Legenda americké CNN vzpomíná na sametovou revoluci: Praha 1989 je můj oblíbený příběh
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Z Berlína do Prahy: americký novinář Richard Roth byl v roce 1989 u pádu železné opony.
V Praze byl při jedné z demonstrací napaden StB, na vlastní kůži zažil i události 17. listopadu.
Jeho vzpomínky na sametovou revoluci připomínají špionážní film.
Osobně se setkal s Václavem Havlem, Češi mají od roku 1989 v jeho srdci zvláštní místo.
Legendární americký novinář Richard Roth byl v listopadu 1989 u toho, když se v Československu hroutila komunistická totalita. Jako reportér CNN přinášel informace o sametové revoluci do celého světa. V exkluzivním rozhovoru pro CNN Prima NEWS vzpomíná na to, jak ho s kolegy naháněla StB, i na to, jaký dojem na něj dělal Václav Havel. Popisuje i úplné začátky CNN, kde byl v roce 1980 jedním z prvních zaměstnanců.
Jaké jsou vaše vzpomínky na sametovou revoluci?
Mám jich z té doby opravdu hodně. Lidé se mě často ptají, na jaký příběh ze své kariéry vzpomínám nejraději. A já vždycky odpovím, že na Československo 1989. Dost je to překvapuje, očekávají, že budu mluvit spíš o válce v Iráku, pádu Berlínské zdi, případně o stanném právu v Číně. Ano, u toho všeho jsem byl, jenže okolnosti mé návštěvy v Československu koncem roku 1989 byly prostě nezapomenutelné. Byť třeba zmíněný pád Berlínské zdi znamenal naprosto zlomovou událost, která byla za důležitou považována na celém světě.
Čtěte také
Pojďme se tedy vrátit do listopadu 1989 v Praze.
Byl jsem k vám ještě před 17. listopadem vyslán právě z Berlína, v Praze jsem se setkal s Brucem Conoverem, který pro CNN dělal kameramana a produkčního. Původně jsem se tu vlastně přidal i ke dvěma dalším lidem od CNN, kteří spolu shodou okolností zrovna chodili.
Vybavuji si, jak jsem si tenkrát při procházce pražskými ulicemi říkal: „Aha, tak tohle je ten svět za železnou oponou, o kterém jsem dosud jen slýchal?“ Se zeměmi jako ta vaše jsem do té doby neměl moc vlastních zkušeností, na rozkoukávání jsem ovšem nedostal příliš času. Ještě před sedmnáctým jsme se totiž s kolegy vydali na jednu pražskou demonstraci a byli jsme napadeni tajnou policií. Pořád si velmi dobře pamatuji, jak se na nás na ulici vrhli estébáci. Bruce ošklivě zbili, mně se nějak povedlo utéct. Vzali nám ale kameru, která byla pro naši práci naprosto nezbytná.
Richard Roth, legenda CNN Zdroj: profimedia.cz, ČTK
Co jste dělali?
Dnes to zní absolutně neuvěřitelně, vydali jsme se ale na americké velvyslanectví, jestli by nám s vrácením kamery nemohli nějak pomoci. Americkou velvyslankyní v Československu byla tehdy Shirley Temple-Blacková, za mých mladých let slavná herečka. Upřímně – kdyby mi někdo, když jsem ještě chodil do školy, řekl, že jednou půjdu za Shirley Temple, aby mi pomohla vrátit kameru, asi bych se hodně divil… Zas taková legrace to nicméně nebyla, při útoku na Bruce a ostatní novináře teklo dost krve. A během pár dnů se věci daly do pohybu.
Americká velvyslankyně Shirley Temple-Blacková Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Přišel 17. listopad.
Ten pár ze CNN, o kterém jsem už mluvil, ráno odjel z Československa do Vídně. V Praze jsme zůstali jen my dva s Brucem. A začaly se dít věci. Sedmnáctého jsme vyšli ven a natáčeli demonstraci, v ulicích jsme zpovídali protestující lidi. Nikdy na to nezapomenu, protože jsme se strašně báli, že si nás StB zase podá. Pamatuji si to rozhodování: na kterou stranu ulice se máme s kamerou postavit? K pořádkovým složkám, nebo k demonstrantům? To bylo hodně těžké rozhodování. Věci se pak seběhly strašně rychle. Když jsme měli materiál natočený, vzal jsem z kamery videokazetu a strčil si ji do spodek pro případ, že by nám to tajní zase chtěli odebrat. Vrátil jsem se s tím sám do hotelu, kde jsem natočené materiály poschovával, kde se dalo – různě po pokoji, ve stropě, všude. Byl jsem si totiž jistý, že mě StB zase sebere.
Čtěte také
To je jak z nějakého špionážního filmu.
Já mám špionážní filmy rád, jakmile jde ale o realitu, už to tak skvělé není. Musíte být neustále ve střehu. To vy jste najednou součástí filmu, už se na to v klidu pouze nedíváte. Toho sedmnáctého byl pátek, že?
REPORTÁŽ CNN Z LISTOPADU 89 OD RICHARDA ROTHA:
Ano.
Vůbec už si nepamatuji, jak se naše materiály dostaly za hranice. Tenkrát samozřejmě neexistovaly žádné iPhony ani okamžitá digitální komunikace, nějak jsme to přesto dokázali. Naskakují mi kusé vzpomínky – jak jsme s demonstranty scházeli z nějakého kopce, jak jsme se s nimi dostali blíž k centru města. Ale jak jsme své video dostali ven? To už skutečně netuším. Snad s přispěním někoho z československé televize; vážně nevím. Každopádně jsme to v tom zmatku dodávali po částech, dohromady z toho reportáž skládal někdo jiný. Nikdy jsem tak úplně netušil, jak to bude ve finále celé vypadat.
17. listopadu 1989: Policejní vozy na Újezdu blokují přístup do Vítězné ulice, která vede na most 1. máje (most Legií) a dále na Národní třídu, kde byla brutálně potlačena studentská demonstrace. Zdroj: profimedia.cz, ČTK
Sledovat, jak se během pár dnů naplno rozjela revoluce, bylo každopádně úžasné. Na náměstích a ulicích nás obklopovaly obrovské zástupy lidí. K nám, zahraničním novinářům, se Češi chovali jako k nějakým hrdinům – ohleduplně nám dělali v davu místo, dokonce se nás snažili vyzvednout na svá ramena. Pořád si pamatuji, jak na Václavském náměstí cinkali klíči nad hlavou. A jak se před námi na balkóně objevil Václav Havel, spolu s ním, myslím, i další český prezident…
Čtěte také
Havel byl v roce 1989 mužem okamžiku.
S Havlem jste měl možnost osobně hovořit. Jaký na vás udělal dojem?
Byl to velmi laskavý gentleman. Pořád si vybavuji nějaký hluk, za kterým se Havel při našem rozhovoru otočil. Bylo to v nějaké ulici vedle divadla. Mohla se jmenovat „Nacionální?“
Ano, v překladu Národní třída.
Havel byl vlastenec, to bylo zřejmé. Vím, že už není mezi námi, to je velmi smutné. Kazetu s tím naším rozhovorem už nicméně nemám. Možná bych ji našel někde ve skříni, těžko říct…
Richard Roth (vpravo) Zdroj: profimedia.cz, ČTK
Koho jste tehdy v Havlovi viděl? Dramatika? Disidenta? Revolucionáře? Nebo už politika, i když se tomuto označení dlouho bránil?
Byl především mužem okamžiku. Viděl jsem ho jako někoho, koho lidé znali, na koho byli hrdí. A kdo snad tím lídrem ani pořádně být nechce. Možná byl charismatičtější za zavřenými dveřmi. Když jsem s ním ale mluvil v té uličce, skoro jsem měl pocit: „Co tu dělám?“ Dějiny staví muže a ženy do různých pozic. Pak záleží, jak se s rolí, kterou jim vývoj určí, sami vypořádají. A v Československu to bez Havla mohlo nabrat úplně jiný směr.
Čtěte také
Zůstal jste s ním pak v kontaktu?
Ne, bohužel. Dobré na práci v CNN bylo, že s sebou přinášela neskutečné tempo, vzrušení. Každý den na vás čekal jiný příběh. Odvrácenou stranou takového režimu bylo, že mi 44 let uteklo jako nic. A že jsem si ani s lidmi jako Havel nemohl vybudovat pevnější vztah.
REPORTÁŽ CNN Z LISTOPADU 89 OD JIMA CLANCYHO:
Češi mají v mém srdci zvláštní místo.
Velké historické momenty si někdy spojujeme s nějakým detailem, který daný milník vystihuje. Pro někoho to v případě sametové revoluce mohou být Havlovy krátké kalhoty při inauguraci, pro jiného pískot na premiéra Adamce, křik dělníků ČKD na komunistického papaláše Štěpána. Jaký detail utkvěl vám?
Řekl bych – rychlost, s níž došlo ke všem těm změnám. Pamatuji si na jeden konkrétní moment poté, co moc v zemi převzala demokratická vláda. Byl jsem v Praze pozván do školní třídy plné teenagerů, abych trochu promluvil o demokracii, o úloze médií. Hodně často si na ty holky a kluky vzpomenu. Říkám si, co z nich asi vyrostlo. Už je to spousta let, určitě mají své rodiny, různé životní příběhy. Tak rád bych si s nimi zase promluvil! Čím si asi prošli, co je potkalo?
Sametová revoluce Zdroj: profimedia.cz, ČTK
Celkově je to neuvěřitelně fascinující. Byli jsme svědky toho, jak se země trýzněná terorem stala v průběhu několika málo dnů zemí svobodnou. Vždyť my jen krátce před tím, než jsem mluvil v té třídě, mohli skončit ve vězení! A kdo ví, třeba jsme mohli dopadnout i hůř… Jen si vzpomeňte, jakým způsobem tehdy došlo k převratům v jiných zemích. V Československu to naštěstí bylo jiné. I proto mají Češi v mém srdci své místo.
Jsem neskutečně vděčný za to, že jsem tuhle historickou chvíli mohl přes CNN zprostředkovávat. Nic to nepředčí. K něčemu se vám přiznám: při útoku z 11. září 2001 jsem byl v blízkosti World Trade Center. A stejně trvám na tom, co jsem před chvílí řekl… Sametová revoluce ve mně zůstane navždy. Kolik lidí tenkrát měla CNN v Berlíně! A my na to byli v Praze jen dva. Přesto jsme to zvládli. Zpětně se tomu až divím, zároveň jsem hrdý.
Čtěte také
Spousta Čechů se dodnes diví, jak snadno se tehdy komunisté vzdali moci. Divil jste se také?
Ano. Kolikrát to někomu říkám: Je až k neuvěření, jak rychle se věci mohou změnit. Po mnoho desetiletí je u moci nějaká vláda, a pak přijde tohle. Co se stalo? Kde byla StB? Bylo už i jim jasné, že to musí přijít? Nebo důležití představitelé komunismu cítili někde hluboko v sobě sympatie k nutným změnám? Asi v tom hrálo určitou roli i štěstí. Je to jako s tím momentem, kdy najednou mohla skrze hlídanou hranici v Berlínské zdi projíždět auta s východními Němci. Ještě chvíli před tím by vás ani nenapadlo, že se něco takového může stát. A vidíte – stalo se.
Setkal jste se v Československu i s nějakými představiteli odcházející komunistické totality?
V Československu ne, to až v Rumunsku, kam jsem koncem roku 1989 zamířil z Prahy. Tam to však proběhlo daleko násilněji.
CNN označuje Richarda Rotha za jednu ze svých největších legend. Roku 1980 byl i u samého začátku vysílání. Zdroj: profimedia.cz, ČTK
V roce 1989 jste byl svědkem konce totalitních režimů v různých zemích. Byla tam atmosféra těsně před historickým zlomem v něčem podobná?
Ano. Něco tam společného bezpochyby bylo. Páni, když si na to vzpomenu... Jeden z hlavních produkčních CNN nazval naše tehdejší cestování po Evropě celkem trefně: Turné pádu komunismu. Pořád to mám před sebou. Zrovna jsem něco točil kousek od New Yorku, když jsem dostal od šéfů za úkol vypravit se do Evropy a reportovat o pádu Berlínské zdi. Kameraman mě autem hodil domů, kde jsem si do tašky naházel pár nejnutnějších věcí a už jsem mazal na letiště. V letadle se mnou byl slavný reportér CBS Dan Rather, cestovali jsme s mezipřistáním, nemohli jsme usnout. Ve spolupráci se dvěma, třemi kolegy jsme pak v Berlíně měli živé vstupy.
Když jsem se vzápětí přesunul do Prahy, bylo pro mě úžasné, že jsem mohl na vlastní oči sledovat poslední dny autokratické vlády. V Berlíně to pro mě bylo před tím jiné – jakmile jsem dorazil, historické změny už byly v chodu. Lidi už nešlo zadržet, historie se děla. To v Praze jsem měl dějinný přechod před sebou se vším všudy, i s předehrou, mnohem názorněji.
Čtěte také
Co jste tehdy očekával od Sovětů? Myslel jste si, že všechny ty změny nechají proběhnout jen tak?
Podle toho, co jsem načetl a co jsem o nich věděl, by mě nikdy nenapadlo, že se do toho nevloží. Všichni si pamatujeme Ronalda Reagana, jak říkal: „Pane Gorbačove, strhněte tu zeď.“ Dneska by to asi nešlo. Vladimir Putin by řekl: „Vy chcete, abychom strhli zeď? To spíš strhneme vás…“ Tehdy však došlo ke vzácné konstelaci, kdy byly u moci ty správné osobnosti. Nepochybuji o tom, že lidé o Berlínské zdi soudili: „Ta tu bude ještě dlouho.“ A vidíte – nebyla.
Dějiny se nezastaví. Nedlouho po sametové revoluci už stál v Československu první McDonald’s, spoustě vašich krajanů začala vadit westernizace země. Já se vždycky chtěl do Prahy vrátit. Pořád by mě to lákalo. Bratr se švagrovou se k vám vypravili, prošli se po Karlově mostě. Snažil jsem se jim vyprávět, co jsem u vás zažil.
Sametová revoluce Zdroj: profimedia.cz, ČTK
První studio bylo ve World Trade Center.
Patříte k prvním zaměstnancům CNN z roku 1980, kdy tato stanice začala vysílat. Co podle vás rok 1989 znamenal právě pro CNN?
Rok 1989 byl svým způsobem rokem CNN. Lidé v souvislosti s touto stanicí někdy za přelomový považují rok 1986 a havárii raketoplánu Challenger, jenže tady se během tak krátké doby stalo tolik věcí, u kterých CNN nechyběla! Byl jsem v Číně den po vyhlášení stanného práva, po masakru na Náměstí Nebeského klidu. V Berlíně při pádu zdi. V Československu při sametové revoluci. Dělo se toho tolik, že chvíli trvalo, než jsem se zase dostal domů...
Ve světě to tenkrát byla ohromující, úžasná doba. Končila studená válka, ve vzduchu jste cítil optimismus. Po čase jsem se stal korespondentem CNN v OSN, protože jsem chtěl mít pocit, že jsem v zahraničí, a zároveň být doma. U OSN jsem strávil 33 let. Vidíte, nyní je to irelevantní, zkostnatělá instituce. Věci se prostě mění. Dávno se změnilo i to, co jsme všichni cítili roku 1989. Ach, můj bože. Jak je to jen dávno…
Čtěte také
Když už jsme zmiňovali, že patříte k originálním zaměstnancům CNN, jak vypadaly úplné začátky této stanice?
A máte na mé vyprávění alespoň hodinu? (smích) Ještě z newyorské stanice Channel 11 si pamatuju chlapíka, který pokaždé přiběhl a v hrozném spěchu se poptával, co má jaká televize za hlavní zprávu. Zvedl jsem se od stolu, kde mi stydly lasagne, a odpověděl jsem mu: „NBC Vietnam, ABC spotřebitelské ceny, CBS Watergate.“ Poděkoval, načež zase rychle odběhl. A právě tenhle muž se po pár letech stal prvním prezidentem CNN, první televizní čtyřiadvacetihodinové zpravodajské sítě. Ne, nebyl to známý Ted Turner, ale Reese Schonfeld.
Znal jsem jak Schonfelda, tak jeho kolegyni Jane Maxwellovou. Pracoval jsem zrovna pro Associated Press Radio ve Washingtonu, když mi zavolala a zeptala se: „Neměl bys zájem se přidat k CNN? Víš, o co jde, ne?“ Kéž bych měl nahrávku tohoto hovoru! Nakonec jsem souhlasil, načež jsem pomohl vybudovat studio, naši první redakci. Víte, kde to bylo?
Čtěte také
Kde?
V hale World Trade Center. Kdyby mi v roce 1980 někdo řekl, že se za 21 let tato budova zhroutí po nárazu letadel, zíral bych. Já tehdy především cítil dobrý pocit z úspěchu, který CNN měla. Tenhle dobrý pocit mám ostatně ze CNN i po všech těch letech. Pořád z ní cítím to samé nadšení, stejnou chuť a zápal, jako když jsme začínali vysílat.
Pane Rothe, byl jste u mnoha historických milníků. Myslíte, že jsme my lidé schopni se z historie poučit?
Bohužel asi ne. Lidé dnes vyrůstají na sociálních sítích. Historie pro ně znamená něco, co se stalo před týdnem. Když jsem vyrůstal já, historii jsem miloval. Dneska to chodí jinak… Kolikrát jsem jen dřív slyšel otázku: „Bože, jak se mohlo stát tolik Němců nacisty?“ Teď říkám: Zapomeňte na Německo. Vidím, jak snadno se taková věc může stát i ve Spojených státech. Lidé tomu u nás buď nerozumí, nebo jim je to prostě jedno. Co se dá dělat, jejich mysl nemůžete nijak přenastavit. Mnoho Američanů by nyní hodnotilo hůř Demokratickou stranu než Rusy; to je přece šílené.
Václav Havel (vpravo) s Alexandrem Dubčekem Zdroj: Profimedia.cz
Možná nás zase čeká nějaký rok 1989.
Nedá se to vyloučit. Vždyť v souvislosti s USA se dnes seriózně mluví i o hrozbě občanské války! A není to jen záležitost Ameriky, po celém světě vidíme touhu po vládě silné ruky. Víte, nechci to úplně shazovat, i u Trumpa se přece dají najít dobré věci. Jen se obávám, že se podle mého osobního názoru můžeme v příštích třech letech nadít skutečně čehokoliv.
Optimismus roku 1989 je, zdá se, pryč.
Bohužel.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Jednání Pavla s Babišem mě šokovalo, říká Klaus. Prezident se snaží o radikální změnu systému
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
