„Stalin musí pracovat pro Rusko, pomáhat nám ve vítězství. Sám by si to přál,“ nadšeně uzavírá Pjotr Akopov, komentátor ruské zpravodajské agentury RIA Novosti, svůj text věnovaný výročí smrti sovětského tyrana. Jeho nadšená výzva však mizí v tichu. Jak je diktátor, jenž zemřel před 70 lety, vnímán v současném Rusku a proč pro některé představuje opozici vůči dnešnímu Putinovu režimu?
V neděli 5. března uplynulo sedmdesát let od smrti „otce sovětských národů“ Josifa Vissarionoviče Stalina. Rusko, jakožto nástupnický stát SSSR, si toto výročí připomnělo až nečekaně klidně. Kreml mlčel. Státní propaganda zaujala ke Stalinovi a jeho smrti ambivalentní pozici.
ČTĚTE TAKÉ: Davové šílenství na Stalinově pohřbu. Ušlapány byly stovky lidí
Zmíněný Akopovův komentář je spíš výjimka. Souběžně s ním se na webu RIA Novosti objevily texty smířlivě, ale i kriticky hodnotící Stalina. Jeho kolegyně z RIA Novosti Anastasije Melnikovová ve svém článku vyzvala, aby se Rusko více zajímalo o stalinské represe.
Oficiální list ruské vlády Rossijskaja gazeta přinesl komentář, ve kterém Stalin působí jako vyčpělý relikt minulosti, nikoliv jako symbol soudobého Ruska. Jediné dědictví, které Stalin podle autora textu Leonida Radzichovského po sobě zanechal, je nenávist k nepřátelům lidu.
„Pro pravověrné stalinisty byl Stalin živý, dokud byl napájen nenávistí a strachem antistalinistů,“ míní ruský publicista. Nyní podle jeho slov starý mýtus přišel o svou živnou sílu.
Prokremelský televizní První kanál výročí Stalinovy smrti odbyl dokumentárním filmem s konspiračním nádechem Diagnóza pro Stalina. Autoři v něm spekulují o pochybné léčbě krvavého vůdce či dokonce o jeho otravě.
A tak největší slávu zařídili ruští komunisté. V neděli se s vlajícími prapory vydali na Rudé náměstí. U Kremelské zdi se nachází Stalinův hrob. Ve stínu mauzolea, v řadě s dalšími sovětskými potentáty.
Vůdce ruských komunistů Gennadij Zjuganov se svými věrnými – nebyly jich více než dvě stovky – na předem připravenou haldu rudých karafiátů přidal šest kytiček. Další červený puget nechal na prahu Leninova posmrtného příbytku. A pak se jal hrstce přítomných novinářů půl hodiny vyprávět o Stalinově odkazu.
Tak v Rusku proběhla oficiální připomínka výročí smrti sovětského tyrana. Bez zájmu a vášní.
Nejednoznačný Stalin
Předloni vyvolal pozdvižení průzkum ruské státní sociologické agentury VCIOM, podle něhož je pro mladé Rusy mezi 18 až 24 let Stalin něco jako Gagarin. Oba dva skončili v žebříčku na prvním místě jako nejvýznamnější sovětské osobnosti.
Avšak i na žebříčku sovětských osobností vyvolávajících největší antipatie skončil Stalin u mladých Rusů na prvním místě. Následovaný šéfem Stalinovy tajné služby NKVD Berijou, a pak Leninem a Chruščovem.
Stalinova pozice v Rusku je nejednoznačná. Ačkoliv se může zdát opak, Kreml neprovádí restalinizaci Ruska, nedělá ze Stalina vzor pro ruskou společnost. Ruský režim odmítá Stalina přirovnávat k Hitlerovi, ruské úřady zasahují proti historikům a organizacím, jako je například Jurij Dmitrijev či Memorial, sem tam se objeví Stalinův pomník. Účelem je však obrana „té správné historie“, nikoliv Stalina, jenž byl její součástí.
V Rusku existují dva Stalinové. Stalin vítěz a Stalin ideál spravedlnosti. První Stalin je symbolem epochy, na kterou je drtivá většina Rusů nejvíc hrdá. Je figurou stojící u fundamentu soudobé identity sjednocující moderní ruskou společnost. Touto celoruskou identitou je hrdost na vítězství v druhé světové válce, která je symbolem síly a historického nároku na velmocenské postavení.
Stalin je vnímán jako vůdce Sovětského svazu, který jako jediný – alespoň v ruském pojetí aktivně stimulovaným propagandou – porazil nacistické Německo. Přinesl vítězství sovětskému lidu a celému světu, a tím povznesl SSSR mezi přední světové velmoci. Tohoto Stalina akceptuje ruský režim i větší část ruské společnosti.
Je to rebel
Je zde ale ještě druhý Stalin. Stalin, který je překvapivě v opozici vůči vládní moci. Je to zoufalá snaha části ruské společnosti najít ideál spravedlnosti, které se jim v reálném životě nedostává.
Na to upozorňuje i na stránkách vládní Rossijské gazety Leonid Radzichovskij. V 90. letech byl Stalin antipodem vůči slabému státu, bezpráví, kriminalitě a korupci. Pro nemalou část ruské společnosti jím zůstává i teď. Stalin je symbolem pořádku a stability.
S touto tezí souhlasí ruská antropoložka Alexandra Archipovová. „Čím víc lidé pociťují nedostatek očekávané péče od současného státu, tím víc se objevuje argumentů jako ‚ale Stalin se staral o sovětský lid‘. Před námi se objevuje postava Stalina otce, který se osobně stará o blaho ‚svých dětí‘ – všeho sovětského lidu,“ uvádí expertka.
Přičemž výzvy k zavedení takzvaného stalinskému pořádku, tedy k tvrdé a nekompromisní politice vůči společnosti často hraničící s tyranií, se dají interpretovat jako víra v efektivní stát schopný tvrdě trestat.
