Václav Klaus (vpravo) a Vladimír Mečiar v roce 1992 Zdroj: ČTK
Václav Klaus (vpravo) a Vladimír Mečiar v roce 1992 Zdroj: ČTK
Společné soužití Čechů a Slováků v jednom státě se před třiceti lety pomalu chýlilo ke konci. Československo v roce 1992 vstupovalo do posledního roku své existence. K rychlému konci společného státu přispěly právě události z roku 1992. Pojďme si připomenout, jaké kroky vedly k zániku této středoevropské země.
Pomlčkové války
Přestože všechna důležitá rozhodnutí padla v roce 1992, neudeřil rozpad federace jako blesk z čistého nebe. Nespokojenost části slovenského národa s „podřízenou“ rolí ve společném státě vedla ke snaze o samostatnost dlouhodobě. Připomenout lze například slovenské osamostatnění během druhé světové války. Po opětovném spojení však snaha Slováků o vlastní stát neskončila. V roce 1969 dosáhli federalizace republiky.
Situace se znovu vyhrotila o dalších dvacet let později po sametové revoluci. Symbolem krize společného soužití se stala v lednu 1990 takzvaná pomlčková válka o název federace. Diskuse kolem pojmenování státu byla natolik emocionální, že se hovoří právě o počátku procesu, který vedl k rozpadu státu.
Osudový rok 1992
Dne 1. ledna 1992 asi ještě málokdo tušil, že se bude jednat o poslední Nový rok Československa. Například tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský chtěl otázku slovenské samostatnosti odložit až na dobu po vstupu do Evropské unie. Během roku však rozpad státu nabral velmi rychlý spád, k čemuž mohl přispět právě i postoj Čarnogurského, jak následně ukázaly volby.
Zásadní moment nastal počátkem června, kdy se konaly parlamentní volby, které rozdaly karty ve prospěch rozdělení státu. Ve volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění zvítězila v Česku Občanská demokratická strana (ODS) v čele s Václavem Klausem a na Slovensku Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara. Právě Mečiarova strana prosazovala konfederaci, nebo rozdělení.
Tvrdé vyjednávání ve vile Tugendhat
Symbolem rozpadu Československa jsou ikonické fotografie vyjednávání Klause s Mečiarem v brněnské vile Tugendhat. Jednalo se o dělení majetku, armády, zahraničních ambasád a musela se rovněž vytyčit hranice, která byla do té doby spíše jen čárou na mapě.
„Ta jednání byla tvrdá a nemilosrdná, a když už se nám v jednu chvíli zdálo, že se na velkém plénu nedohodneme, aby hlavy trochu vychladly, šlo se na chvíli posedět v menším kolektivu,“ vzpomínal Klaus na jednání před několika lety při debatě v Národním muzeu. „Jednali jsme tváří v tvář, ale za zády jsem cítil pět a půl milionu Slováků, Václav Klaus zase deset milionů Čechů,“ popisoval stejnou situaci tehdejší slovenský předseda vlády.
Jednání měla několik etap. První se konalo již 8. června 1992, kdy se na rozdělení federace oba politici dohodli. V písemné podobě to bylo podepsáno na stejném místě 26. srpna. Rozdělení bylo urychleno především právě neslučitelností ODS a HZDS v rámci společné federativní vlády Československa.
Dne 17. července 1992 přijala a vyhlásila Slovenská národní rada dokument Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky, který vyslovil požadavek samostatnosti Slovenska. V důsledku toho rezignoval o tři dny později prezident Václav Havel na svůj úřad. Československo tak zůstalo až do svého rozdělení bez prezidenta.
V polovině listopadu přijalo federální shromáždění zákon o dělení majetku. V polovině prosince byla rovněž schválena Ústava České republiky, podobný krok učinila i slovenská strana. Na silvestra roku 1992 tedy Československý stát nadobro zanikl a dějiny obou zemí se vydaly rozdílným směrem. Dnes však politici i obyvatelé často hovoří o tom, že vztahy mezi oběma národy jsou lepší než za dob společného soužití.
