Tři boží rány deptají živnostníky. Bojíme se, jakoby nás stát trestal, zní zoufalé zpovědi

Kamarádi mu říkají Smolař. Velký smolař.

Jan Suchánek si totiž na jednom pražském předměstí otevřel restauraci Hostavický vidlák čtrnáct dnů před tím, než přišla první covidová vlna. V mžiku zase musel novotou vonící podnik zavřít. V následujících měsících přešel do super úsporného režimu, prodával alespoň přes okénko, dělal práci za tři, využil nabídnuté pomoci od kamarádů a přítelkyně na rozvoz jídla po okolí, šetřil na všem možném, improvizoval.

Nakonec to nějak šlo.

Jen co mohl po opadnutí pandemie otevřít se vší parádou, přiburácela pro změnu energetická krize. Náklady mu zvýšila do šílených částek, zase se muselo šetřit, zase se počítala každá koruna.

Ale že je bojovník, zase to zvládnul.

Jenže teď přichází rána číslo tři. Konsolidační balíček, který před pár dny vyhlásila vláda Petra Fialy, zvýší živnostníkům odvody během tří let téměř o dvě třetiny. K tomu hne se sazbami DPH, zvýší daně. A to je v součtu pro drobné podnikatele, jakým je provozovatel Hostavického vidláka, dosti neblahá zpráva.

„Kašle se na nás,“ zlobí se Suchánek. „Já jsem se spoustou věcí smířený. Je mi jasné, že v téhle republice chybí miliardy, které musí někdo zaplatit. Kvůli tomu to tady nezavřu, nezačnu ve svém věku zase někde dělat číšníka. Jenom se zkrátka občas nedokážu zbavit pocitu, jako kdyby mě stát za to, že jsem si dovolil otevřít restauraci, chtěl trestat.“

Nejsme přece zloději

Podobný názor má i spousta dalších drobných živnostníků.

Třeba Marie Farkačová se už 27 let živí jako manikérka. Jakmile přišel covid, ocitla se z hodiny na hodinu bez práce. Bylo to zlé, nespravily to příliš ani kompenzace. Po pandemii se k ní vrátila zhruba polovina zákaznic, zbytek si odvykl; nalákat je zpátky zabralo strašně času a energie.

A přece se to povedlo. Marie měla po pár měsících zase plno.

Měla.

Mít však asi nebude.

„Už kvůli energetické krizi jsme museli trochu zdražit, teď se tomu nevyhneme znovu. Prostě musíme. Osobně se proto děsím, že dojde ještě k většímu úbytku zákaznic než za covidu,“ přiznává Farkačová. „Vždyť se teď bude zdražovat snad úplně všude – nahoru půjde školné, školkovné, prostě všechno. Takže až budou lidi přemýšlet, kde ušetřit, nehtové služby budou na seznamu zbytností hodně vysoko. Bojíme se, že to pro nás může být likvidační. Pořád si opakuji, že když mi odpadne půlka lidí, pořád by se to snad ještě nějak dalo. Blbě, ale dalo. Jenže kdyby jich přestalo chodit víc…“

Tu větu ani nedopoví.

Nemusí.

Svým způsobem i za ni to řekne květinářka Táňa Boltnarová, která má svůj voňavý obchůdek kousek od fotbalové Bohemky. I ona bude vládními novotami dost postižená.

„Přijde mi to nefér,“ tvrdí o konsolidačním balíčku. „Nikoho neotravuju, po nikom nic nechci. Žádné dávky neberu, nikdo mě nedotuje. Jde jen a jen o mě, jestli jsem šikovná a lidi ke mně budou chodit. A teď tohle? Vždyť my drobní živnostníci si musíme koupit i pitomou tužku! Jen na odvodech dáme devět tisíc, k tomu každý platíme nájmy a energie. Dohromady musíte dát minimálně 20 tisíc, které zmizí úplně pryč. Pokud má v létě malý živnostník tržby 70 tisíc, tak jaká mu zbude výplata? Nic. Tohle nikdo nezohledňuje. Už mě to fakt štve. Když bylo EET, furt se na nás koukalo jak na zloděje. A teď podle státu zase někoho okrádáme?“

Velmi podobné argumenty používá i manikérka Farkačová.

„Sedmadvacet let jsem stát nestála ani korunu. Tak si myslím, že by se k nám jako k podnikatelům mohlo přistupovat citlivěji.“

Éra domácího patlání

Nejde jen o květinářky, manikérky a provozovatele restaurací, v podobné situaci se teď ocitnou i profese jako obuvníci, zámečníci, maséři, majitelé rodinných pekařství, umělečtí kováři. Spousta dalších.

„Bojíme se, moc se bojíme,“ říká za kadeřnice Dana Nožinová. „Už teď je znát úbytek zákazníků. Před tím chodila paní na barvu každý měsíc, teď dorazí třeba až po osmi týdnech. Podle mého se situace v mém oboru vrátí o třicet let zpátky. Tehdy si lidi patlali vlasy doma sami, ke kadeřnici zašli, až když bylo opravdu nejhůř. Na velkou úpravu dorazili jednou za půl roku. Asi to bude stejné, lidi na to prostě nebudou mít.“

Za Nožinovou chodí některé zákaznice už tři dekády, dávno se z nich staly dobré známé. I kvůli tomu bližšímu vztahu je jí nepříjemné, když musí s cenami nahoru. Jinak to však podle ní nepůjde – po energetické krizi se musí zdražovat i teď, kdy se hnulo s položkami za materiál. A kdy do hry navíc vstupují i vládní škrty.

„Bojujeme věčný boj, abychom si zákazníky udrželi. Musíme jim teď vycházet dost vstříc i časově, aby nám zůstali věrní,“ popisuje kadeřnice. „Takže je jasné, že jsem na vládu trochu nazlobená. Samozřejmě chápu, v jaké žijeme době. Že je potřeba někde ubrat. Ale tohle už je opravdu třetí ťafka v rychlém sledu za sebou.“

Fialův kabinet vysvětloval nutnost změn mimo jiné tím, že drobní podnikatelé odvádějí do státní kasy násobně méně peněz než zaměstnanci. Jenže tenhle argument drobní živnostníci neberou. Třeba podle Boltnarové si zaměstnanci žijí v daleko větším pohodlí. Sice si musí platit daně, z poloviny to však za ně obstará zaměstnavatel. Je o ně postaráno, i výplatu mají jistou.

„To já poznala měsíce, kdy jsem výplatu prostě neměla,“ vysvětluje. „Mám pocit, že v Česku už několik let existuje cílená snaha zlikvidovat drobné podnikání. Vždycky říkám, že zaměstnaná už bych být nemohla. Nebavilo by mě být pod někým, chci mít svou svobodu. Jsem tím pádem smířená s tím, že budu mít nižší příjmy. Ale proč mi je teď snižují ještě víc? Lidi jako já žene tenhle stát do háje. A to bych to mohla říct i mnohem neslušněji. Jedná se s námi jako s darebáky. Po nikom nic nechceme, a nakonec jsme my ti špatní. Akorát nám přidávají další a další povinnosti. Nikoho neotravuju, tak ať mě nechají žít.“

Jan Suchánek si už za covidu zakázal, že by se měl z nepřízně osudu hroutit. Zdrceně tedy nepůsobí ani teď.

„Všechno se dá. My Češi jsme takoví, že se nakonec všemu dokážeme přizpůsobit,“ míní.

Za jeho zády cinkají příbory, hosté si pochutnávají na grilovaném candátovi, vepřovém burgeru s trhaným masem, čokoládových brownies s malinovým přelivem. Honza si pochvaluje, že se sem na jídlo a pivo naučili chodit i mistní.

Ne, nevzdává se.

Stejně jako se nevzdával za covidu, za energetické krize.

„Jestli to přečkáme? Doufám, že jo,“ krčí rameny.

A pak dodá, co ho naučily poslední tři roky: „Člověk musí bojovat. Přestože spoustu věcí neovlivníte.“