Jak válka v Jugoslávii zařídila na Euru dánský šok. Hrdina hrál pro umírající dceru

Do evropského šampionátu ve Švédsku před 29 lety zbývalo jen něco přes týden. V tu chvíli neměl dánský trenér Richard Møller Nielsen v hlavě ani na papíře vytvořenou finální nominaci. Není to zvláštní, když do tak velké akce zbývá jen pár dní?

Ne, pokud váš tým na Euru ani nemá hrát. Dánové skončili v kvalifikační skupině na druhém místě a do hlavního turnaje postoupila první Jugoslávie. Tehdy šlo o daleko větší prestiž než dnes, protože místenek pro ME bylo pouze osm. Pro srovnání, na probíhající kontinentální mistrovství se kvalifikovalo 24 týmů.

Seveřané tedy počítali s tím, že velkou fotbalovou událost prožijí maximálně u televizních obrazovek. I když se leccos proslýchalo. A deset dní před šampionátem dostali Nielsen a spol. překvapivou zprávu: „Jedete na Euro jako náhradníci.“

Na Balkáně zuřila válka, Jugoslávie se začínala rozpadat. A za vypjaté situace Rada bezpečnosti OSN zmrazila s tímto rozsáhlým socialistickým státem veškeré styky, což zahrnovalo i fotbal.

„Nebylo o čem,“ vyprávěl před lety pro BBC pozdější hrdina, záložník Kim Vilfort. „Dánsko se muselo zúčastnit. Nešlo říct ne, protože by to příliš nepomohlo vztahům mezi národním svazem a organizací UEFA,“ dodal. A tak se mančaft většinou tvořený hráči, kteří stále hráli nebo dříve prošli kodaňským klubem Brøndby IF, nakonec na Euro vydal.

Brankář Peter Schmeichel později uvedl, že se v médiích mylně objevily informace o tom, že hráči Dánska už byli ve chvíli, kdy vyšla oficiální informace o neúčasti Jugoslávie, rozlítaní po dovolených, váleli se na pláži. Za pár dní je totiž tak či tak měl čekat přípravný zápas proti bývalému Sovětskému svazu, který dočasně vystupoval pod názvem Společenství nezávislých států. Ale samozřejmě, za této situace mohli být těžko v ideální formě.

Na druhou stranu jim pozice „lucky losera“ dávala jednu velkou výhodu. „Nemohli jsme selhat, protože neexistovala žádná očekávání. I kdybychom ve skupině prohráli třikrát 0:5, nic by se nestalo,“ poznamenal Vilfort.

Od koho měli Dánové debakly schytat? Po Jugoslávii zaplnili mezeru ve skupině s domácími Švédy, Angličany a Francií. „Naprosto upřímně jsme si mysleli, že po třech zápasech balíme a jedeme domů,“ přiznal později John Jensen, jeden ze záložníků Nielsenova výběru.

Navzdory všem predikcím ale reprezentanti Dánska nechávali vybalené věci až do 26. června. Respektive spíše ještě dalšího dne. Finálovou výhru totiž bylo třeba pořádně oslavit.

Za dcerou a zase zpátky

Že by mohli navázat na svého krajana Hanse Christiana Andersena a napsat další dánskou pohádku, tak trochu předznamenala překvapivá remíza s Anglií 0:0. Když pak ale prohráli se Švédskem 0:1, zdálo se, že jakýkoliv náznak senzačního tažení je fuč. Nicméně vše se zase otočilo o 180 stupňů, když po gólech Henrika Larsena and Larse Elstrupa Dánové skolili Francouze 2:1. Jelikož Albion v paralelně hraném utkání prohrál se švédským týmem, šli do semifinále z druhého místa „náhradníci“.

U velmi nepravděpodobného proniknutí Dánska do vyřazovací fáze nebyl již citovaný Vilfort. Po druhém utkání se vydal domů za sedmiletou dcerou Line, která bojovala s leukémií. Naneštěstí se její stav během turnaje výrazně zhoršil. Za takových okolností by bylo zcela pochopitelné, pokud by už na Euro nepřijel. Ale rodina ho přesvědčila. I s velkými starostmi se vrátil do Švédska před bitvou s Nizozemci, kterou si i přes chmurné myšlenky užil maximálně. „Byl to jeden z nejlepších zápasů, do kterého jsem kdy zasáhl.“

Hrát se mu napřed nechtělo, ale kouč Nielsen ho i tak do základní jedenáctky zařadil. Po 90 minutách bylo skóre 2:2 a nakonec se šlo až do penalt. V rozstřelu o pěti sériích selhal pouze druhý exekutor na nizozemské straně Marco van Basten. Všichni Dánové byli neomylní, a to včetně tehdy 29letého Vilforta.

Pak se zase vydal do domoviny, aby viděl svoji dceru. „Tati, chci, abys nastoupil a vyhrál,“ měla mu pošeptat.

Neměli jsme nejlepší hráče, ale byli jsme nejlepším týmem

26. června od 20:15 v Göteborgu začínalo finále, do kterého se vedle Dánska probojovalo Německo. I přes překvapivý postup Vilforta a spol. bylo stále jasné, kdo hraje roli outsidera a kdo vystupuje coby favorit.

Ale už v 19. minutě se trefil John Jensen. Vedení sice měli Dánové v kapse, ale čelili poměrně drtivému tlaku týmu s přezdívkou „Die Mannschaft“. „Neexistoval způsob, jak bychom mohli přežít prodloužení – pokaždé, když Němci vyrazili do útoku, vypadalo to, že dají gól,“ řekl útočník Brian Laudrup. Nicméně týmový duch na straně dánské party byl extrémně silný. Nějakým způsobem nápor soupeře přežila.

A v 78. minutě se dostal míč na kopačku Vilforta. Na první pohled byl v beznadějné situaci, sám proti německé defenzivě. Ale jedním šikovným zaseknutím se obránců zbavil a levačkou zpoza vápna vypálil. Míč se otřel o tyč a zamířil do brány gólmana Boda Illgnera.

Dánové nakonec žádný gól nedostali a po výsledku 2:0 dokráčeli k triumfu, na který o čtyři týdny dříve ani nebyly vypsány žádné kurzy.

„Neměli jsme nejlepší hráče, ale byli jsme nejlepší tým,“ okomentoval střelec poslední branky šampionátu.

Celé Dánsko upadlo do několikatýdenní euforie. To hrdina Vilfort oslavy značně krotil. Na hřišti si sice užil velké vítězství, ale zanedlouho se musel vyrovnat s obří prohrou. Dcera Line boj s leukémií prohrála.