně budou muset zvedat, je jisté. Diskutovat lze maximálně o tom, které daně a v jakém rozměru. Česko má dlouhodobě jedno z nejvyšších daňových zatížení práce a naopak jedno z nejnižších zdanění majetku v rámci zemí OECD. Za úvahu by tak stál postupný přesun zdanění právě směrem k majetku, ale také ke spotřebě.
Tuzemské daně se v neposlední řadě vyznačují složitostí, fragmentací (tři sazby DPH) a množstvím výjimek, z nichž nakonec nejvíce čerpají dobře situovaní poplatníci. Je proto nejvyšší čas, aby začala vážná debata o reformě, která by v daňové soustavě reflektovala, že žijeme již třetí dekádu 21. století.
