Jako když hokejisté vyhráli v Naganu. Česko má poprvé světového rekordmana v trojboji

Pochází z moravského Podivína a tak trochu, ovšem v pozitivním smyslu slova, i podivínem je. Ke svým 188 centimetrům výšky, totiž přidal 170 kilogramů živé váhy. Právě díky nim se mohl stát prvním powerlifterem na světě, který překonal magickou hranici 1 150 kilogramů.

Při závodech organizovaných federací GPC se do historie zapsal těmito čísly: dřep 470 kilogramů, benchpress 290 kilogramů a mrtvý tah 400 kilogramů. Dohromady 1 160 kilogramů. Jeho předchůdce, Američan Daniel Bell, „složil“ o 17,5 kilogramu méně. To je ve světě silového trojboje enormní a nevídaný rozdíl. Možná podobný, jako kdyby sprinter a světový rekordman Usain Bolt zaběhl sto metrů o sekundu rychleji.

I přesto, že patří mezi nejsilnější muže světa, denně chodí do práce na stavbu a trojboji se věnuje ve volném čase. Přípravu na závody si hradí sám. Sport nedělá pro peníze, ale protože ho naplňuje. Tvrdí o sobě, že je srdcař. „Pro silový trojboj jsem se narodil,“ říká Petr Petráš v exkluzivním rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

Světového rekordu jste dosáhl v ukrajinské Oděse. Ukrajinci jako národ vnímají silové sportovce úplně jinak než třeba v Česku. Odpovídalo tomu i zázemí soutěže?
Postarali se o nás královsky. Tak, jak se o nás postarali Ukrajinci, se o nás za celou dobu, co závodím, nepostaral nikdo. Je to úplně jiný národ, jsou to srdcaři. Je to až k neuvěření, jak mi cizí národ dokázal fandit.

Před dvěma lety jste vyhrál závody Big Dogs 3 v Austrálii. V čem se tyto dvě události lišily?
Austrálie byla hrozně daleko, cesta mi ubrala hodně na výkonu. Rozdíl byl také v tom, že jsem tam nemohl jet s celým týmem, i kvůli financím. Na Ukrajině jsem měl všechno, celý aparát lidí jako na tréninku.

Právě podpůrný tým bývá u trojbojařů klíčem k úspěchu. Jak moc vám ulehčila cestu za rekordem přítomnost manželky, sparring partnera či lidí z domovské posilovny?
Když vznikne nějaký problém, oni to vyřeší, nezatěžují mě s ním a postarají se o to. Měl jsem kompletní servis, od blbého podání vody až po namotání bandáží. Prostě všechno. Jako na tréninku. Sparring partneři, v první řadě můj tréninkový parťák Nikolas, mě dokážou víc namotivovat, vyhecovat. Bez nich by to nešlo.

Když vydrží zdraví, budou peníze, jde rekord teoreticky o pár kilogramů posunout. V dřepu, benchpressu rezervy mám.

Máte před závodem nějaký rituál? Něco, bez čeho na platformu nevejdete?
Vždycky se koukám na Spongeboba (americký animovaný seriál, pozn. red.). Byl tam, sice v ukrajinštině, ale rozuměl jsem mu. (smích) Dělám to stejné jako při tréninku. Neměním nic. Nad závody jsem přemýšlel prostě jako nad dalším tréninkem. Toto byly snad první závody, na které jsem se těšil. Jinak je vnímám jako nutné zlo, kde oficiálně musím potvrdit své výkony. Ale tady jsem měl opravdu radost a dobrý pocit.

Stal jste se oficiálně nejsilnějším trojbojařem v historii sportu, vystoupal jste na vrchol. Co teď? Cítíte, že svůj rekord můžete ještě posouvat?
Když vydrží zdraví, budou peníze, jde rekord teoreticky o pár kilogramů posunout. Ale je to tak hraniční, že nedokážu říct, že to bude o tolik nebo tolik kilo. V dřepu, benchpressu rezervy mám. Tentokrát mi to prostě sedlo. Na tom to stojí a padá. Tím, že mám rekord, to však nekončí. Doufám, že mi ten rekord chvíli vydrží, že se hned neobjeví nějaký další blázen, který ho překoná.

Na rekordní závod jste se připravoval ve speciálních podmínkách pandemie koronaviru. V čem byly odlišné?
Tím, že jsem trénoval v garáži. V půlce přípravy se uzavřely posilovny, nevěděl jsem, co bude. Cítil jsem se dobře, ve formě, Ale řešilo se, co bude dál. Týden jsem necvičil. Poprosil jsem Paderu, majitele posilovny, kde trénuji, jestli mi do přípravy půjčí vybavení. Ten mojí prosbě vyhověl, věci jsme přestěhovali do garáže. Sice šlo o omezené podmínky, ale měl jsem vše, co jsem potřeboval. Bylo tam teplo, měl jsem tam svůj tým, víc jsem nepotřeboval. Jen jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli skutečně odletíme, také kvůli testování. I když je člověk zdravý, ty testy nejsou stoprocentní. Vše ale bylo nakonec v pořádku a odletěli jsme podle plánu.

Žádný Čech před vámi se ještě nestal držitelem tolik ceněného světového rekordu. K čemu se to dá přirovnat? K výhře hokejistů na olympijských hrách v Naganu? Či zlatu rychlobruslařky Martiny Sáblíkové nebo snad rekordu desetibojaře Romana Šebrleho?
Já to vnímám na podobné úrovni. Ale jestli má stejný nebo aspoň podobný názor i veřejnost, to nevím. Možná lidé, kteří mají ke sportu blízko, to dokážou ocenit. Jasně, silový trojboj není tak populární jako fotbal nebo hokej. Ale nikdo si nedovede představit, co jsem tomu sportu a teď i rekordu obětoval.

Jak sledujete trojboj v Česku? Vidíte tady nějakého svého nástupce?
Nevidím. Nevěřím tomu. Nechci si na nic hrát, že jsem dokázal bůhví co. Ale trojbojaři musejí být komplexní. A teď tady nikdo takový není.

Musíš mít srdce, vůli a narodit se jako trojbojař. Tenhle sport nejde dělat pro peníze. Když to tak někdo dělá, nedosáhne maxima.

Nejsilnější trojbojař planety chodí do práce jako běžní lidé. Jak se vám to daří skloubit? Porazil jste soupeře ze zámoří nebo z Ruska, kteří mají lepší podmínky, jsou profesionálové. Jak je to možné? Jste větší dříč, nebo máte talent?
Musíš mít srdce, vůli a narodit se jako trojbojař. Dojímá mě to. Když to vezmu zpětně a vzpomenu si, kolikrát jsem se na to chtěl vykašlat. A kdybych neměl ty lidi kolem sebe, svůj podpůrný tým, nikdy bych to nedal, nedostal se tak daleko.

Jste ochotný mluvit o penězích? V trojboji, aspoň v tom v Česku, jich moc není. Otevře vám titul nejlepšího powerliftera světa nějaké nové dveře? Třeba ke sponzoringu?
Bylo by to hezké, kdybych mohl jen trénovat, věnovat se tomu naplno a ještě by mě to živilo. Ale tenhle sport nejde dělat pro peníze. Když to tak někdo dělá, nedosáhne maxima. Člověk na to musí mít srdce. Na závodech v Austrálii jsem sice peníze vyhrál, ale víc si vážím těch posledních závodů na Ukrajině, byť jsem tam nic nedostal. To, že jsem někdy něco inkasoval, nic neznamená. V Austrálii jsem nebyl spokojený se svým výkonem. Ono je jedno, jestli člověk nedostane nic, nebo milion. Pro mě jako sportovce je nejdůležitější výkon. Jestli se teď po rekordu něco změní? Pokud ano, tak dobře, ale nic od toho nečekám. Počítám s tím, že budu dál chodit do práce. To ke mně patří.

V dětství jste se věnoval motokrosu. Kdy a jak jste se dostal k trojboji a kdy jste zjistil, že je to sport pro vás?
V motokrosu jsem také vyhrával. Mistrovství České republiky i Rakouska. Ale nenašel jsem se v tom. Dělal jsem chvíli kolovou. Šly mi všechny sporty, na které jsem sáhl. Ale když jsem ve čtrnácti začal chodit do posilovny, hned jsem se v tom našel. Neviděl jsem se jako kulturista, ale šla mi síla. Chodili tam dvacetiletí a já jsem je ve čtrnácti během měsíce silově dohnal, oni z toho byli nešťastní. Na prvních závodech se potvrdilo, že trojbojařem se člověk nestane, ale musí se jím narodit. Na všech závodech jsem vynikal. Mimo závody družstev jsem snad nikdy nekončil druhý. A tak se to prostě ukázalo.

Měl jste v trojboji nějaké vzory?
Ed Coan (Američan považovaný za největšího powerliftera všech dob, vytvořil 71 světových rekordů v silovém trojboji, pozn. red.), do dneška. Nikdy jsem se s ním bohužel nepotkal, ale po rekordu mi napsal na Instagramu, sleduje mě, občas mi něco okomentuje. Doufal jsem, že bude tehdy v Austrálii, ale nedopadlo to.

Pochvala a ocenění od muže, ke kterému jste vzhlížel, jistě potěší. Zvlášť když okomentuje výkon i rekord…
Ano, je to hezký pocit, ale je to všechno hrozně daleko. Psali mi snad všichni „jedenáctistovkaři“, ti nejelitnější trojbojaři světa. Berou mě mezi sebe. Těší mě, že patřím do té rodiny. Strašně rád bych jel do Ameriky a s Eddym Coanem se potkal.

Co děláte, když nepracujete nebo netrénujete?
Dívám se na Spongeboba. (smích) Ale většinu volného času prostě věnuji regeneraci, snažím se odpočívat.

Abych udržel váhu a sílu, musím jíst každé tři hodiny, ale nebudu do sebe tlačit jídlo, které mi nechutná.

Silový trojbojař potřebuje hodně kalorií. Berete jídlo tzv. jako palivo, nebo si ho užíváte? Vaříte si sám?
Nesním jídlo, které mi nechutná. Maso s rýží? To je na mě moc suché. Potřebuju aspoň nějakou omáčku, já si chci jídlo prostě užít. Je pravda, že abych udržel váhu a sílu, musím jíst každé tři hodiny, ale nebudu do sebe tlačit jídlo, které mi nechutná. Vaří mi žena – a dobře. Za těch pět let, co jsme spolu, jsem mimo práci jídlo snad nikdy neohříval. Do práce si vozím s sebou krabičky, jídlo musím mít pořád u sebe.

Můžete si dovolit zajít někdy na pivo?
Do hospody vůbec nechodím. Na jídlo si zajdeme, ale i v sobotu chodíme spát se ženou v devět hodin večer. Neláká mě se někde toulat, jsem na to už starý. A taky mezi lidmi dost vyčnívám.

Ale pozornost fanoušků vás těší, nebo ne?
Vážím si toho, lidi neodmítám, dělá mi to radost. I na závodech. Já si na nic nehraju. Někdo si myslí, že když vyhraje mistrovství republiky, je pánbůh. Přitom ale vlastně nic nedokázal. Já dělám s chlapy na stavbě, tam není prostor si na něco hrát. Jsem prostě normální člověk jako každý druhý, jen mám o trochu větší sílu.

Dá se takových výkonů dosáhnout bez podpůrných prostředků?
A proč se nezeptáte fotbalistů, tenistů nebo cyklistů? Proč se všichni soustředí vždy jen na nás?