Jizvy od popálenin a zraková vada. Život se s Petrem nemazlil, přesto neztrácí optimismus

Petr od dětství žije se zrakovým handicapem, který nelze řešit operací ani brýlemi a limituje ho v mnoha oblastech života. „Protože mám kombinovanou zrakovou vadu, musel jsem v dětství nosit brýle. Ty mi při popálení zachránily zbytek zraku, abych neoslepl,“ vypráví Petr.

V šesti letech se totiž musel vyrovnat s dalším vážným problémem. Na konci října 1993 došlo k nehodě u táboráku. „Vzpomínám si, že někdo nalil do ohně hořlavou látku, oheň se vznítil a začalo mi hořet oblečení,“ popisuje osudný den. Následoval převoz do nemocnice v Hodoníně a následně na Kliniku popálenin a plastické chirurgie ve FN Brno-Bohunice.

„V brněnské nemocnici jsem ležel více než měsíc, propustili mě před Vánoci (k úrazu došlo 28. října, pozn. red.). Velkou část hospitalizace jsem strávil na jednotce intenzivní péče,“ říká Petr.

Pobyt na jednotce intenzivní péče a dlouhodobé odloučení od rodiny vnímám jako velké trauma. Nemohl jsem se hýbat, chodit, navíc popáleniny hodně bolí.

Pobyt na jednotce intenzivní péče a odloučení od rodiny vnímá Petr jako jedno velké trauma. „Bylo to po psychické stránce velmi náročné. Navíc popáleniny hodně bolí, nemohl jsem se hýbat, musel jsem jen ležet. Měsíc strávený v nemocnici zanechal šrámy také na duši,“ popisuje.

Po propuštění docházel na pravidelné rehabilitace, zpočátku denně, postupně třikrát týdně. Musel se také učit znovu chodit, protože svalstvo po takové době strávené na lůžku snadno ochabne. A kvůli popáleným rukám nemohl dělat běžné činnosti.

Součástí rekonvalescence byla pravidelná péče o jizvy, časté kontroly v nemocnici a rekonstrukční operace v obličeji a na rukách. „Jak budou jizvy v budoucnu vypadat, záleží z velké části na tom, kolik péče jim věnujete. Absolvoval jsem tlakové masáže, hydrataci kůže, nošení dlah, laserovou terapii. Moji rodiče mi věnovali opravdu velkou péči, za což jim dodnes děkuji,“ pokračuje Petr.

Petr měl do jisté míry i štěstí, protože na rozdíl od některých popálených nemusel absolvovat tolik operací. „Naštěstí stačily jen dvě rekonstrukční operace – obličeje a rukou. Někteří popálení chodí na operační zákroky pravidelně až do dospělosti, to naštěstí u mě nebylo potřeba, protože obličej tolik neroste,“ vysvětluje Petr.

Přestože od úrazu uplynulo už téměř třicet let, Petr má v obličeji viditelné jizvy dodnes. „Hodně lidí se mě ptá, proč si nezajdu na další plastiku, ale bohužel ani plastická chirurgie nedokáže zázraky, aby vše spravila na 100 procent. A já se přiznám, že se mi do další operace ani nechce,“ dodává.

Dlouho jsem se stranil kolektivu a ve škole jsem se nejednou setkal se šikanou kvůli svému vzhledu.

V době, kdy se Petrovi stal úraz, chodil ještě do mateřské školky, do níž se poté už nevrátil. „Stranil jsem se kolektivu a nechtěl chodit mezi děti. Rovnou jsem tedy pak nastoupil v sedmi letech do první třídy,“ vysvětluje. Ve škole to neměl se svým vzhledem jednoduché, protože děti dokážou být zlé, když je někdo jiný. „Někteří spolužáci si mě dobírali a posmívali se mi, občas to hraničilo se šikanou,“ říká Petr.

Dodává ale, že se šikanou se sice setkal, ale také bylo mezi dětmi mnoho těch, které se k němu chovaly hezky, a našel si i kamarády. „Čím jsem byl starší, tím to bylo lepší. Naučil jsem se s pohledy a dotazy spolužáků i lidí z okolí lépe pracovat a reagovat na ně. Někdy bylo lepší neodpovídat vůbec a dělat, že neslyším,“ vypráví Petr.

Bohužel s nepochopením lidí se setkal během svého života mnohokrát. Někteří reagují soucitně, jiní ubližují slovně. „Dodnes si pamatuji na jednu příhodu, která se stala, když jsem chodil na střední hotelovou školu a docházel na praxi do jednoho prestižního hotelu. Tamní zaměstnanec se mě zeptal, jak je možné, že mě škola poslala vůbec mezi lidi, když jsem taková zrůda,“ vzpomíná Petr na historku, která se nesmazatelně zapsala do jeho paměti.

Velkou oporou mu byla vždy rodina a přátelé. Díky své přátelské extrovertní povaze neměl nikdy problém navazovat kontakty s ostatními lidmi. „Nepociťoval jsem, že by mi jizvy v obličeji bránily v tom, abych se s někým dokázal skamarádit. Věřím totiž, že je mnohem důležitější, jaký je člověk uvnitř, než jak vypadá a zda má v obličeji jizvy nebo jiný viditelný hendikep,“ vysvětluje Petr.

Popálky pomohly po psychické i pracovní stránce

Petr je dnes provázaný s pacientskou organizací Popálky, která pomáhá lidem s popáleninami v návratu k běžnému životu a realizuje preventivní programy na snížení četnosti a závažnosti těchto zranění. Vznikla v roce 2013 z původního Sdružení na pomoc popáleným dětem. „Se sdružením jsem už jako kluk jezdil na různé setkávací pobyty až do puberty. Mohu tedy říci, že Popálky mě provází po celou dobu,“ vzpomíná s úsměvem Petr (jeho rodiče sdružení spoluzakládali v roce 1994, rok po jeho úraze, pozn. red.).

Popálky mu pomohly nejen po psychické stránce, ale také po té pracovní. Petr měl totiž kvůli zrakového hendikepu problém najít vhodné pracovní uplatnění. „Jednoho dne jsem se rozhodl do Popálek zajít a bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohl udělat. Hned ve dveřích jsem se potkal s Janou Lacinovou (zakladatelkou Popálek, pozn. red.), se kterou jsem se znal už ze sdružení a z nemocnice,“ vypráví Petr.

Po čase začal v Popálkách pracovat jako dobrovolník a v roce 2020 se stal čtvrtým členem pracovního týmu této pacientské organizace. „Dva roky pracuji pro Popálky na plný úvazek a jsem moc spokojený, že mohu dělat práci, která mě baví a ve kterém vidím smysl,“ říká s nadšením Petr. Tato práce má pro něj i terapeutický účinek, protože mu umožňuje sdílet své zkušenosti s lidmi s podobným hendikepem.

Jak sám Petr zmiňuje, hledání práce se zrakovou vadou i s viditelnými jizvami v obličeji bylo pro něho velmi náročné a traumatizující. Přestože vystudoval střední a vysokou školu, nemohl pracovat v oboru a přijal nakonec práci na benzinové pumpě.

„Při pohovorech jsem se často setkával s pohledy, které naznačovaly, že nejsem pro daný typ práce dostatečně reprezentativní. Lidé si bohužel často spojují vzhled s demencí a s tím, že nic neumíte. K tomu mám navíc problém se zrakem, takže najít práci v mém oboru bylo prakticky nemožné,“ upřesňuje Petr.

V současné době už jizvy v obličeji neřeší. „Je důležité, aby člověk dokázal přijmout svůj vzhled. Pokud tohle nedokáže, je těžké totéž vyžadovat od ostatních. Hodně mi pomohlo sdílení zkušeností s ostatními právě díky Popálkám,“ říká Petr. Zároveň poukazuje na to, že mnohem větší problém mu v životě činí zrakový hendikep. „Nejsem sice nevidomý, ale zraková vada souvisí i se vzhledem. Nedokážu udržet oční kontakt, což mnoha lidem může vadit,“ vysvětluje.

Co se týče popálené kůže, musí ji více chránit před sluncem, protože transplantovaná kůže má nižší přirozenou ochranu. „Používám krémy s nejvyšším ochranným faktorem, což je to nejmenší, co pro sebe mohu udělat. Také musím pokožku hodně hydratovat, protože se snadno vysuší a pak svědí. Horší je to v zimním období, zejména na obličeji,“ popisuje aktuální péči o popálená místa.

Pacientská organizace Popálky, ve které Petr pracuje, se mimo jiné v rámci projektu Rovnost tváří zaměřuje na vzhled a odlišnosti, které s sebou přinášejí popáleniny i další onemocnění. „Ve společnosti přetrvávají mýty o popáleninách a jejich následcích. Důsledkem toho jsou právě nemístné poznámky, odmítavé postoje a posměšky. Víme, že nemůžeme změnit celý svět, ale každý člověk, který se díky osvětě nad tématem zamyslí, je úspěch,“ vysvětluje hlavní podstatu této iniciativy.

Jak se vyrovnat s jizvami po popáleninách?

„V Popálkách říkáme, že neexistuje malé jizvy. Každý člověk je individuální a se změnami se vyrovnává různě. Nepodceňujeme ani malou jizvu na těle, protože i ta může způsobit velkou jizvu na duši,“ vysvětluje Petr Ilčík a přidává tipy, jak se s jizvami vyrovnat:

• Zásadní je čas. Netlačit na sebe. Když mluvím s ostatními popálenými a ptají se mě, jak jsem to všechno zvládl, na začátek jim radím, aby si položili otázky: „Když se uzavřu doma a nebudu chodit ven, dokážu to? Je to život, jaký chci? Nebo tohle nechci a budu dělat vše pro to, abych mohl zase žít jako dřív?“

• Podle toho, co si kdo vybere, doporučuji, aby se na to zaměřili a ostatním se nezabývali. A věřte, že každý zvolí možnost, že chce žít jako dříve.

• Jakmile se vám tohle podaří, nastane proces sebepřijetí a získání sebevědomí. Velkou roli v tom hraje i rodina a partner nebo partnerka popálené osoby.

• Je-li potřeba, můžeme popálenému člověku zprostředkovat psychologa. Ale většinou tuto možnost pacienti odmítají a stačí jim sdílet své trápení s ostatními, kteří si prožili to samé a dokážou je pochopit.

„Dodnes si pamatuji situaci, kdy mi rodiče popálené slečny poděkovali za pomoc. Když jsem se zeptal, co mají konkrétně na mysli, řekli mi, že jim pomohlo setkání se mnou. Protože i oni mají obavy, jak to bude jejich dcera zvládat,“ vzpomíná Petr s tím, že když rodiče viděli, že se nebojí o svém úrazu mluvit, a dokonce i žertovat, uklidnilo je to a dalo jim to naději, že i jejich dcera se s následky úrazu vyrovná.

„Musím přiznat, že to jsou chvíle, které mě těší. A jsem rád, že jsem dokázal to neštěstí přetavit ve štěstí a že můžu být členem týmu organizace Popálky a společně s ním pomáhat popáleným,“ uzavírá Petr Ilčík.