Horor na úřadu: Zaregistrovat auto a vyřídit řidičák? Vezměte si půldenní dovolenou

Je pondělí ráno a čeká mě cesta na teplický magistrát. Mám před sebou dvě důležité mise v dlouhodobé válce vedené proti byrokratickému aparátu: zaregistrovat automobil a vyzvednout nový řidičský průkaz, neboť platnost stávajícího se chýlila ke konci. Jelikož jsem fanoušek moderních technologií, zkontroluji na webu města vytíženost přepážek a průměrnou čekací dobu. „Do hodiny jsem doma,“ hlásím své drahé polovičce.

Vyrážím do Teplic a parkuji na placeném stání jen pár metrů od vchodu do magistrátní budovy. Jelikož už vím, kudy běhá zajíc, jdu nejprve obhlédnout situaci a až pak se rozhodnu, zda do automatu naházím drobné k zaplacení šedesáti minut parkování. Čtete správně, ve statutárním městě nezaplatíte v 21. století parkovné kartou, nýbrž hezky postaru.

Před vchodem do budovy vidím dvě fronty. Po chvilce pátrání zjistím, že „moje“ je ta delší, protože v té druhé se čeká na vše, co souvisí s evidencí obyvatel. Tedy občanky, řidičáky, pasy, matrika. Zařadím se mezi čekající na evidenci vozidel, kde přede mnou stojí asi deset lidí. „Všichni lžou,“ napadá mě při vzpomínce na magistrátní web a jeho ujištění, že u příslušné přepážky se čeká v průměru asi tři minuty.

Promořování za asistence strážníků

Je zima, sychravo, teplota dva stupně nad bodem mrazu. Ještě že jsem se dostatečně oblékl. Po chvíli ze dveří vychází městský strážník a zve dovnitř jednoho člověka z naší a čtyři z protější fronty. Vypadá to nadějně, možná to fakt půjde rychle. Čekám deset minut a pohyb vykazuje jen řada, v níž se čeká na osobní doklady. Za dalších asi deset minut opět vyjde strážník a pozve dál dalšího člověka, který chce dostat vůz na značky. Občas se objeví také jeho uniformovaná kolegyně, která čekajícím připomene dodržování rozestupů ukazujíc při tom na čáry namalované na chodníku.

Chlad mi začíná zalézat za nehty prstců. Možná jsem si měl vzít silnější ponožky. Potřetí vychází městský strážník a ptá se, kdo potřebuje formulář pro zaregistrování vozidla. Přihlásí se asi tři lidé. Já ne, protože jsem si chytře stáhl a vyplnil formulář už doma. A když vidím ty „chudáky“, jak je před úřadem vyplňují na koleně a mají zkřehlé ruce, říkám si, že jsem na systém zase jednou vyzrál.

Postoupil jsem o další dva lidi blíže ke dveřím úřadu. Důvodem ale není rychlejší práce úřednic, nýbrž konec trpělivosti přišedších přede mnou, kteří to vzdali. Dostal jsem se na pomyslný bronzový stupínek. Paráda, moje martyrium na mrazu se blíží ke konci. Ohlédnu se a zjišťuji, že fronta se mezitím prodloužila na přibližně patnáct lidí. Je tedy asi o polovinu delší, než když jsem přišel.

Mylná očekávání

Otočím se zpět a vidím, že přede mnou už nikdo není. „Za chvíli přijdu na řadu,“ říkám si. A sakra, čas parkování se blíží ke konci. To je mi jedno, raději risknu pokutu než ztrátu místa těsně před cílovou rovinkou. „Tak pojďte další,“ zve mě dál městský strážník, ochotně mi z automatu vydává lístek s číslem 564 a posílá mě do velké místnosti, kde se dějí všechny ty úřední úkony, které vy k ničemu nepotřebujete, ale stát je po vás chce.

K mému úžasu ale nejsem na řadě, přede mnou jsou v pořadí ještě další tři čísla. Teprve teď jsem pochopil, jak je to s tou on-line kalkulačkou vytíženosti přepážek. Ale aspoň mi už není zima. Sednu si a pomalu rozmrzám. Z batohu vytáhnu všechny potřebné doklady, pro urychlení procedury dělám vše: vyplněný formulář, doklad o pojištění vozidla, kupní smlouvu, velký techničák a certifikát tažného zařízení. V tu chvíli už vně či uvnitř budovy teplického magistrátu trčím devadesát minut.

Konečně se ozve pípavý zvuk a na displeji bliká číslo mého lístečku. Vítězoslavně nakráčím k přepážce a skládám vše, co po mně úřednice bude chtít. Jenže její výraz nevěští nic dobrého. Zpod přepážky vytahuje bílý papír a dává mi ho k vyplnění. „Nevím, kde jste to vzal, ale tenhle formulář už se dávno nepoužívá,“ uzemňuje mě tvrdým byrokratickým direktem. „Na internetu,“ zamumlám. „To by mě zajímalo na jakém,“ opáčí magistrátní zaměstnankyně. Nepřu se.

Ať žijí papíry

Odsunu si saky paky bokem a přepisuji údaje z „už dávno nepoužívaného“ do zbrusu nového formuláře. Rozdíl mezi nim spočívá v jiném pořadí některých kolonek. K přepážce je mezitím pozván další klient, který má, na rozdíl ode mě, vše v pořádku. Když se prokoušu vyplňovací procedurou, zabliká moje číslo u sousedního okénka. „Co si přejete?“ zeptá se mě paní a já se začnu rozhlížet, zda jsem stále u evidence vozidel. „Asi zaregistrovat auto,“ odpovím nesměle. „No to musíte říct, my tady děláme různé transakce,“ nešetří mě úřednice.

Vše klape do chvíle, než předložím čerstvě uzavřenou pojistnou smlouvu na povinné ručení. „Potřebuju zelenou kartu, nebudu tady v těch papírech nic študovat,“ říká paní, která se zjevně těší na polední pauzu. Začnu nervózně hledat ve svém telefonu mail z pojišťovny a v něm přílohu se zelenou kartou. „V mailu vám je na nic, potřebuju ji vytištěnou,“ doráží mě. „Proč mi ji nedáte, vždyť ji máte tady v těch deskách,“ dodává. Vysvětluji, že v deskách mám starou zelenou kartu, jelikož jsem vůz přepojišťoval. „Tak mi to neříkejte a dejte mi tu kartu,“ říká. „Nezdá se vám to poněkud absurdní? Nabízím vám k nahlédnutí platnou zelenou kartu v mailu, ale vy mi uznáte tištěnou, leč neplatnou?“ odhodlávám se k malé vzpouře přímo v maštali, kde úřednický šiml řehtá jako na lesy. Úřednice vezme doklady, přepisuje údaje do počítače, do tavné fólie umisťuje osvědčení o technickém průkazu a asi po deseti minutách mi vše vrací. Popadnu registrační značky a prchám. Dovedu si představit lepší způsob, jak strávit 140 minut svého života. Teprve v autě mi dojde, že jsem zapomněl vyzvednout ten řidičák.