Každý devátý kuřák v Česku je dítě. O polovinu méně než v roce 2000, říká Kohoutek

Kouřil jste někdy, nebo jste to aspoň zkusil?
Kouřil jsem pouze jednou, a to na své svatbě, kde mě k tomu vzhledem k mé práci pro Českou koalici proti tabáku vyhecovali kamarádi. Moje zkušenost odpovídala tomu, co víme o zkušenostech s první cigaretou. Druhý den mi bylo zle a kouř jsem cítil ze svých plic až do večera. Jako dítě jsem měl pár zkušeností s vodní dýmkou, což je vlastně také příznačné, protože vodní dýmka není ani dnes mezi dětmi vnímaná jako problém, i když ve skutečnosti odpovídá přibližně krabičce cigaret.

Platí tedy, že pro rozhodnutí, jestli se člověk stane kuřákem, je kritický dětský věk?
Bohužel ano. Devět z deseti kuřáků začalo kouřit v dětství, a to většinou v nějaké partě. Setkáváme se občas i s případy lidí, kteří začali kouřit v dospělosti, zpravidla pod vlivem partnera nebo pracovního kolektivu. Těchto lidí ale obecně ubývá, protože kouření už není tolik populární a je spojeno s vědomím vážných zdravotních následků.

Jaké okolnosti mají největší vliv na to, že se někdo stane kuřákem?
Nejvýznamnějším faktorem pro rozvoj kuřáctví je rodina. Pokud jsou rodiče kuřáci, existuje přibližně pětkrát vyšší pravděpodobnost, že i dítě bude kuřákem. Pak jde ale také o geny. V populaci je přibližně třetina lidí, jejichž mozek si není schopen vypěstovat fyzickou závislost na nikotinu. I když to vypadá výhodně, naše zkušenost potvrzuje, že tito lidé mají zpravidla o to silnější psychosociální závislost a odvykání je pro ně ve výsledku náročnější. Mimo jiné i proto, že nezakouší nepříjemné tělesné příznaky odvykacího stavu a podléhají mylné představě, že když nemají „absťák“, o nic nejde. Přitom ale největším problémem kuřáků není sama závislost na nikotinu, ale objem vdechovaného kouře s vysokými koncentracemi karcinogenních dehtů.

Nejúčinnější prevencí je jít vlastním příkladem, tedy nekouřit, případně zanechat kouření a ukazovat dítěti, jak je to těžké.

Pojďme se chvíli bavit o číslech. Jak si stojí Česko z hlediska kuřáckých statistik?
Česká republika zaujímá dlouhodobě přední místa v počtu kuřáků na světě. I když můžeme sledovat sestupný trend. Podle posledních údajů Státního zdravotního ústavu v Česku kouří asi čtvrtina populace starší patnácti let. Počet dětských kuřáků klesl za posledních dvacet let na polovinu, kouří jedenáct procent patnáctiletých. Na druhou stranu skokově roste počet dětí, které kouří elektronické cigarety a existují důvodné obavy, že v dospělosti přesedlají na zahřívaný tabák. Což je sice pravděpodobně méně rizikové než klasické cigarety, ale i u nich vzniká směs na pomezí aerosolu a kouře, ve které se vyskytují karcinogenní látky.

Takže je pravda, že současná dospívající generace kouří výrazně méně než generace, které dospívaly před deseti či dvaceti lety?
Je to přesně tak a uvedená čísla nám to potvrzují. Významně se na tom podílí přesun dětí do kyberprostoru, kdy ke zvýšení svého statusu ve skupině vrstevníků už nepotřebují vynikat děláním něčeho zakázaného, ale sbíráním lajků. To ale neznamená, že by děti byly méně zasažené závislostmi, pouze se přesouvají do virtuálního světa. Můžeme tak v budoucnu očekávat pokles tělesných onemocnění z kouření, ale zároveň nárůst obezity a onemocnění duševních.

Reklama na tabák je v Česku téměř zakázaná. Mělo její dramatické omezení pozorovatelný vliv na snížení počtu kuřáků?
Ačkoli reklama na tabákové výrobky je téměř zakázaná, stále je možné ji zveřejňovat v místě prodeje, kterým je bohužel prakticky jakýkoli obchod s potravinami. Vedle toho se masivně rozšířila reklama na alternativní tabákové výrobky, která skrze sociální sítě a za podpory některých influencerů cílí na nejzranitelnější skupinu, tedy děti a mladé dospělé. Omezení reklamy, zavedení kombinovaných varování jako „ošklivé obrázky“ na krabičkách cigaret, plošné zavedení nekuřáckých restaurací – to vše jsou strategie, které pomáhají počet kuřáků snižovat. Nejlépe to můžeme vidět třeba v Austrálii nebo na Novém Zélandu, kde je reklama zakázaná úplně a cigarety je možné prodávat pouze na vyžádání, a to ve specializovaných obchodech.

Adiktologové tvrdí, že jednou z možností, jak snížit spotřebu také tabáku, je zvyšování ceny. Souhlasíte? Na datech se ukazuje, že růst ceny prostřednictvím zvyšování spotřebních daní přílišný efekt nemá.
Zvyšování cen cigaret je další ze strategií, která pomáhá omezovat kouření. Je to ale potřeba provádět skokově, nikoli v řádu nižších jednotek korun na krabičku, ale spíše desítek. Na druhou stranu, ani toto se nesmí přehnat, protože by se rozmohl černý trh. Takže je třeba cenu velice citlivě nastavit, ale rozhodně se má spotřební daň zvedat skokově a progresivně, aby si toho kuřáci všimli ve svých peněženkách.

Co mají rodiče dělat, když zjistí, že jejich dítě kouří? Mají ho nechat vykouřit například celou krabičku cigaret, aby se mu udělalo nevolno a pamatovalo si to?
Nejlepší je této situaci předejít. Nejúčinnější prevencí je jít vlastním příkladem, tedy nekouřit, případně zanechat kouření a ukazovat dítěti, jak je to těžké. Pokud už dítě kouří, neměli by to rodiče dramatizovat, ale ani bagatelizovat a poradit se o postupu u nás na bezplatné Národní lince pro odvykání 800 350 000. Nesprávně rozehraná komunikace s dítětem totiž může být kontraproduktivní. Popsaný postup s „překouřením“ určitě nedoporučuji, mohlo by u dítěte dojít k otravě. Navíc by tak rodiče mohli nechtěně podpořit rozvoj závislosti na nikotinu, protože dětem stačí velice málo.

Lukáš Kohoutek (35)

Prezident České koalice proti tabáku. Je absolventem Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, kde se mimo jiné zabýval psychologií v segmentu pedagogiky. Je také ředitelem nevládní organizace Jules a Jim, která ve spolupráci s ministerstvem školství zajišťuje specializované vzdělávací programy pro základní a střední školy. Zde působí i jako expertní lektor. Věnuje se tématu prevence tabakismu, alkoholismu a jiných závislostí. Je spoluautorem strategie Ministerstva zdravotnictví Zdraví 2020, její sekce o kontrole tabáku.