Když byl Karel Oliva malý kluk, dostal od babičky výchovný pohlavek za použití slova „sranda“. I to dokazuje, jak rychle se čeština a její vnímání mění. Uznávaný jazykovědec v rozhovoru odhaduje, co čeká naši mateřskou řeč ve 21. století. Zda nespějeme k tomu, že z lenosti zrušíme písmeno Y. Povídání s ním vyšlo v časopisu ke čtyřem rokům fungování CNN Prima NEWS.
Lidé si usnadňují život automatickými opravami v esemeskách, volají po zjednodušení češtiny při psaní čárek a velkých písmen. Kam to povede? Zrušíme vyjmenovaná slova, abychom se je nemuseli učit?
Bohužel, ani to nelze zcela vyloučit. Opravdu jsme velmi zpohodlněli. Že bez automatických oprav takřka nenapíšeme textovou zprávu, to je jen jedna věc z mnoha. Vždyť už dnes existují odborné studie i na to, že kvůli stálému používání GPS ztrácíme schopnost přirozené orientace v prostoru. Všestranně zakrňujeme.
K vaší otázce: já jsem sice jedním z autorů programu na kontrolu gramatiky ve Wordu, přesto velmi varuji před tím, abychom spoléhali jen a jen na takové pomůcky. Pořád bychom měli něco umět, něco znát. Místo toho si však neustále všechno usnadňujeme. A týká se to i jazyka. Ptal jste se na možnost, zda jednou nezrušíme vyjmenovaná slova. Já bych se pomalu nedivil ani tomu, pokud by se vzedmula vlna požadavků na zrušení „y“ jako takového. Abychom to neměli tak těžké, když přemýšlíme, zda se píše „y“ nebo „i“…
MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Brutální Bedřich Smetana. Klasika se před festivalovým davem promění v metalový nářez
Co byste na to říkal?
Neviděl bych to rád. Kdybychom se však tím směrem přece jen vydali, pak by prvním krokem zřejmě bylo rušení „y“ ve shodě podmětu s přísudkem. Asi víte, o čem mluvím: na jedné straně se dnes píše „muži pracovali“, na druhé „ženy pracovaly“. K případné změně by se dal najít precedens ve slovenštině. Dříve se to u Slováků psávalo stejně jako nyní u nás, někdy v 50. letech ale všechno sjednotili na „i“. Ujalo se to, slovenštině to nijak zásadně neuškodilo.
Karel Oliva Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Třeba je to tedy cesta i pro nás.
Byl bych nerad. Byť je pravda, že mezi slovanskými jazyky najdeme i takové, které mají jen jedno „i“, třeba bulharštinu nebo slovinštinu. A také s tím žijí. Podle mého by to v našem případě byla škoda. Vždyť třeba ještě za dob Jana Husa se „i“ a „y“ tam, kde jazykový vývoj nepokročil tolik jako ve velkých městech, především v Praze, rozlišovalo i v mluvené řeči.
Vážně?
Jistě. Právě Hus si stěžoval, že zatímco v jeho češtině, kterou si přinesl z jihočeské vesnice, se stále ještě „y“ vyslovuje jinak než „i“, Pražané říkají „líko“ namísto „lýko“. Bylo to pro něj znamení úpadku jazyka.
Dnes by se asi divil, co je skutečný úpadek.
Brzy může být hůř. Debaty o „i/y“ totiž nejsou osamocené, objevují se i jiné nápady, třeba na zrušení „ů“. Jistě, „ú/ů“ rozlišuje význam jen ve velmi málo slovech, například u „kůra/kúra“. Přesto by se mi jeho rušení hrubě nelíbilo. V „ů“ přece máme uchovanou historii svého jazyka. Je tam něco, co nás spojuje s předky. Kroužek nad „u“ není jen tak obyčejný kroužek, to je malé „o“.
To si matně pamatuji ze školy: „ó“ se v češtině historicky měnilo v „uo“. Tedy nejdřív se říkalo „kóň“, pak „kuoň“, dnes „kůň“.
Přesně tak. Myslím tedy, že by se to nemělo rušit. Nezamlouvají se mi ani nápady, které se již bohužel prosadily – jako že se „blůza“ píše s „ů“. Žádná staročeská „bluoza“ přece nebyla. Tím vším hodně ztrácíme jen z pouhé pohodlnosti. Z lenosti. Skoro bych řekl i z hlouposti. Je to estetická škoda. Je samozřejmě pravda, že mé důvody pro zachování tradičního stavu jsou pouze historicko-sentimentální, přesto se domnívám, že i to jsou pro jazyk a zejména jeho estetiku platné argumenty.
Jazykovědec Karel Oliva Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Vybavuji si podobnou debatu u přechodníků. Argumentovalo se: Proč by se moje dítě mělo učit něco tak zastaralého, když v životě potřebuje zcela jiné věci?
S takovou argumentací – jak asi tušíte – nebudu souhlasit.
Proč?
Dnes sice máme mnoho různě zaměřené speciální vzdělanosti, ztrácíme ale obecné vzdělání. Začalo to už tím, že se ve školství odbouraly klasické jazyky. Zmizelo s tím i vědomí antického dědictví. A nejen to – odbouraly se i ideály antických hrdinů a jejich ctností. Velmi nám to chybí.
Člověk 21. století je velmi utilitaristický, z toho důvodu často i cynický. Hrdinství a sebeobětování se nenosí. A další věc: kapitáni průmyslu sice mají svým způsobem pravdu, že humanitní vzdělání se na rozdíl od technického nedá rychle zpeněžit, jenže zapomínají na to, že právě humanitní vzdělání z nás dělá civilizovanou společnost. Kromě toho má i mnohé praktické aspekty: pokud by úplně zmizelo, pak bychom se například nedomluvili s příslušníky jiných národů – a jak bychom s nimi pak obchodovali?
Občas čtu či slyším tvrzení, že učit se větný rozbor, vyhledávat podmět a přísudek není potřeba, česky prý přece každý umí. Jenže ten, kdo neví, co je podmět a přísudek, se zároveň těžko naučí, že v angličtině bývá podmět před přísudkem. A umět cizí jazyky se hodí všem, i byznysmenům. Humanitní vzdělání má tedy velký smysl. Buduje základ národní identity. Vždyť co máme skutečně společného? Řeč a dějiny. Tak bychom o obojím měli něco vědět.
Karel Oliva Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Naše používání „i“ a „y“ může ovlivnit ještě něco: éra genderové korektnosti. Aktivisté u nebinárních jedinců prosazují podobu sloves s „x“, tedy například „bylx jsme“. Co vy na to?
Pokládám to za vysloveně nešťastné. Nebo řeknu rovnou nesmyslné. Jazyk je autonomní komunikační prostředek. Každý jazyk se nějak sám vyvíjí, mění se. Snažit se ho reformovat pod záminkou ideologie, vnucovat to ostatním, to je podle mého názoru špatně – a hlavně se to stejně ve velkém neujme.
Samozřejmě se i dál najdou jedinci tvrdě přesvědčení o správnosti své ideologie. Jenže tohle všechno je zřejmě jen móda, která odezní. Přijde mi, že vzestup trumpismu a některých nepříliš příjemných pravicových hnutí je – samozřejmě mimo jiné – reakcí právě na takovou politickou korektnost. Lidi toho už zkrátka mají plné zuby. Mezi roky 2010 a 2020 příliv korektnosti stoupal, teď se mi zdá, že již zase klesá. Jistěže stále narazíme na někoho, kdo to bude na sílu prosazovat. Ale nepůjde o nic většinového.
A co dnes rovněž časté nepřechylování ženských příjmení, všechny ty dámy jménem „Smetana“, Novák“ či „Hájek“? To je módnost, nebo přirozený jazykový vývoj?
Podle mého spíš módnost, poplatná snaze přidat si za každou cenu na „světovosti“. Já ale doufám ve zdravý rozum českých žen. Myslím si, že se to masově neujme. Z jazykového pohledu je to velmi nepraktické, taková jména pak nelze skloňovat.
Znám argumenty zastánců: třeba že ve světě je nepřechylování běžné. Že jsme tím až příliš slovanští. A že se úpravou przní jména cizinek – jako když se v Česku mluví o tenistce Sereně Williamsové, ne o Sereně Williams. To je ale přece zvláštní argument. K mužským jménům kromě 1. pádu také připínáme pádové koncovky. A to kupodivu nevadí. Proč se nikdo neohrazuje proti tomu, že mluvíme o „Billu Clintonovi“ – neprzníme tím jeho jméno úplně stejným způsobem? Přitom proponenti změn by současně chtěli, abychom říkali „s Hillary Clinton“. Divné, ne?
Serena Williams, nebo Serena Williamsová? Zdroj: Profimedia.cz
Přestože připouštím, že bychom našli slovanské národy, kde už přechylování prakticky vymizelo – třeba ve slovinštině, velmi silná je tato tendence i v Polsku, tam už široce přežívá jen v příjmeních, která mají formu přídavného jména. V Bulharsku nebo Rusku oproti tomu přechylování nezpochybňují. Zajímavé je to především v bulharštině, která neskloňuje, kromě prvního a pátého nemá další pády.
Jaké výrazy ho štvou
„Nemám rád pozdrav na rozloučenou „Mějte hezký den“ – ani ne tak proto, že je z angličtiny, ale pro ten neumělý, lidově řečeno humpolácký překlad. A navíc máme přece i pozdravy české, takže je to překlad zbytečný. Dále se mi nelíbí zvratná konstrukce typu „při vlakové nehodě se 20 lidí zranilo“. Ti lidé byli zraněni, nezranili se sami, vlastní nešikovností či dokonce z vlastního rozhodnutí, což taková konstrukce sugeruje. Nebo budeme říkat, že „při loupežném přepadení banky se zastřelili dva její zaměstnanci“? Doufám, že ne. A nemám rád slovo „farmář“. Farmáři jsou v Americe, v Austrálii, a možná i někde jinde, ale my ve střední Evropě jsme odjakživa měli sedláky, statkáře, rolníky, případně zemědělce. Nechápu, proč dnes tato čtyři slova nestačí a násilně se přejímá ještě páté se stejným, nebo přinejmenším velmi podobným významem.“
Přiznávám, že úporná snaha nepřechylovat mi osobně vadí. Ještě víc mě ale ničí jiná novota – když každou chvíli slyším někoho tvrdit, že „něco je o něčem“.
Ano, to je teď časté. Přišlo to z angličtiny, bohužel… Zrovna tak se mi nelíbí, když slyším „jsem za to rád“; to je pro změnu ze slovenštiny. To všechno je samozřejmě z hlediska vysokého stylu nenáležité. Jen musíme opět brát v potaz, že jazyk se vyvíjí. Že je věcí zvyku. Za dvě nebo tři generace už takové konstrukce budou pravděpodobně zcela běžné.
Když jsem byl malý kluk, dostal jsem od babičky pohlavek i za slovo „sranda“, které jsem si přinesl ze školky. Její generace ho měla za hrubé, nepřijatelné, neboť stále vnímala souvislost tohoto výrazu s jeho motivujícím slovesem. Jazyk se ale posouvá. Třeba ani slovo „prdel“ mnoho lidí dnes už nevnímá jako vulgarismus. Běžně přece slyšíte, že když je něco legrace, tak je to „prdel“. Takže kdo ví, třeba se vaši vnuci jednou budou také divit: „Cože, dědo? Ty jsi za tohle slovo někdy dostal vyhubováno?“
POZNÁMKA: Karel Oliva se mimo jiné rozpovídal i o tom, jak češtinu poškodila hloupost komunistických papalášů. Zmiňuje zavedená slova, o kterých by nás nenapadlo, že pocházejí z cizích jazyků. Prozrazuje, čím obrozenci vrátili vývoj jazyka o pár set let zpět. Odpovědi na tyto a další otázky najdete v rozhovoru, jehož celé znění přináší magazín CNN Prima NEWS Rok 4 na téma Kam kráčíš, Česko. Časopis je v prodeji na stáncích za 129 korun. Podívejte se na seznam prodejních míst.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Babišův výrok o vládě převzala ruská agentura i Politico. Hloupá provokace, zlobí se Rakušan
