Kam zmizela šestiletá Valerie? Dívku surově týrala babička, policie ji léta marně hledá

Když policisté zveřejnili informace o ztraceném dítěti, nikdo ještě netušil, o jak bestiální případ půjde. Na samém začátku vyšetřování se dokonce zdálo, že dívka je jen u některých ze svých rozhádaných příbuzných. Kriminalisté, kteří na případu pracovali, už v tu dobu ale museli tušit, že půjde o mnohem vážnější případ. Nešťastná souhra rodinných sporů a selhání úřadů vyústily ve zmizení šestiletého dítěte.

Půl roku o dítěti nikdo nevěděl

O zmizení Valerie Kvasničkové se začalo psát na konci léta roku 2018. Policie tehdy vydala krátkou zprávu o pátrání a přidala i fotografii roztomilého dítěte. Detektivové žádali o pomoc veřejnost. „Dívka se mohla stát obětí nějakého vážného trestného činu,“ tvrdil policejní mluvčí. Nikdo si však tuhle variantu tehdy ještě nechtěl připustit.

Hrůzný nález mrtvého miminka v popelnici. I přes stovky vzorků DNA matku nikdy nevypátrali

Krimi

Jeden z nejzáhadnějších případů, který pražská kriminálka řešila, není dodnes objasněn. Odstartoval ho nález těla dítěte starého nanejvýš pár hodin v jednom z kontejnerů na odpad mezi panelovými domy ve Strašnicích. Policisté hledali jeho matku dlouhé měsíce mezi místními.

Valerie společně se svými bratry žila se svou babičkou v jednom ze žižkovských činžáků v Praze. Sousedé děti i ženu, která o ně pečovala, chválili. „Já je viděla vždycky hezky pohromadě, jak si spolu hrají nebo si povídají,“ tvrdila jedna ze sousedek. A doplnila i obligátní, ale pro většinu všímavých sousedů důležitý fakt, že rodina pokaždé nahlas zdravila. Co se dělo za dveřmi malého bytu v přízemí, neměl nikdo nejmenší tušení.

Děti se do poručnické péče své babičky dostaly kvůli rodinným sporům. Jejich matka měla totiž odcestovat za prací do zahraničí a otec už dříve zemřel. Když soudy rozhodovaly o osudu Valerie a jejích bratrů, babička Soňa se sama nabídla. Úřednice tehdy přehlédly fakt, že jde o ženu, která měla dříve potíže se zákonem. A to dokonce kvůli týrání dětí. Dokonce za to byla i odsouzena. Přesto jí soud její vnoučata svěřil.

Nikoho tehdy nenapadlo, že by se dětem mohlo stát něco zlého. Rodinu navštěvovala pravidelně úřednice z městského úřadu i dobrovolnických organizací, které poručníkům pomáhají. Nikomu nebylo divné, že za posledního půlroku Valerii neviděli. Jednou měla babička tvrdit, že je Valerie ve školce, jindy na návštěvě u své matky v Německu. Až po dlouhých šesti měsících na zmizení děvčátka upozornili příbuzní jejího zemřelého otce.

Kriminalistům vrtalo hlavou, jak je možné, že na zmizení dítěte někdo neupozornil dříve. Poručnice dokázala zmizení své vnučky dokonale utajit. I během vyšetřování mátla detektivy historkami o příbuzných nebo s nimi pro změnu nemluvila vůbec. Kriminalisté stále dokola žádali veřejnost o pomoc a stopy je dokonce zavedly do Maďarska, Německa nebo na Slovensko, kde měla rodina příbuzné. Děvčátko ale ani na jedné z těchto adres nebylo.

Brutální bití, přivazování k záchodové míse

Zvrat přišel až s výpověďmi bratrů Valerie. Oba chlapci začali psychologům i detektivům popisovat kruté zacházení které oni sami, ale hlavně malá dívenka, museli od své babičky snášet. Nad zápisem rozsudku tehdejšího soudního jednání zůstával rozum stát.

Děti, na které se nezapomíná. Pomněnkový den připomněl léta ztracenou Míšu i Honzíka

Krimi

Na 25. května připadá pomněnkový den, tedy Mezinárodní den pohřešovaných dětí. Policisté připomínají smutné případy a věnují se také prevenci. Každý rok je totiž vyhlášeno pátrání po stovkách dětí. Řadu jmen dětí, které beze stopy zmizely, zná celá republika. Patří mezi ně Honzík z Prahy i Valerie.

„(…) poškozenou nezletilou V. K. surově a téměř denně trestala nadměrným bitím rukama a různými nástroji, například kuchyňskou obracečkou, naběračkou, vařečkou, tyčí od vysavače, páskem a dalšími předměty v domácnosti, po celém těle – hlavu a obličej nevyjímaje, kdy i do obličeje jí dávala rány pěstí, bila ji a kopala až do vzniku mnohočetných modřin a krvavých poranění,“ popisoval tehdy soudce.

Když dívenka plakala, měla ji její babička strkat do úst hadr, modřiny v jejím obličeji později maskovala pudrem. Kromě toho nechávala nemilosrdně šestileté děvčátko připoutané mnoho hodin k trubce v předsíni nebo k záchodové míse bez jídla a pití. Po krutém zacházení se dívku snažila utišit silnými prášky na uklidnění, které získávala od svých známých. Policisté za to ženu obvinili a brzy začal soud. Kriminalisté stále po malé Valerii pátrali, avšak marně.

Soud nakonec babičku dětí odsoudil na osm let vězení. Dostala nejpřísnější trest, jaký si za kruté zacházení s dětmi mohla vyslechnout. Tím ale policejní práce nekončila, a to nejen ohledně samotného pátrání po dívce. Detektivové se začali zabývat i činností sociální pracovnice, která měla rodinu na starosti a která, podle pozdějších vyjádření státního zástupce měla na týrání dětí i zmizení děvčátka svůj podíl viny. Žena, která si během návštěv nevšimla ničeho podezřelého, si vyslechla u soudu podmínečný trest.

Co se mohlo stát s malou Valerií, zůstává dodnes záhadou. Podle některých vyšetřovacích verzí dítě babička prodala obchodníkům s bílým masem. Ještě děsivější možný scénář je, že dívenka brutální zacházení své babičky nepřežila a žena se pak těla zbavila. To jsou ale jen domněnky detektivů. Důkazy chybí a babička Soňa i zpoza mříží ženské věznice odmítá prozradit, co se s šestiletým děvčátkem stalo.