Írán zaútočil drony na Izrael
Hospoda na českém maloměstě. „Ty jo, už letí,“ sleduje osazenstvo výčepu záběry zachycují noční íránské střely. Rakety s cílovou stanicí v Izraeli. Sociální sítě ukázaly přelety celému světu, stejně jako většina seriózních médií. Bum, teď to někde bouchlo! Další vojenský konflikt v přímém přenosu, hosté tuzemských pivnic jdou z války do války.
Štamgasti za poslední léta hodně otupěli. Na války už jsou vlastně připraveni z herního průmyslu, na obrazovce či displeji přece zastřelili anebo jinak zlikvidovali tisíce nepřátel. Od února 2022 se ale neválčí jen virtuálně, nakukuje se i do skutečných zákopů na bojištích.
ČTĚTE DÁLE: Nesnesitelná lehkost obvinění. Na scénu se vplížila praxe přirovnávání k Putinovi, uvádí komentář
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Někdy to dokonce vypadá, že otřesné záběry z Ukrajiny už jsou vnímány jen jako rozšíření oblíbených her. „Tak už to vypal, vypal to,“ sledoval jsem nedávno skupinu pivařů, která sjížděla záběry z dronů na ukrajinské frontě. A když se podařil úspěšný zásah do ruských zákopů, z nichž se vyvalil kouř, radovali se jako u počítačové střílečky. A teď přišel na trh bonus z Íránu.
Přemítání nad Chartou OSN
Na agresi je nutno nějak reagovat a bránit se jí. Na invazi ruských vojsk na svrchovaná území Ukrajiny nebo na útoky banditů z Hamásu vůči izraelským civilistům asi nelze odpovědět jen bílými prapory. Žádná reálná válka by se ale neměla podobat těm počítačovým, ve kterých nikoho nebolí ztráty nepřátel, a dokonce nikdo neslzí ani za vlastní padlé.
Současné války, kdy celý svět například sleduje, jak ukrajinská střela promění ruský tank v ohnivou kouli i s celou posádkou, se nebezpečně blíží k těm virtuálním. Alespoň z pohledu obyvatel zemí, v nichž se zatím neválčí. Očima řadových občanů, kteří po práci hledají zábavu právě u počítačových stříleček. Bojuje se tak najednou v obývacích pokojích i v opravdových zákopech, v takové atmosféře asi hlasy pro míru nemohou být téměř slyšet.
Z celé plejády světových politiků po klidu zbraní volají snad jen papež a generální tajemník Spojených národů (OSN). Ten první to dělá ve jménu boha, druhý apeluje na lidský rozum. Oba zasluhují alespoň pochvalu za upřímnost, protože jiní státníci mluví o míru spíše kvůli populismu, jak to ukázkově předvádí třeba slovenské politické špičky.
OSN má povinnost bránit takzvanou Chartu Spojených národů. Text tohoto dokumentu totiž začíná výzvou po věčném míru na planetě Zemi: „MY, LID SPOJENÝCH NÁRODŮ, JSME ODHODLÁNI uchránit budoucí pokolení od metly války...“ OSN tvoří 193 států, včetně Ukrajiny, Ruska, USA, Číny, Íránu nebo Izraele. Všichni slíbili, že budou dodržovat mír, ale někteří zlobí. Zbraně tak ve světě nepřestávají řinčet a charta varující před metlou války se mění v ještě zbytečnější cár papíru, než jakým dosud byla.
Otec tří dětí z paneláku válku nevyvolá
V každé válce trpí nejvíce řadoví vojáci a nevinní civilisté. Lidé na samém konci celé té zhoubné mašinérie. Války totiž vyhlašují politici a další samozvaní šílenci, kteří mají k dispozici zbraně a vojáky. Nemůže ji vyvolat otec tří dětí žijící na sídlišti v Charkově, Moskvě, Teheránu nebo Tel Avivu, ale snadno se může stát první obětí takových bojů.
Po míru dnes nikdo zrovna hlasitě nevolá, nedělají to představitelé velmocí ani lidstvo samotné. Hnutí hippies, které kdysi pomohlo zastavit válku ve Vietnamu, už téměř vymřelo. A ani v Indii už nenajdeme zástupy stoupenců Mahátmy Gándhího, který kdysi v politice hlásal myšlenky nenásilí a neochvějné lásky ke všemu a všem. Nejen v české hospodě teď cítím spíše souhlas s dalším válčením. Až do vítězného konce, byť se stoupenci vojenských řešení nad půllitry často neshodnou, kdo má vyhrát.
V důsledku prohráváme všichni, tedy pokud nadšení z počítačových stříleček budeme přenášet i do reality. Lidstvo už se totiž nejednou krutě zmýlilo, když fandilo zbraním. Třeba v předvečer první světové války táhly ulicemi Berlína, Paříže, Vídně, Petrohradu, Londýna i dalších měst nadšené davy a provolávaly slávu své národní armádě, zatímco nepřítele přály krutý konec. „Vypadalo to tak, že Evropané byli nadšeni, že mohou táhnout do války,“ napsal český historik Jan Galandauer v jedné své studii. Na válku se v roce 1914 těšili spisovatel Romain Rolland, vědec Sigmund Freud, literáti Thomas Mann a Stefan Zweig či filozof Martin Buber.
Give Peace a Chance
Galandauer nadšení z přicházející války vysvětluje životními pocity generace bez zkušenosti s reálným boji. Nudou, touhu po dobrodružství a po jakémkoliv činu. Ani dnešní obyvatelé střední a západní Evropy nemají zkušenosti s válkou, a zřejmě se vrací i podobné pocity, že zbraně mohou být vytržením z jisté prázdnoty. Počítačové hry s válečnou tématikou jsou sice ohromně populární, ale člověk vyžaduje i reálnou akci.
Všichni, kdo v roce 1914 volali po válce, ale na bojištích rychle vystřízlivěli. A pokud vůbec přežili, na masakry v zákopech nikdy nezapomněli. První světovou válku nepřežilo 9,5 milionu vojáků a asi 6 milionů civilistů. V Rakousko-Uhersku padlo přes milion bojovníků, z toho nejméně 145 tisíc vojáků české národnosti, proto i v té nejmenší české vesnici stojí dodnes pomník se jmény padlých v rakouské uniformě.
To už se ovšem stalo dávno, takže dobrodružství jménem válka teď opět láká chlapy do akce. A zdá se, že to vyhovuje i světovému politickému establishmentu. Give Peace a Chance, napsal kdysi ve slavném songu John Lennon. Dejte šanci míru...
