Pět medailí vybojovala na mistrovství světa, šest jich ulovila pod pěti olympijskými kruhy. Díky této úctyhodné sbírce se bývalá běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová řadí mezi nezpochybnitelné české sportovní ikony. A od středy také mezi padesátnice. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS se vrací k tomu, jak ji na hrách v Turíně vítala v cíli malá dcera nebo jak úklidová služba z letadla mířícího z Nagana domů vymetala plechovky od piva.
Jak jste slavila 25. narozeniny v olympijské vesnici v Naganu? Před odletem jste si tehdy přála medaile, dvě se vám pak houpaly na krku.
Přiznám se, že jsem narozeniny během kariéry nikdy moc neslavila. Takto v polovině února vždy sezona vrcholila. A podobně tomu bylo v Naganu, kdy jsem ještě v ten den neměla za sebou všechny závody. Byla jsem pohlcená úplně něčím jiným než tím, abych slavila narozky. Nic speciálního si nepamatuju, takže zřejmě neproběhla žádná velká oslava. Spíše to bylo jen formální přání. Byla jsem ráda, že jsme to mohli dodatečně spojit s oslavou medailí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Zapomenuté Nagano: Češi nechtěli vyhrát, Kanaďané byli nájezdoví panicové a podvod Švédů
Ve společnosti zlatých hokejistů, se kterými jste se vracela z Nagana.
Samozřejmě jsme slavili celou cestu domů, to se veřejně ví. (úsměv) Myslím si, že každý sportovec vám řekne, že raději slaví medaile a obecně úspěchy než narozeniny. A u mě to platilo obzvlášť.
Věděla jste už před cestou do Nagana, že máte narozeniny ve stejný den jako další česká sportovní ikona Jaromír Jágr, který oslavil páté kulatiny loni?
To, že jsme se s Jardou oba narodili 15. února, vím už dlouho. Přiznám se, že si nepamatuju, od kdy přesně. V Naganu už jsem to určitě věděla, když jsme si tam vzájemně popřáli. Kluci na tom s potenciálním slavením narozenin byli ještě hůř, když hráli finále až na úplném konci programu olympijských her.
Tím, že kluci vyhráli, byly mé výsledky částečně zastíněné hokejovým zlatem. Ale díky nim jsem mohla prožít úžasný návrat do České republiky, kde panovala neuvěřitelná atmosféra. Jako člověk z individuálního sportu bych toto nemohla zažít, i kdybych tehdy vybojovala zlato.
Vytvořila jste si díky společné cestě do České republiky s hokejovou partou přátelské vazby, které trvají dodnes?
Určitě ano. Ne se všemi, ale s částí kluků tomu tak bylo. Takto na první dobrou mě napadají především Martinové Procházka, Straka a Ručinský nebo Jarda Jágr. To jsou kluci, které vídám. Nechci říkat, že se potkáváme často, ale občas ano. Naganský úspěch nás určitým způsobem spojil. Vždy si máme co říct. Byla to skvělá parta fantastických hokejistů, fajn kluků. Obrovští profesionálové, kteří ale uměli oslavit úspěch.
Kateřina Neumannová ve společnosti hokejistů po příletu z Nagana. Zdroj: Profimedia.cz
Kateřina Neumannová ve společnosti hokejistů po příletu z Nagana. Zdroj: Profimedia.cz
Vy jste si z Japonska v roce 1998 odvezla dvě medaile, což by prakticky na jakékoliv jiné olympiádě stačilo na to, abyste se vracela jako hlavní hrdinka. Jste ráda, že vám hokejisté senzačním zlatem vytvořili jakýsi štít a zřejmě kolem vás nebylo po olympiádě extrémně rušno, jako by bylo, kdyby Hašek a spol. nic nevyhráli?
Spíše bych řekla, že se to tenkrát krásně spojilo. Odjížděla jsem velmi spokojená s druhým a třetím místem. Tím, že kluci vyhráli, byly mé výsledky částečně zastíněné hokejovým zlatem. Ale díky nim jsem mohla prožít úžasný návrat do České republiky, kde panovala neuvěřitelná atmosféra. Jako člověk z individuálního sportu bych toto nemohla zažít, i kdybych tehdy vybojovala zlato. Byla jsem jim proto vděčná za životní zážitek, který těžko ještě může nějaký sportovec zažít. Určitý stín mi nevadil, já se s hokejisty krásně svezla.
Už vzpomínané oslavy, zejména část odehrávající se ve vzduchu, jsou opředeny legendami. Máte z nich jednu konkrétní vzpomínku, ke které se vracíte často?
Je jich strašně moc! Těžko něco vypíchnout. Platí, že k té cestě letadlem vznikají určité legendy. Často už se pravda vytrácí, jde spíše o pohádky. (úsměv) Nevím, co bych zmínila z toho, co ještě nikde nepadlo. Nicméně cesta to byla opravdu dlouhá, často zapadává, že jsme měli dvě mezipřistání v Rusku. Pamatuji si, že během tankování nastoupila na palubu úklidová četa a začala proutěným koštětem vymetat plechovky od piva a dalších nápojů válející se na zemi rovnou z letadla. To by se dnes asi už nestalo.
Špatné mazání prodloužilo čekání na olympijské zlato
Když zmiňujete nepravdivé pohádky týkající se cesty z Nagana, objevila se někde nějaká, která vás vyloženě rozesmála a byla extrémně vzdálená pravdě?
Nevím, jestli mě to rozesmálo, ale už jsem slyšela, že jsem byla jediná žena na palubě mezi samými chlapy hokejisty. Byly jsme v menšině, ale rozhodně jsem nebyla jediná žena v letadle, letěly například mé kolegyně ze štafety.
Když se vracíte k hrám v Naganu, pustíte si častěji záběry z vašich medailových závodů, nebo to máte jako většina národa, že spíše vidíte nájezdy hokejistů proti Kanadě, gól Petra Svobody ve finále proti Rusku?
Upřímně teď úplně nemám čas si zpětně pouštět Nagano ani jiné olympiády. Jednou k tomu určitě dojde, zajímaly by mě právě i závody, ve kterých jsem uspěla. Ale ano, občas na mě vyskočí sestřihy z mých medailových výkonů, ale že bych si v klidu sedla k hokeji a nebo zkoukla celou moji stíhačku na olympiádě v Japonsku, to ne.
Spor o Johaugovou: Megastar olympiády v Pekingu, nebo podvodnice s balzámem na rty?
Zejména biatlonisté Johannes Thingnes Bö a Marte Olsbuová Röiselandová se spolu s běžkyní na lyžích Therese Johaugovou postarali o to, že norská výprava byla na olympiádě v Pekingu tou vůbec nejúspěšnější. Posledně jmenovaná vybojovala tři individuální zlata, přesto se někteří fanoušci zdráhají její úspěchy oslavovat. Má totiž dopingový škraloup.
Nevyvolá ve vás nostalgii – řekněme – ikonická červeno-modrá bunda české olympijské výpravy pro Nagano? Jinými slovy, máte někde tento typicky devadesátkový kousek uschovaný?
Nemám. Byla jsem na tyto věci dříve asi nezodpovědný člověk. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo mít v budoucnu velkou hodnotu. A jak jsem dostávala nejen pro olympiády strašně moc nových sad sportovního oblečení, vždy jsem se nějakých zbavovala. Pravděpodobně jsem tuto bundu někomu darovala.
Z olympiády v Salt Lake City máte připsané dvě medaile, v tomto případě vás zastínilo zlato Aleše Valenty. Jaké emoce ve vás převládaly po odletu z Ameriky, protože tehdy už byly okolnosti jiné, především hlad po zlatu větší?
Je pravda, že z Nagana jsem odlétala velmi šťastná, řekla bych až nadšená, protože to byly mé první olympijské medaile. Po Salt Lake City jsem bylo znát mírné zklamaní. Na konci olympiády jsem měla u sebe jen jednu bronzovou medaili a až skrze doping mých soupeřek jsem po dvou letech dostala stříbro a bronz k tomu. To byla jedna kaňka na hrách v USA. Především jsem ale odjížděla s rozporuplnými dojmy kvůli závodu ve sprintu, který mi nevyšel. Ač se všichni snažili, nepodařilo se nám při změně počasí správně namazat lyže. A ty mi pak hodně nejely. Papírově jsem měla brát zlato. I jsem na to měla formu – tu sezonu jsem všechny závody v této disciplíně vyhrála. Z toho, že mě materiál připravil o nejcennější medaili, jsem samozřejmě byla smutná. Byla to zvláštní olympiáda.
Ta následující, v Turíně, byla o poznání veselejší. Dokážete člověku, který toto nikdy nezažil, popsat, co se ve vás odehrává v cíli, když zlato konečně cinkne extrémně dramatickým způsobem v posledním olympijském závodě kariéry? A k tomu ještě přijde jedna exploze emocí ve chvíli, kdy k vám přiběhne malá dcera?
Nedá se to popsat. To byla dokonalá demonstrace kouzla vrcholového sportu. Největší odměna za mnoho let tréninku. Za to, že pro daný sport žijete, spoustu věcí mu obětujete. Pak je to nával emocí, samozřejmě především štěstí a uspokojení. Člověku, který žije normální život, se to vysvětluje těžko. Vzdáleně se to může podobat euforii při narození dítěte. Nějaký takový pocit jsem měla po konci závodu na 30 kilometrů. Zvlášť, když se pak v cíli objevila Lucie.
Dojemná fotografie Kateřiny Neumannové s tehdy dvouletou Lucií po dojezdu fenomenálního zlatého závodu. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Dojemná fotografie Kateřiny Neumannové s tehdy dvouletou Lucií po dojezdu fenomenálního zlatého závodu. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Neříkala jste si někdy, že ten drtivý finiš v posledních zhruba 200 metrech mohl v nadsázce vypadat, jak kdybyste do cíle spěchala za tehdy dvouletou dcerkou, která se tam nakonec zcela nečekaně vyskytla?
Takto jsem o tom nepřemýšlela. Hlavně jsem měla v sobě obrovskou touhu olympiádu vyhrát. Do cíle mě hnaly sportovní vášeň a cíl mít konečně zlato z her. I když se to už zdálo být ztracené, nakonec se vše povedlo. Bylo to o vůli a o hlavě. Fyzicky už nebylo moc z čeho brát, spíše to bylo způsobené momentem poslední šance. Sáhla jsem do nějakého zbytku sil, do kterého se běžně nesahá.
Až bude čas, chci vyrazit do Himálaje
Vnímáte to zčásti tak, že osud zkrátka chtěl, abyste byla na závěr kariéry pořádně odměněna? Za předchozí smůlu, která vás připravila o zlato, za to, že jste čelila dopingovým hříšnicím, že i před nakonec zlatým závodem jste si musela projít nemocí a nad vaším startem visel otazník?
Zlato jsem si musela na trati vybojovat já. Nic není zadarmo. Ale že to klaplo tímto způsobem a já zvládla vydolovat ještě nějaké síly… Svým způsobem to bylo zúročení mnohaleté práce, která potřebovala zlatou tečku. Možná to i osud byl, když to vyšlo takto na závěr.
Dcera nachází cestu k tomu, co jsem měla ráda já. Když byla mladší, běžky vůbec neměla ráda. Ani teď to není nějaká vášeň, ale baví jí závodit a mně to dělá radost.
Dáváte si ještě někdy tresčí játra, která se stala jakýmsi symbolem vašeho boje v dětství proti slovům lékaře, že nemůžete dělat vrcholový sport kvůli Scheuermannově nemoci?
(smích) Ne a ne. Tresčí játra už opravdu nejím. A v době, kdy jsem je jedla, byla jen součást jídelníčku, který mi měl zajistit co největší přísun vápníku.
Takže jste si je nevychutnávala?
Určitě ne. Jedla jsem je jen z donucení a z přesvědčení, že i takováto drobnost může pomoct. Dnes by mě opravdu nepadlo si je dát a jsem ráda, že mě do nich – včetně mě – nikdo nenutí. (úsměv)
Jak jste si užila víkendovou Jizerskou padesátku před vlastní padesátkou a zejména to, že se ve stopě objevila po vašem boku i dcera Lucie?
Bylo to především o velkém zážitku, krásně strávených třech dnech. Po fyzické stránce pro mě bylo ujet 50 kilometrů v daném tempu velmi náročné, ale užila jsem si to. Že se mnou do Jizerek vyrazí i Lucka, bylo jasné už poměrně dlouhou dobu. Ale že se aktivně zapojí do programu, byť do kratší distance, pro mě bylo dost překvapující. Zvládla to s velkou chutí. Chytlo ji to. Nachází cestu k tomu, co jsem měla ráda já. Když byla mladší, běžky vůbec neměla ráda. Ani teď to není nějaká vášeň, ale baví ji závodit a mně to dělá radost.
Když jsem na začátku rozhovoru zmiňoval vaše přání před odletem do Nagana a před 25. narozeninami, co si přejete k padesátinám? Dáváte si nějaká předsevzetí?
Teď to jsou jiná přání než před 25 lety. Medaile už mám, těch jsem si užila vrchovatě. Přeji sobě a svým nejbližším, abychom byli zdraví a společně tu byli co nejdéle. A abych si uměla užívat život ve smyslu volného času – cestování, přírody a obecně věcí, které mám ráda. V současné době na to úplně není prostor.
A kam byste chtěla vyrazit?
Cestovatelských plánů je vícero. Některé jsou jednodušeji splnitelné, protože mám kromě České republiky a zejména Šumavy ráda Dolomity, celkově oblast severní Itálie. Tam se ráda vrátím. Pak jsou tu zatím nesplněné cestovatelské cíle. Za všechny mohu jmenovat trek v Himálaji. Nechci zdolávat osmitisícovky, ale aspoň se podívat do základních táborů a vidět nejvyšší hory zblízka.
