Vychází magazín CNN Prima NEWS Rok čtvrtý
Dnešní dětí a mládež jsou mnohem méně odolní psychicky, ale i fyzicky. Aby z nich nevyrostla generace slabochů, je na místě, aby jim jejich rodiče začaly vracet do života překážky. Díky nim by se mohly otužit. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl mentální kouč, hokejový trenér a publicista Marian Jelínek.
Jste označován jako osobní kouč hokejisty Jaromíra Jágra. Když si vezmeme právě jeho, co jej odlišuje od jiných českých sportovců? Proč je tak úspěšný?
Je toho opravdu hodně počínaje jeho genetikou. Má delší končetiny, lordózu (protáhnutá páteř směrem dopředu, pozn. red.) i silné hýžďové svaly. Dostat se jemu na kotouč, když se k vám otočí zády, není vůbec snadné. Přirozenou sílu měl po tatínkovi. K tomu je Jarda velký dříč, má velmi vytrénované volní vlastnosti. Když viděl, jak jeho tatínek vstává ve čtyři hodiny ráno, šel na vojtěšku, aby nakrmil bejky, pak do práce… Zkrátka viděl kolem sebe ohromnou dřinu, která měla velký efekt, smysl. Ale tou nejpodstatnější věcí u Jardy je jeho láska ke hře. Jarda na ledě byl prostě jiný člověk. Když při zápase NHL vjel na led, najednou jste viděli transformaci člověka do té činnosti. Psychologové mluví o autotelické činnosti, čili že samo dělání té činnosti člověka ohromně uspokojuje.
ČTĚTE TAKÉ: Mezi dětmi se šíří epidemie krátkozrakosti, říká primář oční kliniky. Jak se vadě vyhnout?
Zůstaňme ještě u sportu, konkrétně právě u mládeže. Přidám osobní zkušenost coby mládežnického trenéra u florbalu. Řídil jsem se tehdy myšlenkou, že v první řadě netrénuji mladé sportovce, ale svým způsobem vychovávám člověka. Mnozí rodičové na to nekoukali kladně, záleželo jim hlavně na gólech a vítězstvích, klidně i u těch nejmenších. Jednoduše honba za výsledkem. Má to tak ale být?
Jasně, že ne. Příliš velký důraz na výsledky končí tím, že se o něj strachuji a tím trpí činnost, která výsledek tvoří. Mimochodem, nedávno se rozjel soudní proces na jedné z amerických univerzit, kdy trenéra obvinili rodiče z toho, že nemá vychovávat, ale trénovat. Jejich dcera párkrát nepozdravila, když přišla do kabiny, trenér ji vyhodil z tréninku a rodiče si stěžovali, že to není jeho věc a nemá jim mluvit do výchovy. Bohužel se s tímto extremismem dostáváme do velmi těžkých situací. Taky se může stát, že nikdo nebude chtít dělat trenéra, když bude dostávat sodu ze všech stran. Už dnes mají třeba tělocvikáři na základních školách problém dávat záchranu dívkám na hrazdě. Jsou to prekérní situace.
Neroste ale zároveň ve společnosti uvědomění, že vrcholový sport není pupek světa? Aspoň v porovnání s předešlými lety?
Roste a myslím, že to je z důvodu vývoje společnosti jako takové. Dnes se všechno měří od hrubého domácího produktu přes ekonomické úspěchy firem po vyspělost společnosti, ale bohužel je málo atributů, které jsou tak zdůrazňované, jako peníze. Úspěch lidí se odvíjí podle majetku. Bohužel až příliš na piedestal dáváme výkonové prvky, které souvisí s penězi a mocí. Vzpomínám si, jak se nedávno mladý český dirigent Jakub Hrůša stal hudebním ředitelem londýnské Královské opery. Kdosi mi v zahraničí říkal, že je to úžasné, jako kdyby český fotbalový trenér šel trénovat Barcelonu. U nás to bylo možná tak na třetí stránce novin a v televizních zprávách maximálně jako okrajová zpráva. Myslím, že by bylo fajn ukazovat i tyhle vědecké či kulturní úspěchy.
Když se ještě vrátíme k dětem, jaké vidíte rozdíly mezi dnešní mladou generací a těmi dřívějšími? Je dnes citlivější?
Je méně odolná, a to nejen psychicky, ale i fyzicky. Jen si myslím, že se nejedná o generační problém, ale je to spíš celospolečenský fenomén. Prostě před časem nebyl takový blahobyt a díky tomu nás doba sama o sobě limitovala a tím například více otužovala fyzicky i psychicky. Teď odstraňujeme pomyslné překážky ze života natolik, až je to paradoxně na škodu. Je však důležité si uvědomit, co se píše i v učebnicích psychiatrie, že jedním z důvodů nárůstu depresí u dětí může být i to, že jim odmítáme dopřát běžná lidská trápení a utrpení, která je vlastně otužují. Rodičům na besedách říkám, že pokud chtějí mít otužilejší dítě, tak neznám jinou možnost, než ho, obrazně řečeno, vystavit s rozumem a edukací cíleně chladu. Dříve se o to postarala doba sama. Děti například vstávaly do 15 stupňů, protože vyhasla kamna, chodily dva tři kilometry pěšky do školy v dešti i ve sněhu, o víkendu netekla teplá voda a podobně.
PhDr. Marian Jelínek, Ph.D. (60)
Hokejový trenér, mentální kouč a také publicista a vysokoškolský pedagog. Hokej sám aktivně hrával. Byl asistentem trenéra u české hokejové reprezentace, podílel se na titulu mistrů světa v roce 2005. Ve stejné pozici vyhrál dvakrát titul v hokejové extralize coby člen realizačního týmu HC Sparta Praha. Coby hlavní trenér vedl týmy HC Plzeň či Bílí tygři Liberec. Proslul jako osobní trenér hokejisty Jaromíra Jágra i coby mentální kouč tenistky Karoliny Plíškové.
Dnes vyučuje na katedře psychologie Vysoké školy NEWTON, věnuje se zejména psychologii sporti. Stejně tak přednáší vrcholovým manažerům a podnikatelům. Má za sebou hned několik knižních publikací týkajících se psychologie ve sportu či psychické odolnosti.
To dnes v českých rodinách prakticky nevídáme...
Pak je tu sociální aspekt. Dříve se děti sešly na hřišti, šesťáci až deváťáci. Rodiče, učitelé ani trenéři se jim do toho nepletli a musely si to celé srovnat samy. Starší se popraly o to, kdo bude kapitán, ujasnily si, kdo položí bundy jako branky atd. Odpusťte, ale dnes by někteří řekli, že to je šikana. Osobně si myslím, že bychom obecně neměli vše hladit do nekonečna, ale hledat harmonii například mezi prožitky neúspěchu a úspěchu, aby byl člověk na život dobře připraven a ne životem zaskočen. Prostě dopřát dítěti i slzy z neúspěchu, porážek apod.
Pak ale zase přijde opačný extrém, kdy někteří rodičové na besedách řeknou svému protějšku: „Vidíš, já ti to říkal. Od zítřka bude kluk dělat tohle a tamto.“ Pak je to dítě zase naopak jako ve vězení. Ale zase pochválit brečící dítě po prohraném zápase, že hrálo dobře, i když dobře nehrálo, a ještě ho třeba vzít na zmrzlinu, aby neplakalo, tak to jako vhodné nevidím. Vytváříme v nich pak dojem, že i když nehrají dobře a chovají se nevhodně, tak maminka je vlastně pochválí a dostanou ještě dokonce odměnu.
Není nutné dítě kritizovat, ani přechválit. Prostě mu nelhat. Nehrál jsi dobře, tak ho to nechme prožít.
Jaký je tedy správný přístup?
Není nutné dítě kritizovat, ani přechválit. Prostě mu nelhat. Nehrál jsi dobře, tak ho to nechme prožít. Proto rodičům říkám, ať jej nechají vybrečet, pozorují ho z dálky a začnou to s ním logicky řešit až v okamžiku, kdy emoce opadnou. Místo toho ale často dětem vlastně lžeme, aby se dítě netrápilo a neplakalo. Já ale říkám, že k životu bohužel i trápení patří, není to jen procházka růžovým sadem. Takže vytváříme v dítěti jakýsi idealismus, který neexistuje. Možná, že i kvůli tomu, že vychováváme nynější generaci právě v tomto ideálu, i když to tak v reálném životě nefunguje, jsou méně psychicky odolné.
Marian Jelínek v rozhovoru pro CNN Prima NEWS hovořil také o přístupu Čechů k péči o své mentální zdraví či o tom, zda lze naši společnost označit jako vyspělou. Jak se na nás i na dětech podepsala pandemie koronaviru? A jaký vliv má na naši psychiku pro změnu válka na Ukrajině?
Odpovědi na tyto a další otázky najdete v rozhovoru, jehož celé znění přináší magazín CNN Prima NEWS Rok 4 na téma Kam kráčíš, Česko. Časopis je v prodeji na stáncích za 129 korun. Podívejte se na seznam prodejních míst.
