Jak táta vyhrál Nagano. Vzpomínky Haškové, Paterové a Růžičky mladšího

Ubíhají poslední sekundy finále proti Rusku. Puk klouže po ledě v bezpečné vzdálenosti od Dominika Haška. Je jasno. Hlavní hvězda turnaje radostně vyjíždí z brány, proti ní se řítí nadšení spoluhráči. Nejrychlejšímu z nich – Richardu Šmehlíkovi – vletí Haškem odhozená hokejka do tváře. Krvavý šrám v tu chvíli nezajímá ani zasaženého obránce.

Stalo se to na den přesně před čtvrtstoletím. Česká republika poprvé vyhrála olympijské hry v hokeji, něco takového se nikdy před tím nepovedlo ani společnému nároďáku se Slováky.

Musím to s tátou někdy probrat

„Ani trošku,“ odpoví Dominika Hašková s úsměvem na otázku, jestli si něco pamatuje z euforické doby „naganové“, kdy chtěl národ jejího tátu za prezidenta. Není divu, za pár měsíců měla na narozeninovém dortu sfouknout teprve třetí svíčku.

„Myslím si, že když reprezentace vyhrála olympiádu, spala jsem. Takže ty slavné hry v Naganu si připomínám především díky algoritmu na sociálních sítích. Vyskakují na mě každý rok. Podívám se na ně ráda, sportovní videa mě baví. Některé lidi dojímají videa, v nichž se ztracený pes vrátí k rodině. Mě dojímají sportovní sestřihy. Dostanou mě i momenty, kdy hráči po vítězství zpívají hymnu,“ culí se zpěvačka, která se loni se svojí kapelou We Are Domi představila na Eurovison Song Contest.

V Naganu zazněla píseň Kde domov můj šestkrát. A snad každý, kdo viděl české zápasy na hrách v roce 1998, má jasno, že bez maskovaného muže s číslem 39 na zádech by nebylo možné na „Turnaji století“ senzačně dojít až na vrchol. Hašek byl už v té době ikonou, trojnásobným vítězem Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře NHL, tahounem klubu Buffalo Sabres. Ale Češi si budou pamatovat především to, jak pod pěti olympijskými kruhy vychytal se lvem na hrudi nadupané Američany, Kanaďany nebo Rusy. Proto v poblázněném stavu skandovali „Hašek na Hrad“.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Hašek: Spolužáci mi říkali šprte. Nebyl jsem zrovna školní idol, nejednou jsem se popral

Tehdy měl opěvovaný brankář před sebou ještě hodně práce na ledě. Došel si pro další tři Veziny, dočkal se dvou Stanley Cupů, rodným Pardubicím pomohl k titulu. Až výrazně později bylo jednu chvíli aspoň trochu reálnější, že by se stal nejvyšším ústavním činitelem. Skutečně zvažoval kandidaturu na prezidenta pro nedávné volby.

„Většinu života jsem tátu vnímala jako ‚týpka v brance‘. Ale především to byl můj otec. Přišel domů, dali jsme si večeři, byli jsme se projít se psem… Že by byl prezident, je něco tak vzdáleného, vůbec si to neumím představit. Každopádně jsem zvědavá, co ho v životě dál potká. Ať už to bude v politice, nebo kdekoliv jinde. Stále je mladý, ještě má spoustu potenciálu,“ vykládá Hašková.

Teď ale zpět do časů, kdy ještě kanceláří jejího otce bylo brankoviště. „Barvitěji si pamatuji až věci, které se děly, když mi bylo šest let. A to táta chytal za Detroit. Vzpomínám na to, jak jsme chodili do arény. Nejvíce mě bavilo, když jsem se objevila na kostce nad ledem.“

I když chvíli navštěvovala školu, ve které byly mraky hokejistů, sama se nepotatila. Jak vysvětluje, nemá ráda kontaktní sporty. Respektive má, ale nerada je sama dělá. Proto se díky babičce věnovala krasobruslení, oblíbila si i volejbal.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: David Pastrňák vyhlíží kontrakt snů. Bude nejlépe placeným hráčem NHL?

„Ale na škole jsme s holkami občas hrály florbal a samozřejmě jsem pak slyšela: ‚Jo, Dominika půjde do brány.‘ Vlastně mi to ale vyhovovalo, protože jsem se vyhnula soubojům. Jen na mě létaly míčky.“

Když se profesně vydali otec a dcera úplně jiným směrem, v čem jsou si naopak podobní? „Máme podobné nosy. Hašek nose,“ ukazuje si na špičku a pokračuje: „Podle mě jsme oba perfekcionisté. Zakousneme se do jedné věci, která je pro nás prioritou. S tím souvisí určitá tvrdohlavost, což nemusí být nutně špatná vlastnost.“

View this post on Instagram

A post shared by Dominika Hasek (@dhaskova)

I když se nabízí, že coby ratolest ústředního hrdiny zlatého úspěchu bude 27letá Hašková vyloženou odbornicí na Nagano, není tomu tak. Hokejové mezery se však prý chystá vyplnit.

„O Vánocích jsem byla v Pardubicích a objevila jsem mraky videokazet, devadesát procent z nich se týká hokeje. Nevím, jestli si zápasy táta nahrával, aby se podíval na vlastní chyby, nebo aby měl vzpomínku. Problém je, že už žádný VHS přehrávač nemáme, takže jsem kazety vzala do Prahy, chci nahrávky digitalizovat a někdy se na ně podívat. Z Nagana tam určitě budou i nějaké tátovy rozhovory. A zajímalo by mě, jestli neobjevím i nějaké video ze šatny. Pak mu tyto kazety chci dát, protože i u něj se určitě ze vzpomínek leccos vytratilo.“

Během rozhovoru přemítá, že vlastně ani neví, kdy naposledy s tátou do detailu probírala úspěch, který stále v české společnosti rezonuje. „Možná kvůli tomu, že si táta uvědomuje, jak nemám na toto období živé vzpomínky. Musím se ho někdy na podrobnosti zeptat,“ poznamená a pak se pozastaví. „Teď mi došlo, že jsem s ním Nagano nikdy do hloubky neřešila! Jsem blbá dcera, co?“ rozesměje se nahlas.

A pak dá rychle dohromady několik věcí, které by ji zajímaly. „Z dětství si pamatuji, že v rámci rutiny chodil ještě v den zápasu spát. Zajímalo by mě, jestli v Naganu dělal něco jiného specifického. Také bych chtěla vědět, zda někdo řekl nějaký dobrý fór, když na sebe po finálovém vítězství naskákali. A celkově mě zajímají věci, na které už odpovídal tisíckrát, ale třeba by mně řekl něco trochu jiného.“

Rovněž by ráda věděla něco o oslavách. O cestě z Japonska do Prahy se tradují legendy. Jisté je, že se neobešly bez nějaké té kapky alkoholu, jak dokládá i tisková konference po příletu. „Říkal tam táta něco vtipného?“ táže se Hašková, která ji v době rozhovoru nikdy neviděla.

Veselý otec si na nezapomenutelném setkání hrál se stojánkem na mikrofon a pak směrem k podobně naladěnému a vedle sedícímu kouči Ivanu Hlinkovi prohodil: „Pocitů tam bylo moc, Ivane. Ehm, trenére. Já bych byl radši, abyste se ptal vy, trenére, než aby se, eh, ptali novináři.“ Hlinka se chopil mikrofonu a přemáhal vykřičený hlas: „A to není ten nejhorší. Petr Svoboda odletěl, ten vůbec neuměl česky.“

Po pravé ruce Haška se tehdy smál Pavel Patera.

Možná jsem měla být spíš kluk než holka

Ani ten se svojí dcerou nikdy obšírněji nerozpitval, co se dělo v únoru 1998. „Ráda bych. Bylo by milion věcí, které by mě zajímaly. Jenže bohužel… Táta je v tomhle odjakživa nemluva, o hokeji se doma odmítá bavit. Prostě neexistuje. Proto když jsem nedávno četla, jak popsal svůj kariérní příběh na webu Bez frází, byla jsem hodně překvapená. Až devadesát procent z toho jsem vůbec neznala,“ líčí Dominika Paterová, která se narodila ještě o pár měsíců později než Hašková.

Na rozdíl od ní se pokoušela prorazit ve vrcholovém sportu. Neinspirovala se otcem, velmi si rozuměla s tenisovou raketou. A tato zkušenost jí dopřává skutečně docenit, co se partě Ivana Hlinky před 25 lety povedlo.

„Vím, jak těžké je dostat se až úplně na vrchol. Nagano je bez pochyby jedním z největších sportovních triumfů naší země. I lidé, kteří jinak sport vůbec nesledují, přinejmenším tuší, o co tenkrát šlo. Jsem obrovsky hrdá, že můj táta byl tehdy u toho. Vlastně ani nevím, jestli jsem mu to někdy řekla. Asi jo. No, i kdyby ne – on to určitě ví. Už jen proto, že já byla vždycky do hokeje blázen. Což mu nemohlo uniknout.“

Přece jen něco málo se přímo od otce o turnaji dozvěděla. Třeba to, že tým si během olympiády oblíbil typickou součást japonské gastronomie. „Jednou si prý před zápasem vyrazili na sushi, načež se vyhrálo. Tak na něj pak z pověrčivosti museli chodit pořád. Nevím, jestli za to může Nagano, dneska ale sushi miluje celá naše rodina,“ prozrazuje.

Jistojistě ale z Nagana přicestovaly hmatatelné věci. „Zlatou medaili táta uložil do sejfu v bance, aby o ni nepřišel. Měla jsem tu možnost si jí potěžkat, je dost těžká. Jinak babičce s dědou přivezl naganské puzzle. Mají ho dodnes pověšené.“

Logicky si Paterová živě nevybavuje, co se kolem ní dělo v průběhu turnaje. Ale má o tom jasnou představu. „Jako bych to viděla: Uložili mě do postýlky a mamka s dědou a babičkou ze všech sil fandili. Oni jsou obrovští hokejoví nadšenci, zápasy nároďáku si nenechají utéct ani teď, když už táta dávno nehraje. Takže to muselo být něco. Mamka všechny naganské zápasy nahrála na videokazety, je to už nějaký čas zpátky, co jsem si to pouštěla. A prožívala jsem to, jako by to byl přímý přenos.“

Častěji se vrací k mistrovství světa v roce 2001. Třetí zlato po sobě. Hattrick. Vítězný gól dal Finům v prodloužení David Moravec po Paterově přihrávce. A dceru tento moment dokáže pořádně dojmout i po více než dvou dekádách. „Vždycky, když to vidím, jsem z toho zase vedle. Jednak už mi bylo šest, aspoň trochu jsem to chápala. Hlavně mě to bere ale i teď, když si finále pustím s odstupem.“

Paterová přiznává, že se z ní díky dětství v těsné blízkosti výjimečného kladenského hráče stala hokejová fanatička. „Nezapomenu, jak táta s týmem vyhrál nějaké mistrovství světa a jelo se v otevřeném autobusu na Staromák mezi slavící fanoušky. Byla jsem ještě prcek, ale do toho autobusu mě přibalili. To byl úžasný zážitek! Hokej mě fakt provázel odmalička. Odjakživa jsem třeba jezdila po všech tátových zápasech. I na Moravu. Byla jsem v tom hodně ponořená, znala jsem v téhle republice snad každý zimák. No jo, možná jsem měla být spíš kluk než holka,“ usměje se.

Občas se podívala i do hokejových kabin. Vzpomíná například na to, jak se o ní během Paterova angažmá v ruském Omsku hezky starali známí strejdové Tomáš Vlasák s Martinem Procházkou. „S nimi byla legrace. V Rusku jsme trávili spoustu času dohromady, zrovna oni měli děti ve věku mého bráchy. Já byla z téhle smečky nejstarší,“ vzpomíná.

Prý nemáme chtít vědět, jak zápasy svého táty prožívala. Stejně se ale na toto téma rozpovídá: „U hokeje jsem klidně brečela, porážky jsem nedávala. Třeba po jednom prohraném semifinále mistrovství světa; bůhvíjakém. S babičkou a dědou už jsme byli doma sbalení, že poletíme na finále. Jenže taťka to tam v posledních minutách semifinále nějak zkazil, prohrálo se. Jak já tenkrát brečela! Jak já nadávala! Dodnes se tomu s babičkou a dědou smějeme, jakmile na to přijde řeč. Jsem trochu vztekloun, no. V tom jsem po něm, taky byl vždycky dost temperamentní. V kabině uměl pořádně zařvat. A já holt neunášela, když to nedopadlo dobře. Nedej bože, když sám něco zkazil.“

Na začátku 49. minuty finále olympiády v Naganu rozhodně nic nezkazil. Byl na samotném začátku zlatého gólu. Vyhrál vhazování v útočném pásmu, „strejda“ Procházka puk přistrčil na modrou Petru Svobodovi. Ten zamíchal, podíval se a vystřelil. Gólman Michail Štalenkov jen máchl lapačkou do prázdna.

Tato pumelice vedla mimo jiné k tomu, že se před nedávnem konala v Praze k výročí Nagana exhibice českých hokejových legend proti slovenskému výběru. Patera na ní nechyběl. Jestli ho tato nostalgická akce emočně dostala, dcera netuší. „Ale mě jo. S rodinou jsme tam byli. A pro mě osobně to bylo neskutečně dojemné. Ať je to jakkoliv, od Nagana už uplynulo strašně moc let. A stejně byla O2 arena plná. Tolik lidí jsem absolutně nečekala. Nejvíc mě dostalo, když se vzpomínalo na Ivana Hlinku. Všichni si najednou stoupli a tleskali, to bylo neuvěřitelně smutné a současně neuvěřitelně hezké. Měla jsem slzy na krajíčku.“

Vladimír Růžička mladší ronil kvůli hokeji slzy už v onom roce 1998.

Mám na zlatu obrovský podíl

Fanoušci tuší, že syn kapitána olympijských šampionů nemá dnes s otcem idylické vztahy. To ale k vyprávění o Naganu nepatří. Tehdy si jako takřka devítiletý kluk moc přál, aby „Růža“ přivezl domů medaili. A po posledním skupinovém zápase si myslel, že naděje kompletně vyhasly.

„Měl jsem za to, že se musí v každém utkání vyhrát. Neměl jsem ve svém věku dokonalý přehled o pravidlech turnaje. Takže když jsme prohráli ve skupině s Ruskem, vzalo mě to, byl jsem vyřízený. Myslel jsem si, že táta jede domů a máma mu pak po telefonu vyprávěla, co se doma odehrávalo. Zavolal si mě, a vysvětlil mi, jak se věci mají. Z toho zklamání jsem se tedy dostal,“ vybavuje si moment příjemného prozření.

Nicméně v Růžičkovi telefonát o rozhozeném a plačícím Vládíkovi zůstal. A využil ho hned při nejbližší příležitosti – ve čtvrtfinále se Spojenými státy. Mančaft USA v první třetině vozil Čechy na kolotoči. Nebýt Haška, stav by byl daleko nemilosrdnější než 0:1. Veterán s céčkem na hrudi měl o přestávce pověstný motivační proslov. Dodnes není jasné, co přesně v něm zmínil, ale neměla chybět slova o tom, jak nechce, aby syn znovu brečel.

„Nikdy jsem se táty neptal, co konkrétně se dělo v kabině. Vím jen to, co se psalo: Hrajeme špatně, musíme zápas zvrátit, protože nechce znovu poslouchat, že jsem hotový a brečím. Všichni víme, jak to dopadlo,“ popisuje hokejista, který naposledy hrál v mateřské pražské Slavii.

Ve druhé třetině obrátily skóre góly hecíře Růžičky, Jaromíra Jágra i Martina Ručinského, postup do semifinále jistila trefa Jiřího Dopity v závěrečném dějství. Když tedy Růžička junior dostane otázku, jestli svými slzami pomohl vyhrát Nagano, se smíchem odpoví: „Mám obrovský podíl! Ne, beru to jako úsměvnou historku. Kolikrát se v kabině za nepříznivého vývoje nadává, takže to mohlo posloužit jako určité odlehčení. Ve finále je mi buřt, co se přesně řeklo v šatně. Hlavně, že se jim povedlo zápas otočit.“

Jak už bylo naznačeno, historickou olympijskou událost zná na rozdíl od Haškové a Paterové nejen ze sestřihů. „Vzpomínek je dost. Odkud to vzít… Už coby skoro devítiletému klukovi mi bylo jasné, že jde o obrovský turnaj, na kterém budou poprvé ti nejlepší z nejlepších. Dopředu jsem věděl, že táta bude kapitánem, takže jsem moc chtěl, aby se jim Nagano povedlo. Tušil jsem, že tým, který tuto akci ovládne, se stane nesmrtelným.“

Znal i spoustu „nečeských“ hráčů. Na konci 90. let měl slušný přehled o tom, co se děje v zámoří. „Eric Lindros, Joe Sakic nebo gólman Patrick Roy byli mí oblíbenci. Když jsme s kamarády hráli venku hokej s tenisákem a já šel do brány, vždycky jsem dělal, že jsem Roy. Samozřejmě jsem znal i Pavla Bureho z ruského týmu nebo Švéda Petera Forsberga, když jsem fandil Coloradu.“

Nejčastěji si ale hrál na tátu. „Každý kluk měl někoho. Ale v poli jsem se snažil být jako otec. Nebo právě Lindros. Dokonce mi pak táta z Nagana přivezl jeho hokejku. A Sakicovu také. To jsem měl velkou radost,“ říká s tím, že má dodnes hole legend uschované. Nikdy nezjišťoval, jak se otci podařilo vyškemrat hokejky od kanadských celebrit, které po semifinálových nájezdech zažily možná nejtěžší porážku kariéry.

„Vůbec jsem se o to nezajímal, jak jsem byl malý. Byl jsem hlavně vykulený jak z toho, že táta přivezl zlato, tak z humbuku, který nastal. Šílenství. Jen mě těšilo, že jsem měl takto cenné hokejky. Byl jsem v tomhle ohledu hodně vybavený, ty své mi totiž podepsali i Jarda Jágr a Dominik Hašek,“ vypráví stále s nadšením.

Přiznává, že v něm zprostředkované zážitky z japonské haly Big Hat a blázince odehrávajícího se v Česku posílily chuť stát se profesionálem a jednou třeba zažít něco podobného. Aby se kvůli němu děti ve škole ráno neučily a místo toho v učebnách koukaly na televizní přenos. „Nějaké zápasy z Nagana jsem viděl ve třídě, jiné sledoval doma s mamkou a do školy přišel třeba až na třetí hodinu.“

Zrovna finále viděl paradoxně jen velmi částečně. „Byl víkend, už brzy ráno jsme měli zápas na zimáku Eden. Mamka mě tedy hodila na stadion, měli jsme rozcvičku a když ta skončila, nahrnuli jsme se před malinkou televizi na vrátnici. V momentě, kdy zápas o zlato s Ruskem skončil, jsme už zase seděli v šatně. Uprostřed porady do kabiny vběhla plakající mamka. Trenér to za takovýchto okolností musel vzít.“

Oslavy ověnčeného národního týmu už si užil plnohodnotně. Netrpělivě vyčkával na letišti, až se po dlouhé době konečně zase uvidí s vlasatým lídrem týmu. „Ohromně jsem se těšil na tátu. Byl pryč tři týdny, což je pro malého kluka věčnost. Také jsem se těšil, že uvidím medaili. Celkový zážitek byl neuvěřitelný. Ať už na letišti nebo pak při cestě autobusem na Staroměstské náměstí. Člověk v devíti letech úplně nevnímá, že jsou opilí. Až postupem času nepřehlédnete, že už měli něco upito, čemuž se při takovém obrovském úspěchu nelze divit. O to to pak bylo vtipnější,“ má jasno Růžička mladší.

Především ho fascinovalo, kolik lidí vítalo hrdiny už podél silnice vedoucí od Ruzyně. „Seděl jsem v autobuse s tátou a koukal z okýnka. Nechápal jsem. Věděl jsem, co se stalo, ale to šílenství mě dostalo. A pak z pódia na Staroměstském náměstí vidíte hlavu na hlavě. To mi málem vypadly oči z důlků.“

Dozvuky triumfu měly optikou syna přece jen jednu vadu. „Bohužel mi táta zlatou placku nesvěřil na celý den do školy, aby si s ní všichni spolužáci pohráli,“ říká na oko smutně.