Nádrže s optimismem vysychají. Situace v tuzemském sportu podle Miroslava Jansty rozhodně není idylická delší dobu. Během rozhovoru pro CNN Prima NEWS to opakovaně přičítá mizerné politické odvaze. Pravou zkouškou procházejí hokejisté, basketbalisté, házenkáři a další teprve teď. Po pandemii na sportovce a všechny nadšence zaklekává energetická krize. Česká unie sportu (ČUS) udělala průzkum a její už dříve frustrovaný šéf k výsledkům říká: „Nečekal jsem to tak hrozné.“
Podfinancování sportu a nedostatečný apel na to, aby se populace hýbala, tíží Českou republiku dlouhodobě. Do toho přimíchejte pandemii, která skrze opatření na značný čas znemožnila lidem sportovat. Celkem 40 procentům klubů se po přesunutí koronaviru na vedlejší kolej nevrátil dostatečný počet dětí. A zatím další nechtěnou ingrediencí je energetická krize, která 61 procent organizací s vnitřním sportovištěm dohnala do existenčních problémů.
To je jeden z poplašných výsledků průzkumu ČUS, které šéfuje Miroslav Jansta. Mluví o rozčarování uvnitř hnutí. „Bavím se se známými sportovními osobnostmi a ty už chtějí demonstrovat,“ popisuje funkcionář, který zároveň zastává pozici předsedy České basketbalové federace.
Kdy se český sport stal pacientem, kterému se nedaří dobře?
Od konce 90. let, kdy zanikly státní podniky. Ty držely masový sport. Od vzniku první republiky tady byl velký všeobecný zájem dělat sport. Tehdy – v roce 1918 – existovalo ministerstvo sportu, vznikaly svazy, prezident, vláda i města sport ve velkém podporovali, budovalo se. Po válce zase byl založen Český svaz tělesné výchovy a sportu, který sloužil jako ministerstvo, měl přes 200 zaměstnanců, jeho struktura sahala až do okresů. Místní kluby pak byly navázány na místní podniky. Po revoluci začala privatizace. Kolektivní sporty se držely třeba až 10 let po začátku nového tisíciletí. Individuální sport se drží dál díky resortům. Dostává přibližně o miliardu více než kolektivní. Ale toto rozdělení vzniklo už v 50. letech. Spočítali si, že jedna individuální olympijská medaile spolkne menší náklady než ta kolektivní.
Jansta: Zdraví národa je ohroženo, sport v Česku prožívá nejhorší období. Hrozí kolaps
Valná hromada České unie sportu (ČUS) označila ústy předsedy Miroslava Jansty situaci českého sportu za nejhorší v historii. Spojení poklesu státní podpory a energetické krize, která přináší nárůst výdajů na provoz sportovišť, může mít dalekosáhlé důsledky včetně uzavírání sportovišť a krachu klubů. Delegáti proto vyzvali vládu, aby urychleně začala jednat.
Zlom nastal především při nástupu vlády Mirka Topolánka. Ze 4,5 miliardy se státní výdaje na sport propadly v roce 2011 až na 1,9 miliardy. Ale tehdy představovalo další více než dvě miliardy takzvané loterijní dobro, kdy loterijní a sázkové společnosti měly možnost dát přímo do sportu velké peníze. Z nich se postavila O2 arena. Stát za 30 let nepostavil takřka vůbec nic. Až nedávno během vlády Andreje Babiše se podpořily rekonstrukce stadionů. Celkově je ale krize permanentní, sport má pouze ani ne třetinu toho, co dostává kultura. A to je smutné.
Všichni říkají: „Chceme jít na Západ.“ Ve skutečnosti jsou na Západě ministerstva sportu, jdou tam do sportu velké peníze. A i třeba Polsko s Maďarskem budují potřebnou infrastrukturu, vyhrávají nad námi o bitevní loď. Vždy jsme přitom díky tradici byli před nimi. Teď vidíme macešský přístup většiny politiků, pohrdání lidmi, kteří se ve sportu pohybují. Smutné je, že přitom sport mají rádi. Jen nemají odvahu do něj dát peníze, radikálně něco změnit. Tragédie, slyšíme jen fráze.
Jak si vysvětlujete absenci odvahy u politiků, když říkáte, že většinou mají sport rádi?
Oni rádi řeší věci bezprostředně, ale ne koncepčně. Investice do sportu se neprojeví hned, ale až za několik let, například za takové dva olympijské cykly. To je odrazuje, protože z toho neplynou žádné politické body. Vinu nesou i sportovní funkcionáři, když po revoluci zůstali ve vedeních mnohdy nýmandi. Sport měli rozhodně rádi, ale nerozuměli novým podmínkám. Nebo to měli jako zaměstnání, ale sport je něco víc. Musíte mu dát emoci, musíte tím žít. A zvlášť teď chybí někdo, kdo by do toho uměl říznout.
Například vámi požadovaný ministr sportu?
Jasně. Potřebujeme tady zjevného představitele státní správy. Národní sportovní agentura je něco jako GAČR (Grantová agentura České republiky, pozn. red.) při školství. To znamená, že dostane zadání, peníze a ty má efektivně rozdělit. Ale je potřeba zadání. A to dává kdo? Proto je potřeba ministerstva. Nebo říkáme, že by to mohlo obstarat ministerstvo financí, které patří mezi elitní resorty, programy by se tam určitě správně nastavily. Stávající ministr Zbyněk Stanjura má bezesporu sport rád a už pro něj něco udělal. Takže by měl autoritu. Nebo i ministerstvo obrany by bylo řešením. Ale hlavně už ne školství, které sport dovedlo do této situace. A ke všemu pořádně nepodporuje tělocvik. Vždyť ani nemá náměstka pro tělovýchovu a volný čas. A to je přitom stěžejní.
Politici rádi řeší věci bezprostředně, ale ne koncepčně. Investice do sportu se neprojeví hned, ale až za několik let, například takové dva olympijské cykly. To je odrazuje, protože z toho neplynou žádné politické body.
Nebudeme dosahovat dobrých výsledků v kolektivních sportech, když se ve školách nebude sportovat. Ještě bych dodal, že medaile vozí tradičně ty stejné svazy – kanoisté, tenisté, střelci a atleti. U nich je to především o oštěpařské škole Jana Železného. Z kolektivních sportů fotbal nadále drží úroveň, i když na něj nadáváme. Hokej šel absolutně dolů – nezachrání ho nový prezident Alois Hadamczik, zachrání ho nové stadiony a další podpora. Basketbal funguje díky soukromým penězům… Ve školách se provozuje jednoduchý florbal, ale aspoň něco. Byl bych pro amerikanizaci, kdy jsou jednotlivé sporty napojeny přímo na školy. U nás už na některých vysokých školách sport vůbec není povinný. Na středních školách je také ohromný úbytek sportování.
Bolí to a bude bolet. Dějí se zázraky, vozí se medaile díky podpoře rodin, díky osobním příběhům, ale ne díky systémové práci. Jsou tu ostrůvky pozitivní deviace. Ty představují také osvícení radní, zastupitelé, občas někdo z vlády. Ale většinou je to čekání na Godota.
Ať řeknou, že je sport nezajímá
Ostrůvkem pozitivní deviace může být i příběh Martiny Sáblíkové. Je rychlobruslařská hala, která jí byla slibovaná pomalu 15 let, symbolem neakceschopnosti?
Ta hala měla smysl pouze v případě, že by zároveň sloužila hokeji a jiným sportům na ledě. Já to osobně nebral jako nutnost pro Martinu Sáblíkovou, protože je levnější tak excelentní rychlobruslařce zaplatit soustředění v Nizozemsku. Ale díky výtečným výkonům rychlobruslení v Česku zpopularizovala a hala tak mohla ve spojení s jinými sporty stát – například v Brně, Novém Městě na Moravě nebo Harrachově. Nicméně zase narážíme na nedostatečnou odvahu ve vládě a v tom daném místě, kde by hala byla postavená.
Mluvil jste o nepoměru státních peněz, které putují na kulturu a sport, přičemž sport hospodaří s ani ne třetinou. Štve vás to o to víc, když si vezmeme, že jestli dokáže u národa něco vzbudit velké emoce a velkou hrdost…
… Je to sport.
Nedostatek financí i málo hodin tělesné výchovy. Jaké jsou příčiny sportovní krize?
Vláda Andreje Babiše měla před třemi lety velké plány. Například investovat dvacet miliard korun do sportu a další stovky miliard do infrastruktury. Ze slibů nakonec splnila jediný — založila Národní sportovní agenturu. Současná vláda Petra Fialy u sportu počítá s navýšením rozpočtu. Jenomže nejdřív musí skončit finanční a covidová krize.
Ano. A chtěl jsem ještě dodat, že i politici například při medailových úspěších na olympiádě berou jako nutnost gratulovat na sociálních sítích.
Beru to tak, že politici jsou absolutně neféroví. Tak ať řeknou, že je sport reálně nezajímá a my to budeme vědět, nějak se přizpůsobíme. Nejhorší je, že pořád slibují a skutek utek. Navíc kultura byla za minulého režimu zkompromitována, to sport ne. A jim zůstal řídící orgán, mají člena vlády. Sport se po revoluci nevyzdvihnul a zůstal jako ocas na školství. Kultura si udržela trend.
Podle nedávného návrhu státního rozpočtu na rok 2023 by měla dostat oproti letošku ještě přes tři miliardy navíc – celkem 18,5 miliardy. Jak jste na to reagoval?
Já jim to přeju. Ale bych rád, kdyby to také přáli oni nám. Což evidentně nepřejí. Kdybychom měli takové peníze, pokrylo by to údržbu a provoz sportovišť, a to teď nutně potřebujeme. Stát prostřednictvím vlád nedodržuje své závazky. A tady už nějakou dobu je závazek, že má sport do roku 2025 dostávat jedno procento výdajů státního rozpočtu – až 20 miliard. K tomu se neblížíme. Maximem byl rok 2021 s 11 miliardami. Je to strašné.
Neochota sportovat roste alarmujícím způsobem
Vaši frustraci nelze přehlédnout. Máte ještě motivaci z pozice předsedy České unie sportu dál usilovat o to, aby se věci zlepšily?
Kdybych neměl podporu, už to zabalím. Nedělám to pro peníze, za tuto pozici nic nedostávám, není to ani pro slávu. Naopak mi to přináší problémy tím, že říkám nepopulární věci. Každopádně miluju, když se bojuje o to, aby zavlála česká vlajka. Jsem z rodiny sedláků a ti vždy hájili svoji půdu. Tak se snažím hájit půdu sportu. Ale s tím, že jsem z toho už otrávený, máte pravdu. Nejsem sám, to poznáte, když se bavíte. Nicméně v okamžiku, kdy se někdo takový setká s politikem, leze mu nechci říkat kam. Ještě bych zmínil, že Český olympijský výbor se nestydí jít proti kolektivním sportům. To je něco neskutečného.
Výsledku průzkumu ČUS ze září 2022
- 61 % klubů dostává zdražování do existenčních problémů
- 58 % klubů může skončit v průběhu příštího roku
- Pro 84 % klubů jsou existenčně důležité státní dotace
- 42 % klubů omezí počet tréninkových jednotek
- 64 % klubů sníží teplotu na sportovištích
- 73 % klubů zvýší členské příspěvky
Do nedostatečně podporovaného sportu ještě vletěla pandemie a energetická krize.
Spoustu dětí se ke sportu po pandemii už nevrátilo. I rodiče už děti ke sportu nevedou, protože vidí, že tomu stát nedává prioritu. S ministrem nebo ministryní by jim jí stát ukázal. V loňských volbách vyhrála pětikoalice, které chyběla nějaká ministerstva, tak si udělala tři nová. Proč jedno z nich není sportu? Mohlo být. Myslím si, že se toho bojí, protože trablí už se nahromadilo opravdu hodně. Zároveň si musíme udělat pořádek uvnitř sportu, protože komunikace není dobrá.
Děsí vás výsledky průzkumu, které ukazují, že pohybové vlastnosti a sportovní výkony dětí se zhoršují a zhoršují?
Neochota mladých sportovat roste alarmujícím způsobem a škola je základem pohybové kultury a kultury zdravého životního stylu. Obecně je sport na kulturu v obecnějším smyslu slova hodně navázaný, proto si myslím, že by tyto dvě oblasti měly být podporované stejně. A k tomu zhoršování výsledků… Někteří ministři nyní říkají, že jsme ve válce. Ale že už dávno spoustu lidí při náboru do armády není schopno splnit fyzické testy, nikoho nezajímá. U policie to samé. To už je pak pomalu o bezpečnostním ohrožení země. Takže do pohybové zdatnosti je nutno investovat, potřebujeme elitní vojáky. Kdo bude zbraně obsluhovat? Nějaký neurotik? Musí zavelet někdo seshora, aby se začalo sportovat. Musí to být apel s emocemi. A doprovodit to investicemi.
Snižovat teplotu v halách? Hazard
Zmiňovaná energetická krize staví méně zámožné rodiny do pozice, kdy by možná chtěly, aby se jejich dítě intenzivně věnovalo sportu, ale peníze na narůstající příspěvky hledají těžko.
V současné chvíli je důležité zařídit, aby sport nezačal zanikat. Musíme se dostat mezi podniky, kterých se bude týkat zastropování cen energií. Ale to je jen A. B představují dotace.
A k těm příspěvkům, které musí platit rodiče. Stává ze sportu záležitost pro bohatší lidi?
Ano, je to teď spíš záležitost pro vyšší třídu. Především hokej je nyní těžko dostupný. Můj bratr hrál hokej, dostával všechno vybavení od státních podniků, do toho dělal basketbal. Já se držel právě basketbalu, do toho ještě volejbalu. Naše to stálo minimum. Jestli to bylo dohromady 200 korun za rok? (úsměv) Nedávno vzali poslanci 14 miliard zdravotním pojišťovnám, tak proč něco z toho nepřesunou na sport?
Bolí to a bude bolet. Dějí se zázraky, vozí se medaile díky podpoře rodin, díky osobním příběhům, ale ne díky systémové práci. Jsou tu ostrůvky pozitivní deviace. Ty představují také osvícení radní, zastupitelé, občas někdo z vlády.
Další problém – i ve vnitřních sportovištích se bude ve velkém v rámci přežití snižovat teplota. Je to o zranění?
Při takových 18 stupních už to hrozí. Pod touto hranicí je to vyložený hazard. A 64 procent klubů s vnitřním sportovištěm bude snižovat teplotu.
Byly pro vás výsledky průzkumu mezi 500 kluby negativním překvapením, nebo jste něco podobného – tedy například 61 procent klubů s vnitřním sportovištěm v existenční krizi – očekával?
Nečekal jsem to tak hrozné, protože jsme to dělali na přelomu srpna a září. Podobné výsledky bych předpokládal například až v listopadu. Spoustu klubů ještě neví, o kolik přesně se zdraží.
Můžeme tento rozhovor zakončit nějak optimisticky?
Chtěl bych poděkovat všem lidem, co jsou u sportu. Koukám na ně s obdivem. Starají se o kluby a teď prokazují pořádnou výdrž. Berou to jako poslání. Málokdo si uvědomuje, jakou práci tito nadšenci odvádí.
