Nejvyšší most světa, viadukt Millau, letos oslaví 20. výročí od otevření. Náročnost stavby, která změnila nejen mapu Francie, ale i celé Evropy, pro CNN popsali architekt Norman Foster a inženýr Michel Virlogeux.
Viadukt Millau, který se tyčí nad soutěskou Tarn v jižní Francii, je bezesporu jedním z nejkrásnějších mostů na světě. Na délku měří 2 460 metrů a se svou konstrukční výškou 336,4 metru je nejvyšším mostem na světě. Často je zahalen v mlze a je tak známý, že má vlastní návštěvnické centrum. Dokonce je dobře vidět z vesmíru.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Později a výrazně dráž. Zdržování metra D bude stát Prahu miliardy
Výška sedmi pilířů se pohybuje od 78 do 245 metrů, přičemž každý z nich je přesně vypočítán tak, aby řidičům umožnil dokonale plynulé překonání řeky Tarn. Pilíře jsou spojeny se sedmi ocelovými pylony, z nichž každý je vysoký 87 metrů a na obou stranách se rozprostírá 11 lanových podpěr. To vše pomáhá udržet stabilní povrch silnice, který váží přibližně 36 000 tun.
Souhra architektury a inženýrství
Je to „div moderního světa“ a „inženýrský zázrak“, říká David Knight, ředitel designu a inženýrství společnosti Cake Industries a odborný poradce Instituce stavebních inženýrů. „Je to dokonalá souhra architektury a inženýrství, kdo ji vidí, považuje ji za velkolepou,“ uvedl podle webu CNN.
Jak tedy došlo k tomu, že byl tento div moderního světa postaven právě uprostřed Francie? Proč jeho plánování trvalo dvě desetiletí, než byl v prosinci 2004 otevřen pro dopravu? A jak vlastně změnil mapu Evropy? Odpověď na všechny tyto otázky přináší geografie.
Podle Michela Virlogeuxe, inženýra, který vedl projekční tým, byla stavba tohoto viaduktu tak obtížná, že se na jeho konstrukci pracovalo od září 1987 téměř dvě desetiletí. „Prvním problémem nebylo, jaký most postavit, ale kudy povede dálnice,“ říká Virlogeux s tím, že centrální část Francie se nemohla rozvíjet kvůli nedostatku dopravních infrastruktur.
Hledání správného řešení
V 80. letech se proto francouzská vláda rozhodla modernizovat silniční síť a tehdejší prezident Valéry Giscard d'Estaing rozhodl o výstavbě nové dálnice. Jedním z cílů bylo uvolnit obvykle ucpanou silnici v okolí Millau, kde komunikace klesala do údolí a v centru města pak vedla přes řeku Tarn. Každý den se na obou stranách města tvořily kolony dlouhé přibližně 20 kilometrů. „Průjezd Millau býval pro turisty noční můrou,“ říká Emmanuelle Gazelová, současná starostka Millau. „Byly tam velké dopravní zácpy, které měřily dlouhé kilometry. Z hlediska znečištění to bylo hrozné. A místním obyvatelům trvalo dlouho, než se dostali z jednoho místa na druhé,“ podotýká Gazelová.
Rozhodnutí postavit most padlo v roce 1986. Existoval však jeden zásadní problém: provedení projektu znesnadňoval místní terén. „Dělali jsme, co jsme mohli, ale nedařilo se to, trvalo téměř tři roky, než jsme našli řešení,“ říká architekt mostu Norman Foster. Jedním z nápadů bylo vést dálnici východně od Millau s komunikací na náhorních plošinách a dvěma visutými mosty přes údolí po obou stranách. To by však neumožnilo spojení s Millau. Proto byli povoláni další experti a Virlogeux, který dříve projektoval Pont de Normandie – 2 143 metrů dlouhý most přes řeku Seinu v severní Normandii.
Plánování a převratný nápad
První ideou tohoto týmu bylo vést silnici západně od Millau do údolí, vést ji přes most v nižší úrovni a zpět na náhorní plošinu a poté tunelem. Silničář Jacques Soubeyran však poté dostal převratný nápad. „Zeptal se: Proč vlastně chcete sjíždět do údolí? Byl to velký šok,“ vzpomíná Virlogeux. „Dálnice vedla 300 metrů nad řekou. Vůbec jsem neuvažoval o tom, že by se dala vést v takové výšce. Okamžitě jsem si řekl, že jsme hloupí, a začali jsme se zabývat touto myšlenkou,“ líčí Virlogeux.
Bylo tedy rozhodnuto, že se postaví viadukt. Virlogeux prý bylo okamžitě jasné, že nejlepší variantou bude lanový most. „Kabel je nejefektivnější konstrukce pro přenášení zatížení,“ říká. Aby most nepoškodil ráz krajiny, musel vypadat nenápadně. Udělení souhlasu ke stavbě trvalo několik let. Francouzská vláda vypsala soutěž na projekt a v roce 1996 zakázku vyhrála skupina vedená inženýrem Virlogeuxem a architektem Normanem Fosterem.
Odpor místních
Místní komunita se však bouřila, bála se, že most zničí přírodní ráz krajiny. Foster proto přemýšlel o co nejmenším zásahu. Přesto bylo nesmírně obtížné s touto krajinou pracovat. „Síla větru na této úrovni je obrovská a sloupy se musí přizpůsobit rozpínání a smršťování,“ říká Foster. A nejde jen o mírné houpání. Most o délce 2 460 metrů se může v závislosti na počasí roztáhnout nebo smrštit i o 50 centimetrů.
Most velmi usnadnil cestování v celé oblasti. Najednou byla cesta ze severu na jih Francie a dále ze severní Evropy do Španělska snadná. „Most je o komunikaci v nejširším slova smyslu, nejen o spojení dvou náhorních plošin, ale také o spojení lidí,“ říká Foster.
Viadukt Millau letos oslaví 20. výročí otevření a Virlogeux je přesvědčen, že vydrží ještě dlouho. Stavba začala v roce 2001, stála celkem 400 milionů eur, bylo na ni použito 290 000 tun oceli a betonu a pracovalo na ní přibližně 600 dělníků.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Ceny stavebních materiálů šly dolů, ale brzy porostou. Kdo chce vlastní dům, měl by na nákup
