Truchlící žena (Ilustrační foto) Zdroj: profimedia.cz
Při ztrátě blízké osoby je těžké najít správná slova, která by utěšila truchlící. Ve své eseji to uvádí Alisyn Camerotaová ze CNN. Zároveň zmínila otázky, které by lidé pozůstalým neměli klást. Popsala také několik tipů, jak se v danou chvíli zachovat.
Je těžké najít ta správná slova pro někoho, kdo akutně zažívá zármutek. Všichni touží říci něco, co přinese útěchu, ale jen málokdo opravdu ví, co by to mělo být. Alisyn Camerotaová ze CNN ve své eseji popisuje, že se to učila dlouho a těžce.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Nebezpečné e-cigarety jsou i na českém trhu. Mohou být toxické a ohrozit zdraví, varují úřady
„Můj milovaný manžel, se kterým jsem strávila 23 let, zemřel na konci července, dva roky poté, co mu byla diagnostikována rakovina slinivky ve čtvrtém stadiu. Od té doby jsem viděla, jak přátelé a sousedé hledají správná slova, a překvapilo mě, jak mě i ty nejlaskavější otázky dokážou vyvést z míry,“ popisuje Camerotaová. Ta v eseji upozorňuje na pět věcí, na které je nevhodné se ptát.
Jak se máš?
„Byli byste překvapeni, jak zatěžující může být tato základní otázka. Starostlivý přítel chce vědět, jak se vám daří. Co by na tom mohlo být špatného? Problém je v tom, že je téměř nemožné na tuto otázku odpovědět,“ uvádí Camerotaová.
Podotýká, že pocity smutku se mění z hodiny na hodinu, někdy z minuty na minutu, takže neexistuje odpověď, která by obstála. „Snadněji se nám odpovídá na méně zastřešující otázky, jako například: Jaký byl první školní den? Jaká byla včerejší večeře? Konkrétní otázky jsou méně náročné než otázky existenciální,“ vysvětlila.
Jak mohu pomoci?
Podle Camerotaové může tento dotaz klást na pozůstalého povinnost pomoci pomáhajícímu. „Pomáhající chce něco vymyslet – ale my, kteří truchlíme, nejsme v pozici, kdy bychom mohli pomoci. Často nedokážeme formulovat a možná ani nevíme, co chceme nebo potřebujeme,“ uvedla.
Zároveň zveřejnila nápady, které v danou chvíli mohou pomoct. „Sousedé, kteří bez ptaní přinesli tác s lasagnemi, sušenkami, květinami nebo doplňte si, co chcete. Nezazvonili u dveří. Nevolali, aby zjistili, jestli máme rádi lasagne nebo jestli budeme doma. Prostě něco nechali na prahu,“ líčila Camerotaová.
Popsala i další příběh, když ji v době, kdy truchlila, navštívila její kamarádka. „Objevila se u mě doma, okamžitě si vyhrnula rukávy a začala mýt dřez plný nádobí. Neptala se. Prostě se do toho vrhla,“ sdělila.
Nedokážu si představit, čím musíte procházet
Taková věta podle Camerotaové prozrazuje zvláštní nedostatek kreativity. „Toto tvrzení má nezamýšlený účinek, že nás izoluje na ostrově smutku, jako by ztráta byla nějak výlučně naše. Takže místo toho, abyste naše pocity uzavírali do nepředstavitelné izolace, zkuste to jinak. Řekněte něco jako: ‚Vzpomínám si, když jsem přišel o své X a cítil jsem X.‘ Nebo se třeba podělte o konkrétní vzpomínku, například: ‚Moc rád jsem sledoval, jak tě tvůj táta trénoval ve fotbale. To mi bude chybět,‘“ vysvětlila Camerotaová. Takové prohlášení podle ní lidem dává najevo, že nejsou sami.
To je tak nespravedlivé
Jelikož Camerotaová pracuje ve zpravodajství, rozplynula se její představa o tom, že život je spravedlivý, „někde uprostřed pokrývání další nesmyslné střelby ve škole“.
„Už dávno jsem přestala uvažovat o tom, že život je přehledně rozdělen do kategorií spravedlivý a nespravedlivý. Místo toho, abych se snažila rozplétat smutek od nespravedlnosti, začala jsem praktikovat radikální přijetí. Místo toho, abych se ptala: ‚Proč zrovna já?‘ nebo ‚Jak může být život tak nespravedlivý?‘, jsem se rozhodla, že se s tím smířím. Říkám si: ‚Tohle je to, s čím se potýkám. Jaká je nejlepší cesta vpřed?‘“ vysvětlila Camerotaová.
Dodala, že s tímto konceptem ji s manželem seznámil jejich poradce pro pozůstalé hned po diagnóze. „Zní asi takto: Některé věci v životě jsou nádherné a některé stojí za houby. Zkuste přijmout život podle jeho vlastních podmínek a vypořádat se s tím, co vám bylo rozdáno. Radikální přijetí pro mě změnilo pravidla hry a způsob, jakým řeším těžké věci,“ popsala.
Chci tě přijít obejmout
Camerotaová také uvádí, že než ji ovládl zármutek, nechápala, jak jí vůbec může být nepříjemné láskyplné gesto od přítele. Teď už to prý chápe. „Příliš dlouhé truchlení v jednom dni je vyčerpávající, a tak bolest mírníme. Zjistila jsem, že si pečlivě vyčleňuji kousky času na čtení kondolencí a odpovídání na e-maily, protože potřebuji energii, abych se mohla věnovat běžným věcem,“ popsala Camerotaová.
Když prožívala smutek, nemohla prý fungovat tak, jak potřebovala. „Přátelé, kteří se slzami v očích dorazili ke mně, si vynutili nechtěnou reakci, že jsem musela truchlit s nimi podle jejich časového plánu, a ne podle svého. Někdy jsem měla pocit, že je musím utěšovat a pomáhat jim vyrovnat se se ztrátou, což bylo pro můj psychický stav kontraproduktivní,“ vysvětlila.
„Pokud cítíte potřebu objevit se u dveří někoho, kdo právě utrpěl ztrátu, zkuste s sebou přinést smích a lehkost, abyste mu pomohli zmírnit zátěž smutku,“ radí.
Největší efekt má pocit sdílení truchlení, míní psycholog
Psycholog Karel Humhal pro CNN Prima NEWS uvedl, že v psychoterapii se traduje, že v podobných případech má někdy největší efekt pocit sdílení truchlení. „To znamená nechat na truchlícím, aby on byl tím, kdo vede dialog, a když mlčí, mlčet soucitně s ním,“ řekl Humhal. Dodal, že obecně je nejefektivnější aktivní sdílení – spoluprožívání – smutku. Podle něj je vhodné truchlící osobu obejmout, ale jen po jejím předchozím souhlasu.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Loňské očkování vás nezachrání. Šíří se nová varianta covidu, experti vyzývají k vakcinaci
