Brutální Bedřich Smetana. Klasika se před festivalovým davem promění v metalový nářez

Metalová kapela Cult of Fire chce na festivalu Brutal Assault uctít skladatele Bedřicha Smetanu.

Pochod Národní gardy

Festival tvrdé muziky Brutal Assault (7. - 10. 8.) chystá v kulisách josefovské pevnosti unikátní koncert. Při společné show k uctění výročí 200 let od narození Bedřicha Smetany zahrají dohromady metalová kapela The Cult of Fire a Bohemian Symphony Orchestra Prague. O spojení zdánlivě neslučitelných světů pro CNN Prima NEWS vypráví lídr skupiny Infernal Vlad (vlastním jménem Vladimír Pavelka) a dirigent Martin Šanda, jehož hudební těleso už spolupracovalo třeba s José Carrerasem, Deep Purple či s trojnásobným držitelem cen Grammy Michaelem Bublé.

Co má společného metal a Bedřich Smetana?
Pavelka:
Překvapivě dost. Když jsem poprvé poslouchal Vltavu nebo Z českých luhů a hájů, uvědomil jsem si, jak blízko má metal ke klasické hudbě. Smetana je pro mě kmotrem českého rocku a metalu.

Bohemian Symphony Orchestra Prague

Hudební těleso pod vedením ředitele a šéfdirigenta Martina Šandy.
Orchestr má za sebou řadu klasických koncertů po Evropě, vycestoval i na turné po Japonsku a Číně. Vedle standardního symfonického repertoáru spolupracuje také s významnými instrumentálními a vokálními sólisty a sbory.
Absolvoval turné s rockovými legendami Deep Purple, Nazareth, Uriah Heep. Spolupracoval s britskou kapelou Kosheen, houslistkou Vanessou Mae, zpěvačkou Sarah Brightman, operním pěvcem José Carrerasem či s Michaelem Bublé.

Šanda: Pořád jde o stejné noty a akordy, jen se to zkrátka někam posunulo. Metal mě baví. Líbí se mi na něm, že to v něm hezky šlape.
Pavelka: Klasika ale taky šlape. A s bicími a dvojkopáky ještě víc.
Šanda: Souhlasím – v klasice někdy stačí melodie jen obtáhnout kytarami, bicími a je to metal.
Pavelka: A nádhera!
Šanda: Třeba Confutatis z Mozartova Requiem, to je přece vyloženě metalový nářez. Stejně jako spousta věcí od Beethovena. Nebo začátek čtvrté věty ve Dvořákově Novosvětské – k tomu stačí přidat dobrého metalového bubeníka a už to jede. S metalem je to krásně propojitelné.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Punk za Husáka: Číra, řetězy, ruce propíchnuté hřebíkem. Ale i fízlové a výslechy, říká Čok

Pavelka: Přiznávám – když jsem poprvé dostal mail od Tomáše Fialy, promotéra festivalu Brutal Assault, jestli bychom s orchestrem neudělali něco k 200 letům od narození Bedřicha Smetany, pochyboval jsem. Jsem přece jen člověk z undergroundu. A spojování orchestru s metalem bylo spíš na bázi komerce, dělaly to skupiny typu Nightwish. Tedy ti, které pravověrní metalisté vyznávající extrémnější hudbu neposlouchají. Black metal propojený s orchestrem, to už tu taky bylo. Dělali to Satyricon nebo Dimmu Borgir. Ale my do toho nakonec šli i proto, že tohle bude něco jiného.

Co?
Pavelka:
Půjde o skladby inspirované Smetanou. O něco, čím bychom jej chtěli uctít. Už před deseti lety jsme vydali EP Čtvrtá symfonie ohně, kde máme i své pojetí Smetanovy Vltavy. Ale tohle budou vyloženě nové skladby vytvořené konkrétně pro tento projekt.

Cult of Fire

Přední česko-slovenská black metalová skupina.
Koncertuje po celém světě, v zahraničí je velmi uznávaná.
Už před deseti roky vydala EP Čtvrtá symfonie ohně, jejíž součástí byla i přepracovaná Vltava od Bedřicha Smetany.

Kde se v metalistovi vezme nadšení pro klasiku?
Pavelka:
Při pouštění YouTube jsem u některých klasických muzikantů zjistil, že v sobě mají ještě větší fanatismus než metalisti. A to se mi hodně líbilo! Hýbali se u toho celým tělem, prožívali to, klavírista měl zkroucené prsty. Fakt něco! Jen jsem zíral, protože podobný fanatismus už z metalu zmizel. Z žánru, který si tak říká, se do značné míry stal pop. Všichni hrají jednoduché věci, které někdo složil už před dvaceti, třiceti lety, pohodlně si to pro sebe znovu cedí. Chcete pořádně zapařit? Dneska se vám to povede spíš na klasiku než na metal.

Jak metalová komunita přijala, když jste se pustili do přepracování Smetanovy Vltavy?
Pavelka:
Připomínky měli spíš lidi odjinud. Slyšeli jsme, že je to přehnané. Já ale chtěl udělat hodně rychlého Smetanu, a to se asi povedlo.
Šanda: Na výtkách založených na nedotknutelnosti velikána je vtipné, že zrovna Smetana se žádného novátorství nebál. Takže... Pokud se to někomu nelíbí, je to jenom jeho problém.

VLTAVA OD BEDŘICHA SMETANY PODLE CULT OF FIRE (EP, 2014):

Pavelka: I mnozí metalisti jsou ortodoxní, nejradši by do své muziky nic nového nevnášeli. Ani od kámošů teda nebudou jen pozitivní reakce. Chápu to. Byl jsem před dvaceti lety stejný. Radikálnější. A možná i – omezenější.

Šanda: Asi vím, o čem mluvíš. My taky slýcháme, že se podobnými projekty zaprodáváme klasické hudbě.
Pavelka:
Ano, „zaprodávat se“, to je ten výraz! I v metalu se občas řeší kraviny. Pokud je někdo úspěšný, zaručeně se najdou lidi, kteří na něj budou kydat hnůj. Jakmile postoupíte z undergroundu někam jinam, už jste se v očích mnohých zaprodal. Přitom si prostě jen děláme hudbu po svém.
Šanda:
Přesně, to i my. Za spoustou kritiky bych hledal typické čecháčkovství. Úspěch se tady neodpouští. Na tenhle přístup narážím už dlouho. On je sice všude, v Česku ale extrémně.

Jak spojení s metalem snáší hudebníci z orchestru?
Šanda:
Jsou nadšení, že si odpočinou od klasiky.

Poslouchají někteří z nich metal, nebo je to pro ně cizí muzika?
Šanda:
Řeknu to podle sebe: Když mám volno, neposlouchám skoro nic, protože hudby je kolem mě tolik, že vyznávám heslo „ticho léčí“. Obecně se ale nevyhýbám ničemu, tedy kromě dechovky a cimbálovky. Věci typu Eva a Vašek opravdu ne. Třeba můj starší syn ale hraje na bicí a je zapřísáhlý metalista. Doma ho pouští na plné pecky.
Pavelka:
U nás metalistů klasika taky docela rezonuje. Určitě víc než dechovka.

Vida, takže vás spojuje nechuť k dechovce.
Pavelka:
No jo, to je pro metalistu vůbec nejhorší. (smích) Ještě možná s rapem, který předvádí třeba Rytmus. To je zaprvé komerční, za druhé jde prostě jen o nadávky. O nic víc. Což neberu.

Šanda: Leckdo by se asi divil, jak dobří hudebníci jsou někteří metalisté. A hlavně – jak přirození. To je někdy víc než kdovíjak studovaný člověk, od něhož se to nedá poslouchat. Od mnohých metalistů by se mohli tihle sebevědomí študentíci hodně naučit. Co tady občas vytváří absolventi AMU, to je strašné. Asi jsem divný, ale u spousty soudobých skladatelů prostě nechápu, co tím chtěli říct. To nejsou ani souvislé tóny, prostě jen paskvily jak z nějakého bohnického oddělení.

S Bohemian Symphony Orchestra jste už do světa metalu vstoupili několikrát.
Šanda:
Dělali jsme třeba se Sabatonem. A mám krásné vzpomínky na zkoušku na pražském sídlišti Novodvorská, kam přijeli s celým kamionem, takže v ulici výrazně porovnali zaparkovaná auta. Druhý den jsme hráli na festivalu Rock in Vienna, kde jsme se na podiu střídali s Limp Bizkit a s Kiss. V zázemí jsme seděli právě vedle Kissáků – než se převlékli do koncertního, tak to byli distingovaní pánové. Jen je před koncertem museli naložit na golfové vozíky, protože v těch jejich botách s vysokým podpatkem by neudělali ani dva kroky. Dělali jsme i s Deep Purple, Nazareth, Europe, Bonnie Tyler. S Deep Purple jsme odjezdili celé turné, pětadvacet koncertů.

Jací byli?
Šanda:
Ian Gillan? Naprosto super týpek! Dokonce za námi přijel na hotel na večírek. Dá se ním bavit naprosto o všem. Skvělí jsou i Uriah Heep, které jsem oslovil jako hosty pro svůj projekt Rock in Symphony. Mělo se to původně konat v červnu, museli jsme to ale kvůli zdravotním problémům jednoho z partnerů odložit na únor. A „Uriášové“ se k té změně postavili neuvěřitelně vstřícně.

Jejich zpěvák Bernie Shaw měl za manželku Češku, takže k naší zemi cítí vřelé pouto. Umí i něco česky. S machry jako je on bývá legrace. Muzikanti z našeho orchestru mívají před koncerty ostrý zákaz veškerého alkoholu. Panuje tvrdá prohibice. Tyhle největší hvězdy k nám ale před koncertem rády chodívají na becherovku.

Na becherovku?
Šanda:
No jo. Na becherovku a na plzeň. Tak to dělal třeba Jimmy Jamison z kapely Survivor, který měl za sebou hity z filmů o Rockym nebo Karate Kidovi. To byl výborný chlap, škoda ho. Zemřel před deseti roky…

Dělali jste s mnoha zajímavými hudebníky. Na koho rád vzpomínáte?
Šanda:
Už v roce 2009 jsme dělali projekt Cantus Buranus s kapelou Corvus Corax, která hraje na autentické středověké nástroje. Šlo o texty Carminy Burany spolu s autentickou hudbou. Tou, kterou byla ve středověku zakázaná.

Zakázaná?
Šanda:
Ano, vždyť například zvětšená kvarta se považovala za ďábelský interval. Hráli jsme to v Německu na festivalech, kde z toho bylo metalové publikum naprosto hotové. Na slavném festivalu ve Wackenu jsme se na podiu střídali s Rammsteiny. Koncert ve dvě ráno, přes 200 tisíc lidí, úžasné! To bylo moje první spojení s metalem. Mimochodem, s Tillem Lindemannem, frontmanem Rammsteinů, bych měl mít na podzim schůzku, tak uvidíme, co z toho bude…

Jejich hudba má z mého pohledu zajímavý přesah. Jako mnohá další – takhle jsme dělali společné projekty i s Vanessou Mae, připravujeme nové věci s houslistou Davidem Garrettem, děláme pop operní zpěv ve stylu Tří tenorů. Lidi to mají rádi. Tak proč jim to brát? Proč to nějak škatulkovat? Někdo vám na to samozřejmě řekne, že je to hrozná sra… Jo, je to jeho názor, ale…

Ale?
Šanda
: Pamatuju si, jak jsem kdysi ještě jako klasický houslista spolupracoval s Danielem Landou. A slyšel jsem ohlasy, jak przníme Mozarta. Takový nesmysl! Tvrdím, že zrovna Mozart by si takovou spolupráci nesmírně užil. To byl přece taky inovátor! Když dělal Figarku, všichni se pohoršovali, jak si může dovolit dělat komickou operu pro císaře. Dívali se na něj skrz prsty, přitom to byl génius. Všechno nakonec rozsoudí až čas. Když Deep Purple začínali se spojováním s klasickým orchestrem, spousta lidí se ušklíbala. Dnes jsou podobné projekty trend. I v projektu Rock in Symphony se snažíme propojovat klasiku s rockem. A věřil byste, jak krásně harmonicky k sobě sedí třeba klasická Carmen a Aerosmith?

I tak jistě uslyšíte, že przníte klasiku.
Šanda:
Nepochybně. Co se týče hudby, jsme strašně konzervativní národ.
Pavelka:
Souhlasím! Ono na Česko něco prozrazuje, když tu je nejpopulárnější kapelou Kabát.
Šanda:
Jojo, hospodský, vesnický bigbít.
Pavelka:
Cokoliv navíc, cokoliv sofistikovanějšího, už škodí.

Šanda: Je zajímavé, že co funguje v zahraničí, z čeho tam jsou lidi nadšení, to je zde skoro neprodejné. Takhle už narazilo mnoho projektů. Ještě jiné to je pak na polském trhu, v silně katolickém prostředí, kde nám některé koncerty rovnou zakázali. Dokonce i s Vanessou Mae!

Nějaké koncerty jste s ní ale přece jen odehráli. Jaká je tahle divoká houslistka zblízka?
Šanda:
No, není to jednoduchý člověk. Například koncert v Bratislavě měl začínat v půl osmé, do haly ale přijela až za deset minut osm. K nám se chovala velice slušně, ke svým lidem moc ne. Měla je jak rohožku. V O2 Areně jsem s ní zažil roztomilou scénku. Chtěla si otevřít dveře, nešlo jí to, zuřivě do nich kopala. Vedle stojící sekuriťák ji nechal vyřádit, pak ke dveřím přistoupil a v klidu je otevřel – ne od sebe, jak myslela ona, ale k sobě. Týden před tím jsme dělali s Bublém, a to byla naopak naprostá pohoda. Teda až na to, že v O2 Areně nelétaly jen podprsenky, ale i kalhotky.
Pavelka:
Na metalu létají vzduchem nanejvýš půllitry. (smích) A sem tam i týpci s hřebíky na rukou, když skáčou do davu.

Orchestr má alkohol před koncertem přísně zakázaný. Co metalová kapela?
Pavelka:
Že bychom si před koncertem dali tři piva? To nehrozí. Dáme si nanejvýš jednoho frťana, aby se nám rozehřála krev. Proti stresu. Pokud bych jich ale dal víc, dopadlo by to podle toho. Viděl jsem už hodně kapel, které na to doplatily.

Šanda: Jak už jsem naznačoval – u nás si to taky nikdo nedovolí. Když jsme se Sabatony přijeli do Vídně, vstoupil jsem do naší šatny, kde byly v obrovských nerezových lavorech nachlazené lahve s vodkou a whisky. Okamžitě jsem zavřel dveře, lahve jsem posbíral a schoval je do autobusu – teď máte smůlu, dáte si až po koncertu! Po koncertu s tím nemám problém. Jen se nikdo nesmí vylít tak, aby druhý den nebyl použitelný.

Napadá mě – obléká se orchestr do fraků i na metalovém festivalu?
Šanda:
Ne, snažíme se přizpůsobit. Chlapi budou mít černá trička, černé kalhoty. Pro ženské jsme nakoupili krásné minišaty. Jak říkají pánové: čím kratší šaty a čím vyšší podpatky, tím lepší. Je pravda, že když jsme jezdili s kapelami, od některých produkcí zazněl požadavek, aby tam byly alespoň dvě třetiny mladých holek. Ideálně 18-25 let.

Takhle to bylo v dnešní korektní době ve smlouvě?
Šanda
: Ve smlouvě přímo ne, to si dovolit nemůžou, ale ústně jsme to od nich slyšeli... Víte, upřímně – ono je to tak, že kdybych některým holkám řekl, že mají hrát nahoře bez, tak nebudou mít problém ani s tím.

Nebudou tak rozjeté parťačky metalisty z Cult of Fire při koncertu rozptylovat?
Pavelka:
Ne, ony budou za námi, neuvidíme na ně. (smích)

Na co se vůbec na Brutalu nejvíc těšíte?
Šanda:
Na publikum. Bude otevřenější, autentičtější než při klasice.
Pavelka:
Já se nejvíc těším na konec. Jsem totiž hrozný trémista. Připadám si, jako kdyby každý koncert byl mým prvním. Obvykle vystupujeme v maskách. A je to super; pokud se vám něco nepovede, zasmějete se a můžete se tvářit jakkoliv. Tady to nepůjde. Bez masek musíme být profíci od začátku do konce.

A co když se něco nepovede orchestru? Poznám to podle dirigentovy reakce?
Šanda:
Občas se neudržím a vzduchem létají ostrá slova. Oni se pak proberou. Když mi tam chrápou, fláknu jim taktovkou do pultu. Při koncertu se skupinou Kosheen jsem o jednu cellistku zlomil taktovku. Dirigent musí být ras. Stalo se mi, že mi jedna dáma odešla s brekem ze zkoušky. Když děláme velké projekty, je u toho 60 lidí. To pak jinak nejde. Občas mě někdo nabádá, abych byl k ženám v orchestru umírněnější. Jenže kdybych před dalšími 70 lidmi předstíral, že se nic neděje, nepůsobilo by to dobře.

Končí brekem i zkoušky metalové kapely?
Pavelka:
To ne. Sedneme v hospodě na pivu a vyříkáme si to.
Šanda: V orchestru neexistuje demokracie. Musí být tvrdá totalita – jeden velí, ostatní poslouchají. Jinak to nejde.

Pavelka: V kapele je šéf taky důležitý. Jen s tím, že šéfů může být víc.
Šanda: U vás je to tvůrčí práce. Jako u smyčcového kvarteta – hrají spolu, každý si k tomu něco řekne. Jenže jakmile je těch lidí na podiu třicet, tak pokud by do toho chtěl krafat každý, nemělo by to konec. Takže šéf je jen jeden. Já se do orchestru snažím adepty vybírat i podle jejich lidské stránky. Nejhorší je, když jedete na měsíční turné a z 80 lidí máte jednoho „rozesírače“. Jediný člověk vám to dokáže rozložit. Úplně stačilo, když jsme s sebou kdysi brali třicet holek.

Jak to myslíte?
Šanda:
Štěbetající slepičárna! Chudáci kluci se v hloučku stranili, měli toho dost.
Pavelka
: Nás je jen pět, ale ponorku taky známe. Proto si neumím představit, jaké to musí být, když je vás šedesát. To bych utekl!
Šanda:
Obyčejně je to v pohodě. Jen s těmi dámami může být problém. Málem se mezi sebou povraždily a pak přišly za mnou, abych to řešil. Mám to na krku nejen jako dirigent, ale i jako šéf orchestru a agentury. Takže nejlepší je, pokud se někam odjede a během prvních dvou, tří dnů se to rozpáruje. Rozejde se to na pokoje, každý si jede to svoje. To jsou potom tak klidné večery!

Jinak ale zažijete ledacos. Jednou jsem už byl na turné s jistou muzikantkou kupovat i těhotenský test. Poprosila mě o to v Regensburgu, já jí marně vysvětloval, že něco takového není můj byznys. Přemlouvala mě, že neumí německy, tak jestli bych s ní nemohl jít do lékárny jako tlumočník. Hm, super. Vzala si s sebou ještě tři kámošky, přišli jsme do lékárny, já povídám „Guten tag“, proti mně baba odpovídá „Grüss Gott“, a co že chceme. Tak říkám, že těhotenský test. Podívala se na mě, pak na ty čtyři holky za mnou a normálně se pokřižovala…

Vyskládala mi na pult čtyři těhotenské testy, těžce jsem jí vysvětloval, že mi stačí jeden. „Počkejte, pane,“ soukala ze sebe. „Víte ale, že to je jen na jedno použití?“ Nechápala, že mi jde fakt jen o jeden. A už vůbec jí nešlo do hlavy, že v tom osobně nejedu. Nakonec dostala záchvat smíchu, šla za nějakou druhou babou dozadu, tlemily se mi obě. Od té doby s sebou vedle alkohol testeru a testeru na drogy vozíme i těhotenské testy.

Jak vás poslouchám, tak zájezdy orchestru budou větší divočina než turné metalistů.
Šanda:
Občas ano. Poslední dobou jsme zavedli tzv. bus party. Nejhorší je totiž dělat nepořádek v hotelových pokojích, takže je vyháním ven, na bar. A když se jim nechce utrácet, jdou do autobusu. S námi řidiči vždycky jezdili za odměnu. Tolik, kolik si vydělali na prodeji alkoholu, nedostali ani za odřízení celého turné.

Třeba na poslední třítýdenní šňůře měl řidič ve vleku osm sudů plzně. A poslední týden mi volal: „Marťo, nevzal bys mi nějaké kusovky? Když jsem se zajímal kolik, odpověděl: „Kolik pobereš.“ Nedivil bych se, pokud by klasičtí muzikanti v tomhle byli horší než metalisti. Co vím, tak z řetězu se rádi urvou hlavně ti ve státních orchestrech. Slyšel jsem snad i o vyhození z hotelu, proti tomu jsou historky o metalistech naprosto krotké.
Pavelka:
Jak tě poslouchám, tak asi ano. Přestože se po koncertech taky nedržíme zpátky. Párty po vystoupení je pro nás něco jako rituál. Sejdeme se na pokoji s ostatními kapelami, pokecáme, popijeme.

S čím byste byli spokojeni, až si budete dávat společné pivo po koncertu na festivalu Brutal Assault?
Šanda:
S jakoukoli pozitivní reakcí.
Pavelka:
I s negativní. Někdy je „hejt“ ještě lepší – s kontroverzí se to dozví víc lidí. Budu rád, když lidi ocení Smetanu jako takového. Děláme to především jako poctu pro něj. Bylo by prima, kdyby si ho díky nám našli i mladí, kteří ho do teď neposlouchali. Já jsem fakt obrovsky rád, že jsme do toho nakonec šli. V prosinci a lednu jsem si kvůli práci na téhle muzice vzal dovolenou, strávili jsme na tom bezpočet hodin. Ale nelituju. Vůbec. Už se s kapelou nemůžeme dočkat. Až to na Brutalu rozjedeme, lidi budou zírat!

Tagy:
festival hudba kultura Bedřich Smetana klasická hudba metal Brutal Assault Cult of Fire Martin Šanda Vladimír Pavelka Infernal Vlad Bohemian Symphony Orchestra Prague