Psal Gottwaldovi, aby jeho tátu po mrtvici pustil z vězení. Napřed ale musel prezident umřít
První komunistický prezident Československa Klement Gottwald zemřel 14. března 1953. Pouhých devět dnů po skonu Josifa Vissarionoviče Stalina. „Věřili jsme, že po jejich smrti bude trochu lépe. Že alespoň propustí mého tátu, kterého odsoudili za protirežimní letáky, ve vězení navíc dostal mozkovou příhodu a jen bezvládně ležel na cele,“ vypráví pro CNN Prima NEWS 88letý Milan Šlusař. Než Gottwald zemřel, napsal mu několik prosebných dopisů, aby udělil otci milost. Bezúspěšně.
V březnu 1953 se Milan Šlusař z Ostravy připravoval na zkoušku z dospělosti. „I když jsem měl tátu ve vězení, tak mě nechali dojít až k maturitě. Předem mi ale řekli, že s vysokou školou nemám počítat, že si mám hledat místo na šachtě,“ vzpomíná Milan Šlusař.
Ve vězení i s těžkou mrtvicí
Bezútěšná doba. „Otec Emil Šlusař dostal osmiletý trest za vytištění a šíření protirežimních letáků. V létě 1948, kdy byl zatčen, už to nebyl žádný junák. Narodil se v roce 1893, od mládí měl vážné srdeční problémy a někdy v létě 1952 ho ve vězení postihla těžká mozková příhoda. Napsal jsem za rodinu několik dopisů prezidentu Gottwaldovi, aby tátovi udělil milost. Nikdo z Hradu neodpověděl,“ vzpomíná.
ČTĚTE TAKÉ: Zemřel historik Kaplan, odborník na komunistické Československo. Přezkoumával politické procesy
Vážně nemocný otec byl pouze přeložen do věznice s mírnějším režimem. Do Opavy. „Pamatuji si na jedinou návštěvu, kterou nám v Opavě povolili. Našli jsme tam naprosto zmučeného člověka na okraji smrti. Tátu přinesli na nosítkách a mohli jsme s ním mluvit jen přes drátěný plot. Pouze chrčel, nebyl schopen mluvit, ale když nás uviděl, tak se rozbrečel,“ vypráví Milan Šlusař. I jemu se teď chce plakat, i když mezitím uplynulo sedm desetiletí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Marta Gottwaldová dodnes budí lítost
„Vlastně jsme už nevěřili, že ho pustí,“ vrací se pamětník do časů nejtužší komunistické diktatury v dějinách Československa. „Vypadalo to, že ve věznici brzy zemře. Nakonec ho předběhli Stalin i Gottwald, kvůli nim vlastně otec skončil před soudem. Najednou tu byla velká naděje, že tátu přece pustí.“
Čtěte také
Učitelka nad smrtí vůdců plakala
Když 8. března 1953 zemřel sovětský vůdce Josif V. Stalin a hned 14. března i jeho československý nohsled Klement Gottwald, nebylo radno projevovat jakékoliv pozitivní emoce. „Všichni měli strach vyjádřit nějakou úlevu nebo radost. Zažil jsem kolem sebe i případy, že si nějací studenti otevřeli pusu na špacír, no a hned je zatkli. Když zemřel Stalin, naše učitelka ruštiny opravdu upřímně plakala, nebyla zdaleka sama. Opakovalo se tu i o Gottwalda, někteří lidé své vůdce opravdu milovali,“ vzpomíná Milan Šlusař.
Zatímco jeho otec prakticky umíral v opavské nemocnici, mnozí zfanatizovaní občané přirovnávali smrt Gottwalda k úmrtí vlastního táty. „Těžko se nám dnes mluví. Každému z nás je, jako by mu umřel táta,“ prohlásil se vší vážností pro stranický deník Rudé právo jistý montér z ostravské Nové huti Klementa Gottwalda.
Otce umučili komunisti
„Oba diktátoři zemřeli příliš pozdě. Tátovi sice pár týdnů po jejich smrti opravdu přerušili osmiletý trest ze zdravotních důvodů, ale jen několik měsíců poté nám zemřel doma. Nedožil se ani šedesátky,“ vypráví Milan Šlusař. „Myslel jsem, že se od něho ještě něco dozvím, ale už nám nebyl schopen nic říct.“ To už měl Milan maturitu za sebou a rubal černé uhlí na Dole Zárubek. „Díky tomu se mohla maminka starat o tátu, který potřeboval celodenní péči. Ale přes všechno úsilí nám umřel, tohle komunistům nelze odpustit, tátu vlastně umučili.“
Čtěte také
Emil Šlusař (1893–1953) přitom patřil před komunistickým převratem k nesmírně činorodým mužům v dnešní ostravské čtvrti Radvanice. „Za první republiky založil v Radvanicích fotbalový klub a tamtéž se stal i řídícím učitelem. Psával divadelní hry, býval členem i mnoha další spolků a za války obětavě pomáhal rodinám, jejichž živitelé skončili v koncentračních táborech,“ shrnuje syn Milan.
Hodina vašeho osvobození přijde!
V únoru 1948 se Emil Šlusař nemohl smířit se změnou režimu. „Zatčen byl kvůli rozmnožování a rozšiřování letáků s portrétem Winstona Churchilla a nápisem: ´Čechoslováci! Hodina vašeho osvobození přijde!´ Byl z toho jeden z prvních skupinových procesů v Ostravě – Státní soud v Brně tehdy přijel do Ostravy uspořádat výjezdní zasedání soudu,“ informuje CNN Prima NEWS kronikář města Ostravy Martin Juřica. Odsouzené „protistátní centrum“ z Ostravy mělo pět členů, nejvyšší trest dostal právě Emil Šlusař.
„Šlusař byl označen za iniciátora celé akce a odsouzen na osm let odnětí svobody. Rozsudky byly doprovázeny masivní tiskovou kampaní, obžalovaní byli označováni jako rozvraceči, zrádci, pomahači odsunutých sudetských Němců atakdále,“ zjistil ostravský kronikář.
Rudé právo z 21. září 1948 informuje na titulní straně o procesu s Emilem Šlusařem a dalšími obviněnými, kteří šířili protirežimní letáky. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Nikdy jsme se neměli tak dobře jako dnes
Jak dokazuje dobový titulek z Rudého práva, případ byl spojen i s letákovou akcí v České Lípě, obě soudní přelíčení také proběhly v jediný den, 20. září 1948. A Rudé právo o den později vydalo na titulní straně tento palcový titulek: „Spravedlivé rozsudky státního soudu v Č. Lípě a Ostravě. 41 a půl roku těžkého žaláře dalším 7 rozšiřovatelům rozvratných letáků.“
„Co člověk dokáže udělat jinému člověku ve jménu ideologie, všechna ta nelidskost, to je pro mě nepochopitelné,“ přemítá syn politické oběti. Dějiny se ale pořád opakují, třeba běloruský či ruský režim už zase naplnil věznice protirežimními vězni, do basy se tak chodí i za několik protestních veršů a opět i za letáky.
Když v listopadu 1989 padl komunismus v Československu, měl Šlusař velkou radost. „Nikdy jsme neměli takovou svobodu, jakou máme dnes,“ pochvaluje si 88letý pamětník. A co životní úroveň, nevadí mu aktuální drastické ceny mnohých potravin? „Nikdy jsme se s manželkou neměli tak dobře. Máme dva důchody, které se pořád navyšují. V našem věku už toho člověk moc nepotřebuje, žijeme si pěkně.“
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
