Zapomenuté Nagano: Češi nechtěli vyhrát, Kanaďané byli nájezdoví panicové a podvod Švédů

Ke konci roku 1989 si Češi procvičili, jak chutná euforie. Za osm let a pár měsíců totiž přišla událost, která z podstaty neměla lidem změnit životy, ale minimálně několik dní se zdálo, že se tak skutečně stalo. Olympijské hry před 25 lety v intenzitě vyplavení endorfinů trumfnuly sametovou revoluci a zapsaly se hluboko do srdcí milionů fanoušků i těch, kteří hokej do té doby nikdy pořádně nesledovali.

Tým kouče Hlinky neměl mít zlatý potenciál. Ale díky výborné partě, „Dominátorovi“ v bráně, salutujícímu Jágrovi, „pašákovi“ Reichelovi nebo ranám Jiřího „Gumy“ Šlégra a Petra Svobody ukradl místo na naganském trůnu našlapaným zámořským týmům i Rusům.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: 68 tváří Jaromíra Jágra. Legenda, Švejk, spáč, pirát silnic i naděje s patnáctkou na dresu

To jsou známá fakta vázající se k hokejovému turnaji na hrách v Japonsku. Ale pokud nepatříte mezi vyložené „naganology“, připomeňte si méně známé střípky spjaté s nezapomenutelným tažením české reprezentace.

Propadák s výchovnou fackou

Proč Češi rozhodně nepatřili v Naganu mezi favority? Vedle toho, že soupiska nebudila ohromný respekt, si světová elita pamatovala, jak se prezentovali na předchozí superprestižní hokejové události.

Není řeč o šampionátu 1997 – v srpnu a září roku 1996 se konal Světový pohár, který pro tehdejší výběr Luďka Bukače skončil absolutním fiaskem. S Finy prohrál 3:7, se Švédy 0:3 a mrzutou prezentaci završil skandální debakl 1:7 od Německa.

„Lidé po nás házeli plechovky. Já ale dodnes říkám – a nejsem sám – že díky tomu, jakou jsme tehdy dostali facku, jsme potom vyhráli olympiádu,“ vzpomínal s odstupem času jeden z naganských šampionů Martin Ručinský.

Za několik měsíců Bukače vystřídal Ivan Hlinka, který se národního týmu ujmul už podruhé. Předtím ho vedl v letech 1991 až 1994.

Vy nechcete vyhrát?

Nominace na olympijské hry byla velkým tématem. Marně byste v ní hledali pozdější ikonu New Jersey Devils i celé NHL Patrika Eliáše. Ale ten byl v té době velmi mladý, a tak experti nechápali především to, že v Hlinkově kádru není útočník Caroliny Hurricanes Robert Kron, který už měl za sebou několik vydařených sezon v zámoří.

„Češi snad nechtějí vyhrát, když zapomněli na Krona,“ napsal zkraje roku 1998 deník The News and Observer z Caroliny. Za opomenuté křídlo lobovali mnozí velikáni, ale neúspěšně. Trenérský štáb do Japonska přitáhl překvapivě velké množství domácích hráčů, nicméně ani opěvovaný extraligový kanonýr Viktor Ujčík povolávací rozkaz nedostal.

Ohromná Prospalova smůla

Kdo naopak zcela figuroval v plánech koučů, byl Václav Prospal. Když se Hlinka na začátku ročníku 1997–1998 vydal na inspekci do NHL, českobudějovický rodák tehdy coby útočník Philadelphie Flyers patřil mezi prvních osm jmen, kolem kterých se měl tvořit mančaft.

Ovšem 14 dní před odletem na olympiádu zažil Prospal sportovní tragédii. Jeho kotník nevydržel v zápase s Ottawou souboj u mantinelu.

„Nikde není napsáno, že bych to tam třeba nějak nezku*vil a olympiádu bychom pak kvůli tomu nevyhráli,“ řekl už s nadhledem a humorem nedávno v podcastu Bomby k tyči hráč, který byl nepřízní osudu okraden o životní zážitek.

Hráči se neznali

Základem pozdějšího triumfu byla tolikrát zmiňovaná parta. Což je celkem kuriózní vzhledem k tomu, jak se hráči před startem turnaje (ne)znali.

„S deseti hráči jsem se viděl poprvé v životě a představoval jsem se s nimi. S Petrem Svobodou jsme se dívali na Jardu Špačka: ‚Hele, ten kluk má docela dobrou střelu. To je útočník, nebo obránce?‘ Patera, Procházka, Hejduk. Spousta kluků, kteří hráli výborně v lize, ale já jsem byl osm let někde jinde. Já jsem je neznal, jen jsem o nich někde četl,“ vyprávěl po několika letech Dominik Hašek.

Švédský skandál a český protest

Ve skupině se Češi ocitli ve společnosti Ruska, Finska a Kazachstánu. Proti „Suomi“ vyhráli poměrně v klidu 3:0, Kazachstán spláchli 8:2, se „sbornou“ padli 1:2. Na světě byl postup z druhého místa a čtvrtfinálový duel se třetími Američany z „déčka“.

Ale právě tuzemský národní tým vehementně usiloval o to, aby dostal jiného soupeře. Jak si toto mohl dovolit? Švédská média velmi nestraně rozdmýchala skandál týkající se „vlastního“ severského výběru. Upozornila na to, že obrovitý obránce Ulf Samuelsson hraje na olympiádě za Švédsko neoprávněně, protože vlastnil americký pas a původní občanství mu zaniklo.

Ostatní reprezentace v čele s tou českou chtěly, aby výběr „Tre Kronor“ přišel o čtyři body, které ve skupině získal a do čtvrtfinále šel ze čtvrtého místa, nikoliv druhého. Hlinkův celek by pak dostal pro boj o semifinále slabé Bělorusy. Turnajový direktorát ale kauzu vyřešil jen tím, že z akce vyloučil dokumentového podvodníka Samuelssona.

Američané ničili pokoje

I nesmírně silný soupeř nakonec nevadil. Nicméně po první třetině byl každý divák jiného názoru. Američané Čechy mleli v jejich obranném pásmu, a že skóre po 20 minutách ukazovalo jen 0:1, bylo dílem magického představení Dominika Haška, potažmo jalového zakončování ohromných šancí ze strany USA.

Zámořský kolotoč měl rozbít legendární proslov kapitána Vladimíra Růžičky o přestávce v kabině. Právě motivátor s céčkem na hrudi ve 29. minutě vyrovnal, ani ne o 60 sekund později už oslavně salutoval vlasáč Jaromír Jágr a senzační postup stvrdili Ručinský a Dopita.

Frustrace vyřazených amerických hvězd neznala mezí. Odnesly ji tři apartmány v olympijské vesnici, hráči během řádění vystříkali v ubytování tři hasičské přístroje a zdemolovali deset židlí, které pak s prázdnými hasičáky prohodili z pátého patra okny ven. Další skandál.

Kanadští nájezdoví „panicové“

Po neskutečně cenném skalpu čekala outsidery ještě náročnější překážka. Kanada. Co jméno, to pojem. Její tým byl předurčen k tomu, aby si z Japonska bez problémů odvezl zlato. Nechyběl ani nejlepší hokejista všech dob jménem Wayne Gretzky.

Právě on pak s pláčem ze střídačky sledoval, jak Hašek radostně skáče a postupně mizí v záplavě bílých dresů. Javorové listy prohrály 1:2 po samostatných nájezdech, tedy disciplíně, která jim v té době vlastně nic neříkala. S nadsázkou tehdy Kanaďané byli nájezdoví panicové.

Gretzky se ten den „nestal mužem“, jinými slovy nebyl na nervy drásající koncovku nominován, což bude mít kouč Marc Crawford do konce života na talíři. A samotnému týmu se po neúspěchu zdálo jako skandální, že tak důležité utkání má rozseknout tak „nehokejová“ záležitost.

„Asi to je vzrušující pro diváky, ale není to sport,“ kritizoval jeden z mnoha fenomenálních útočníků Steve Yzerman. Další zhrzený Kanaďan Theoren Fleury k „penaltám“ podotkl: „Měli jsme hrát na fotbalovém hřišti, protože přesně tak byl zápas rozhodnut.“

Porazil nás Hašek a 20 hráčů jménem Jiří

Kanadu kromě nájezdů mrzelo i to, že se Češi k místence ve finále probránili. A nemohli skousnout, že je jejich optikou vyřadila skupina nýmandů a jeden maskovaný muž z jiné galaxie s číslem 39 na zádech. „Porazil nás Hašek a dvacet mužů, jejichž křestním jménem je Jiří,“ povzdechl si tenkrát nejslavnější z poražených Gretzky.

Zlatá rána od emigranta

Na tuto sekvenci by mohl český fanoušek koukat donekonečna. Pavel Patera vyhrál buly, Martin Procházka popostrčil puk na modrou čáru Petru Svobodovi a ten – byť dle dohody měl přihrát Romanu Hamrlíkovi – napálil puk na brankáře Štalenkova. Ruský gólman jen máchl lapačkou do prázdna.

Hrdinou finálového střetnutí se stal obránce, který vlastně už úplně nebyl Čechem. Do Kanady emigroval ještě dlouho před revolucí v roce 1984 a v semifinále musel na dvě hodiny zapomenout, že je kanadským občanem.

Jediná trefa ze závěrečného duelu s Ruskem v sobě skrývala velký kus symboliky. V dokumentu The Nagano Tapes jeden zámořský novinář žasne nad tím, jaký je význam příjmení autora zlatého gólu. A přidá poznámku, že se nemohla urodit stylovější tečka. Emigrant se jménem Svoboda skolil někdejší Sovětský svaz, který Čechoslovákům způsobil tolik bolesti.

Proto se nehodí kazit příběh tím, že možná onu slavnou branku nevstřelil Svoboda, ale Milan Hejduk. Ten se ocitl v trajektorii střely a stále existují domněnky, že pumelici tečoval bruslí a gól měl tedy být připsán jemu.

Proč má triumf v Naganu stále takový zvuk?

Už je tomu čtvrt století, co Česká republika zažívala totální extázi. A s nostalgií se do února 1998 rok co rok vrací. Občas se zdá, jako by český sport nepřinesl lidem už žádné další radosti, když je Nagano i po takové době neustále velebeno. Proč tomu tak je? Není to už trochu nemoc, když si neustále připomínáme jeden konkrétní úspěch?

Zaprvé to byl první a zatím poslední hokejový triumf na olympiádě – největší sportovní události na planetě – v české, ale hlavně daleko delší československé, historii.

A pak je tu slavná nálepka, která říká, že Hlinkův tým získal nejcennější medaile na „Turnaji století“. To není věc, kterou by si zpětně vymyslel vítězný národ, aby mohl být na zlato ještě více pyšný. Tak bylo hokejové klání v Japonsku nazvané už dopředu. Vůbec poprvé totiž byla přerušena NHL, aby pod pět olympijských kruhů mohli dorazit ti nejlepší z nejlepších.

Byl za tím jasný záměr vydělat co nejvíce peněz, přilákat nové fanoušky. Šéf kanadsko-americké soutěže Gary Bettman chtěl totiž navázat na úspěch amerického basketbalového Dream Teamu na letní olympiádě v Barceloně v roce 1992, který znamenal globální rozšíření NBA a také masivní nárůst příjmů pro americkou basketbalovou asociaci.

Zkrátka asi už nikdy nebude lepší příležitost vypálit v hokeji velikánům rybník.