Ve dvaceti letech postihla Elišku mrtvice. Všechno jsem se musela učit od začátku, říká

Eliška žije naplno a nikdo by neřekl, co všechno má za sebou. Za posledních deset let toho zvládla tolik, co jiní nestihnou za celý život. Není divu, měla totiž velké štěstí, že od života dostala druhou šanci. Měla štěstí v neštěstí, protože dostat mrtvici ve dvaceti letech není zase tolik obvyklé. „Snažím se žít naplno. Po mrtvici jsem strávila dva roky v lázních, vystudovala bakaláře, poté jsem na pár měsíců vycestovala na dobrovolnický pobyt, abych si zlepšila angličtinu, kterou jsem kvůli nemoci úplně zapomněla. Také jsem se stihla podívat do Ameriky, Tanzánie a procestovat řadu zemí po Evropě,“ vypočítává Eliška aktivity, které prožila po cévní mozkové příhodě.

ČTĚTE TAKÉ: Kvůli nemoci jí tuhne kůže na tváři. Bojím se, co bude dál, svěřuje se Petra

Rok předtím, než onemocněla, Eliška maturovala. „Vzpomínám si, že jsem tehdy byla hodně aktivní. Jezdila jsem na tábory, na čundry a trávila čas s kamarády. Pořád se něco dělo. Asi půl roku před mrtvicí mě začaly trápit zdravotní problémy jako bolest kyčle a břicha, vysoké horečky nebo výpadky paměti. Byla jsem v prvním semestru na vysoké škole a nechtěla jsem zameškat, proto jsem se tvářila, že mi nic není,“ vypráví Eliška.

Stoupla si na židli, upadla a nemohla se postavit

Během té doby dvakrát skončila v nemocnici a vždy byla propuštěna s tím, že je v pořádku. „Postupně jsem začala věřit tomu, že všechny moje problémy jsou normální a nic se neděje. Jenže ono to v pořádku nebylo,“ pokračuje. Bylo 22. dubna 2013 a Eliška se jako obvykle chystala do školy. „Pamatuji si, že jsem si stoupla na židli a najednou jsem spadla a nemohla se postavit. Nevěděla jsem, co se děje, a nikdo se mnou v bytě nebyl. Brečela jsem, ale nechápala jsem proč. Následující okamžik mám výpadek paměti a najednou jsem stála před bytem a klíče zůstaly uvnitř,“ vzpomíná na osudný den Eliška.

Vydala se tedy do školy, kde studovaly její spolubydlící, aby jí daly klíče. Pořád brečela a došlo jí, že nedokáže mluvit srozumitelně. „Klíče jsem nakonec dostala, vrátila se zpátky, ale přišla za mnou jedna ze spolubydlících, že se jí to nezdá. I přes můj zákaz zavolala nejprve mému tátovi, který vše zkonzultoval se svou ženou – zdravotní sestrou – a ta řekla, že je potřeba hned zavolat sanitku,“ popisuje sled událostí, který jí zachránil život. Záchranáři si nejprve mysleli, že je opilá, protože stále nedokázala srozumitelně mluvit. V nemocnici si ji ale nechali.

„Když jsem se probudila, byla jsem úplně zmatená. Nemohla jsem mluvit. Když jsem uviděla naše, byla jsem šťastná, ale nedokázala jsem nic říct, jen vydávat zvuky. Později jsem se dozvěděla, že jsem prodělala mozkovou mrtvici, ochrnula jsem na půlku těla. Levá část mozku byla bez přívodu okysličené krve, protože byla ucpaná krevní sraženinou a do nemocnice jsem přijela moc pozdě,“ upřesňuje Eliška.

Prognózy lékařů nebyly příliš dobré

Lékaři se rozhodli, že přes tříslo zavedou sondu do mozku a krevní sraženinu odstraní. Operace se nakonec podařila. Prognózy lékařů ale nebyly příliš dobré, protože Eliška se dostala do nemocnice až po téměř dvanácti hodinách od doby, kdy ji mrtvice postihla. „Bylo dost pravděpodobné, že budu jen ležet, vydávat zvuky a koukat očima. V tu chvíli však bylo nejdůležitější, že jsem to přežila. Byla to velká rána pro moje rodiče, já sama jsem nic z toho nevnímala. Lékaři navíc nedokázali říct, z čeho krevní sraženina vznikla,“ pokračuje ve svém vyprávění.

Eliška však byla velká bojovnice a nevzdala se. Hodně jí pomáhali také rodiče a příbuzní, kteří ji pravidelně navštěvovali v nemocnici a dělali všechno možné i nemožné, aby se uzdravila. „Pamatuji si, jak moje teta Jitka donesla nějaký bylinkový olejíček, kterým mi mamka masírovala nohy, abych je zase cítila. Dělala to každý den několik hodin. A ejhle, po pár dnech jsem pohnula palcem u nohy. Byl to takový malý zázrak,“ říká Eliška, kterou ale čekala ještě dlouhá cesta.

Když ji převezli z Brna do Nového Města na Moravě, které má blíž k domovu, všichni si mysleli, že je z nejhoršího venku. Jenže po třech týdnech si jeden lékař všiml, že je něco v nepořádku s Eliščiným srdcem, a druhý den ji poslal zpět do Brna, kde se na to specializují. „Díky panu doktorovi Marečkovi jsem neprodělala další mrtvici. V Brně mi totiž zjistili, že mám na srdci infekci, jež utváří sraženiny, které se utrhnou a cestují po těle. Tvořily se mi už delší dobu, jenže vždycky na jiném místě, než lékaři zrovna vyšetřovali. Proto jsem měla všechny ty zdravotní komplikace už dříve a vše vygradovalo mrtvicí,“ vysvětluje.

Eliška proto musela podstoupit operaci srdce, která nebyla vůbec jednoduchá. Bylo důležité vše správně načasovat. Lékaři nakonec zvolili datum 24. května 2013. „Operace dopadla dobře, ale čekala mě dlouhá rekonvalescence. První tři dny jsem musela ležet jen na zádech a nesměla se pohnout, aby mi dobře srostly kosti. V nemocnici jsem strávila dva a půl měsíce a další dva roky v lázních. Sedm let jsem musela docházet na logopedii kvůli řeči a po celou tu dobu až dodnes, tedy deset let, chodím na fyzioterapie a cvičím doma,“ vypočítává ve zkratce vše, co ji čekalo po zákroku.

Všechno se musela učit znovu od začátku

Po prodělání mrtvice Eliška zapomněla úplně všechno, musela se vše učit od začátku jako dítě. Už v nemocnici udělala první kroky, ale trvalo několik měsíců, než byla schopna ujít alespoň půl kilometru. Stejně tak se musela naučit znovu mluvit a jak sama říká, oprášila slabikář z první třídy a učila se číst a psát. „Ze začátku jsem moc nechápala, čemu se lidé okolo smějí nebo proč jsou smutní. Tady mi ale pomohlo pro změnu sledování filmů a seriálů nebo poslouchání hudby. Také jsem se musela z praváka přeučit na levou ruku nebo se naučit mluvit. Přesto všechno jsem ale byla schopná o několik let později vystudovat vysokou školu,“ upřesňuje.

Přestože je Eliška velmi pozitivně naladěná a s nelehkým osudem bojuje jako lvice, přiznává, že po fyzické stránce na tom není moc dobře. I když pravidelně chodí na fyzioterapie a každý den cvičí, stav jejího těla se kvůli následkům mrtvice neustále zhoršuje. „Například už nezvládám chodit po horách, kam jsem dřív chodila ráda. Když jdu delší dobu, bolí mě všechno, od šlapky přes kolena, kyčel až do celého těla, a ta bolest je nesnesitelná. Mnoho věcí nemůžu nebo nesmím dělat, ale je ještě hodně činností, které ano. Akorát cesta k nim je trošku složitější,“ pokračuje Eliška.

Hodně jí pomohlo psaní. Sedm let po mrtvici se rozhodla založit si blog holkashandicapem.cz, ve kterém sdílí svůj příběh a život po cévní mozkové příhodě. „Začalo to jako procvičování po skončení logopedie, která mi sice hodně pomohla se základy, ale psaní složitějších vět jsem musela trénovat sama. Brzy jsem zjistila, že toto téma zajímá více lidí, než jsem čekala. Začala jsem se zaměřovat hlavně na osvětu o mrtvici a ukazovat, že ji mohou dostat i mladí lidé,“ vysvětluje Eliška hlavní záměry svého blogu.

V poslední době vydává na blogu také další příběhy lidí po mrtvici. Díky němu se také stala ambasadorkou několika projektů zaměřujících se na lidi po cévní mozkové příhodě nebo na hendikepované lidi obecně. „Blog píšu společně se svou sestrou, která mi dělá editorku a dává mi neocenitelné rady. Nebýt jí, nikdy by tento projekt nevznikl. Společně tvoříme obsah, který čte čím dál více lidí. Za minulý rok to bylo přes 30 tisíc čtenářů a z toho mám velkou radost,“ dodává.

Protože se snažila získat co nejvíce informací, vyhledávala Eliška organizace, které se zabývají pomocí lidem s handicapem. „Tehdy jsem narazila na projekt Cesta za snem, který mě nadchl svým přístupem. Najednou jsem viděla, že i další lidé vnímají hendikep jako něco, co není překážka,“ upřesňuje.

Neváhala a přihlásila se do jejich projektu Lvice, kde šest žen s handicapem během tří dnů zdolává předem neznámé úkoly a soutěží. Na zážitky Elišky a ostatních se můžete podívat v krátkém seriálu Lvice na YouTube či sociálních sítích Cesty za snem. Tento projekt navíc podporuje děti trpící autismem v dětském Domově pod lípou Lipník, kterým můžete přispět na výlety na sbírkový účet 111048111/2010, VS 2023.

Významná část lidí po mrtvici umírá v akutním stadiu

Cévní mozková příhoda (též nazývaná mozková mrtvice) patří k nejvíce obávaným cévním onemocněním. „Ve většině případů je způsobena akutním nedokrvením a následným odumřením části mozku, jehož výsledkem je nenávratná ztráta hybnosti, schopnosti mluvit či rozumět ostatním. Významná část pacientů umírá v akutním stadiu a mnozí z těch, kteří přežijí, zůstávají částečně ochrnuti na celý zbytek života,“ vysvětluje kardiolog Jiří Veselý.

Dodává, že mezi typické příznaky cévní mrtvice patří náhlá porucha hybnosti, která může postihovat horní i dolní končetiny nebo svalstvo obličeje. U rozsáhlejších mozkových příhod může být postižena celá polovina těla, u méně rozsáhlých pouze některá ze jmenovaných oblastí, v oblasti obličeje je nejtypičtější pokles jednoho z ústích koutků. K dalším častým příznakům patří náhle vzniklá porucha řeči nebo porozumění, postižený může na okolí působit zmateně, což je někdy chybně interpretováno jako opilost. Dále pak citlivost či brnění některé části těla, náhle vzniklá porucha zraku, těžší příhody se mohou projevovat i poruchou vědomí.

„Při objevení uvedených příznaků je nutné okamžitě volat zdravotnickou záchrannou službu. Důležité je, že postižený si někdy sám potíže neuvědomuje nebo je zlehčuje. V takovém případě jeho osud záleží na tom, zda záchranku zavolají lidé z jeho okolí,“ upozorňuje Veselý.