Barbora Strýcová si roli maminky maximálně užívá, i když přiznává, že mateřství se v náročnosti vyrovná těžkým tenisovým bitvám. Zdroj: Getty Images
Australian Open je pro Barboru Strýcovou osudovým turnajem. Přesně před 20 lety si ve finále juniorek poradila s pozdější královnou kurtů Marií Šarapovovou. Loni na stejném místě zažila trochu jiný typ radosti, když zjistila, že je těhotná. Tradičně prvního grandslamu sezony se tak nyní zúčastní jen u televize, a to pouze ve chvílích, kdy jí to brzy čtyřměsíční Vincent dovolí. „Jsou to dennodenní tříseťáky, které končí v tiebreaku,“ popisuje pro CNN Prima NEWS 35letá maminka tenisovou terminologií náročnou péči.
Když jste loni po oznámení těhotenství ukončila tenisovou kariéru, říkala jste, že vám bude chybět adrenalin. Zvládáte zatím jeho absenci dobře?
Myslím si, že zvládám. Já mám teď adrenalin v trošku jiné formě (úsměv). Ale pořád je to adrenalin. Kdybych vám měla říct, jestli se mi po tom stýská, odpovím, že ne. Respektive na to ani nemám myšlenky a čas.
A co emoce, respektive nějaké jejich ventilování? Když to přeženu, nestýská se vám po tom, že v zápalu hry jste si mohla tak trochu zaklít, zanadávat?
V běžném životě podle mě nejsem takový vztekloun jako na tenisovém kurtu. Nic mě nevytočí tak, jako já sama sebe. Ale jasně, občas si zanadávám, vyletí nějaké peprné slůvko, a to zvlášť když jsem úplně vyřízená.
Jakým zápasem je pro vás zatím mateřství? Je to poklidné utkání s minimem stresu, takové vítězství ve dvou setech 6:1 a 6:1, nebo občas velký boj?
Poklidné utkání to rozhodně není! Jsou to dennodenní tříseťáky, které končí v tiebreaku. A jsem po nich vyplesklá, není to vždy vítězství (smích). Na druhou stranu je to něco, co jsem si vždycky přála, chtěla jsem mít vlastní rodinu. Nedá se to s ničím srovnávat. Každopádně je to náročné, protože jste nonstop v zápřahu. Zatím si nemůžete nikam odskočit, to samozřejmě přijde až s tím, kdy bude dítě starší.
Ale i tak si aktuální situaci nadmíru užíváte, předpokládám…
Ano, ano. Jsem do toho absolutně ponořená, ani nechci nikomu dítě půjčovat, musí být pořád se mnou. Opravdu jsem šťastná, že je to tak, jak to je.
Nemohla jsem se soustředit
Váš nový život začal prakticky loni na Australian Open. V melbournské karanténě jste se dozvěděla, že jste těhotná. Šlo v tu chvíli vůbec mít myšlenky na to, že jste na místě, abyste odehrála grandslam?
Jak jsem řekla, strašně jsem si přála založit rodinu. Ale dozvěděla jsem se to v době, kdy jsem prožila 14 dní pekla na hotelovém pokoji bez čerstvého vzduchu (Strýcová musela do karantény, protože do Austrálie přiletěla letadlem, ve kterém se nacházeli covid pozitivní cestující, pozn. red.). Měla jsem myšlenky na to, aby se pak při zápase nic nestalo. Zajímalo mě, jestli můžu vůbec v těch australských vedrech hrát. Doktoři mě ujišťovali, že se nic nemůže stát. V podvědomí to ale máte, nemohla jsem se stoprocentně soustředit na výkon na kurtu. Když jsme pak hráli delší výměnu, měla jsem v hlavě: „Ježišmarja, já se tady strašně zadýchávám.“ Výkon podle toho vypadal, bylo to psychicky náročné.
Právě jsem chtěl navázat tím, jestli si myslíte, že rychlý konec v prvním kole po setech 2:6, 2:6 šel do značné míry právě za tím, jakou velkou věc jste se dozvěděla? Byť samozřejmě soupeřka Světlana Kuzněcovová je skvělá hráčka, tehdy z první čtyřicítky žebříčku. Ale i v deblu vaše cesta skončila už ve druhém kole…
Hlava už asi byla jinde. Mrzelo mě, že nemůžu své pocity sdílet s nejbližšími, kteří v Austrálii nebyli se mnou. Vůbec bych neřešila, s kým jsem hrála, myšlenky směřovaly jinam. Tenis zkrátka šel trochu stranou.
Měla jsem myšlenky na to, aby se pak při zápase nic nestalo. Zajímalo mě, jestli můžu vůbec v těch australských vedrech hrát. Doktoři mě ujišťovali, že se nic nemůže stát.
Australian Open je pro vás osudovým grandslamem. Můžeme se vrátit o 20 let zpátky. V roce 2002 jste v Melbourne ve finále juniorek porazila Rusku Marii Šarapovovou a v 15 letech dosáhla opravdu velkého úspěchu. Jak na to vzpomínáte?
Jak jste řekl, tento turnaj je pro mě opravdu osudovým. Udělala jsem na něm milníky v mé kariéře. Na titul z roku 2002 jsem v juniorkách navázala další sezonu, pak to byl můj první grandslam, na který jsem se kvalifikovala mezi dospělými. Vždy jsem opravdu ráda jezdila do Melbourne, protože na Australian Open panuje ohromně přátelská atmosféra. Cítila jsem se, že tam patřím. A jak na to vzpomínám? Dvacet let už je strašná doba. Už nejsem úplně nejmladší (smích). Každopádně zápasů jsem celkově v Austrálii odehrála dost a každý ročník měl nějaký svůj příběh.
Ocenila jste to zvláště s odstupem času, když jste viděla, jak Šarapovová zanedlouho vyhrála dospělý Wimbledon, stala se světovou jedničkou a byla rychle celosvětovou celebritou?
Už když jsme tehdy v roce 2002 hrály spolu, bylo jasné, že ta holka bude hvězda. Že má nakročeno k obrovským úspěchům. Ale když jsem pak viděla, co všechno dokázala, říkala jsem si, že bych to mohla zvládnout i já. Úplně se mi to nepodařilo, nicméně i tak jsem podle mě měla hezkou kariéru. Samozřejmě dost vzdálenou od té, jakou vystřihla Maria Šarapovová, ale jsem za ni ráda.
Chci si ještě zahrát, ale nevím kdy
Ano, vždyť jste byla deblovou světovou jedničkou a ve čtyřhře jste i vyhrála grandslam, a to Wimbledon. Právě proto se chci zeptat, zda nakonec ve vašem žebříčku popularity vyhrál londýnský turnaj na trávě? V roce 2019 jste tam kromě triumfu po boku Sie Šu-wej došla v singlu až do semifinále.
Ano. Wimbledon je u mě na prvním místě, za ním Austrálie. A hlavně díky tomu roku 2019, který byl největším highlightem mé kariéry. Splnila jsem si sen, na který jsem čekala strašně dlouho. Wimbledon je pro mě tím turnajem, na kterém bych si ještě někdy chtěla zahrát.
Emoce, nespoutanost a nevídaná bojovnost. Taková byla kariéra loučící se Strýcové
Ďáblice, která na kurtu nechává naplno i za občasného použití peprných slov promlouvat své emoce, ale zároveň malá velká bojovnice, jež nevypustí jediný míček. I pro její bezprostřednost si fanoušci za dlouhá léta Barboru Strýcovou oblíbili. Teď se tenisoví příznivci musí smířit s tím, že bývalá světová jednička v deblu „bílý sport“ opouští. Projděte si v galerii zajímavé okamžiky z kariéry 35leté loučící se hráčky.
Máte už nějak rozmyšlené, kdy byste si chtěla dát pár rozlučkových turnajů, třeba včetně Wimbledonu?
Teď vám nedokážu říct, kdy to bude. Tento rok určitě ne, protože se pomalu ani nedostanu k tomu, abych vyběhla na 10 minut do parku. Pořád to mám v hlavě, ale jsem taková, že si to musím pečlivě v hlavě naplánovat, všechno sladit a brát ohled na malého. Vrátit se ale na pár týdnů určitě ještě chci.
Budete teď sledovat Australian Open, které začíná v pondělí? Když už ne hráčkou, tak zůstáváte aspoň věrným divákem tenisu?
Divákem jsem, ale spíše jen ve chvílích, kdy mám trochu času nebo třeba malého přebaluju. Pustím si pár gemů, případně občas celý zápas. Ale tenis teď nesleduji nijak podrobně.
Věříte, že česká jednička Barbora Krejčíková může v Austrálii dojít daleko – možná úplně nejdál – a pokračovat v pohádce, kterou psala loni celý rok, zejména na Roland Garros, které vyhrála?
Teď se jí dařilo na turnaji v Sydney, má nakročeno výborně. Je ve skvělé formě, drží ji už pěkně dlouho, předvádí úžasné výkony. Myslím si, že na grandslamu může jít daleko. Doufám, že jí teď zápasy před Australian Open neunavily, nicméně bych řekla, že díky tomu bude více připravená. Přesně tak to bylo loni před Roland Garros, kdy vyhrála turnaj ve Štrasburku a pak předvedla senzaci na grandslamu. Dřív se řešilo, jestli dokáže zvládat tolik zápasů v singlu i deblu, ale ona je na to už zvyklá.
Stejně se Djokovič bude muset očkovat
Kdo zřejmě nebude moct dojít v turnaji daleko, respektive vůbec nikam, je mužská světová jednička Novak Djokovič. Považujete za správné pokračování turbulentní ságy, že australské úřady mu znovu odebraly vízum?
Tato kauza je strašně ošemetná. Soud rozhodl, že v Austrálii může být, přestože mu předtím bylo vízum zrušeno. A teď mu ho zase odeberou. Je to zvláštní. Když už soud řekl, že může hrát, tak by měl. Ale v celé té sáze je v mých očích spousta chyb ze všech stran. Podle mě se tam Djokovič v první řadě neměl cpát, když není očkovaný. Když už mu ale dá soud za pravdu, je podivné ho teď znovu vyhošťovat ze země.
Vypadá to na totální disharmonii mezi místním tenisovým svazem, díky kterému Djokovič získal zdravotní výjimku, a vládou…
Chápu, že byli v lockdownu strašně dlouho. Třeba australští sportovci, kteří loni přiletěli z olympiády v Tokiu se zlatou medailí na krku, museli být 14 dní v karanténě na hotelu a nesměli nic. Najednou tam přiletí Djokovič, který si v uvozovkách myslel, že může všechno. Je mi jasné, že svaz Tennis Australia chtěl, aby Novak hrál, protože kdyby vyhrál, udělá rekord v počtu grandslamových titulů. Tím pádem by mohli říkat: „Stalo se to tady u nás.“ Je to celé velmi nešťastně komunikované.
V celé té sáze je podle mého spoustu chyb ze všech stran. Podle mě se tam Djokovič v první řadě neměl cpát, když není očkovaný.
Myslíte, že coby tenisový profesionál cestující po celém světě brzy ani nebude mít Djokovič jinou možnost než se nechat naočkovat, aby mohl hrát? Podle všeho je 97 procent profesionálních hráčů vakcinovaných…
Myslím si, že to jinak nepůjde. Povinné očkování podle mě bude brzy na všech grandslamech. „Nejsi vakcinovaný, neletíš.“ Bude si to muset rozmyslet. Pokud by byly takovéto obstrukce před všemi turnaji, tenisu to rozhodně nebude zlepšovat pověst. Lidé mimo branži si budou myslet, že tenisté jsou ti, co mohou úplně všechno.
