Václav Cojocaru a Ivo Müller, první oslavil v únoru pětatřicet, druhému bude v říjnu osmatřicet. V úterý 16. května se po třinácti letech dočkali předčasného propuštění z vězení. Než skončili za mřížemi, v rodině, mezi spolužáky i sousedy se o nich mluvilo jako o slušných hoších. Jenže v dubnu 2009 se tihle způsobní kluci pokusili žhářským útokem upálit osmičlennou romskou rodinu ve Vítkově. Cojocaru měl přitom pykat 20 a Müller dokonce 22 let, ale vrchní soud mu později snížil trest o dva roky. Jak změnil žháře výkon trestu v mírovské věznici?
Dotazům novinářů se Cojocaru a Müller zatím vyhýbají. „Byl jsem mladý, naivní hlupák,“ kál se Cojocaru letos v květnu během soudního jednání o podmínečném propuštění. Prý se úplně změnil. „Nezměnili se,“ reagovala pro ČTK matka popálené Natálky, propuštění obou žhářů ji šokovalo.
Slušní hoši a pokus o vraždu
Prý to bývali slušní hoši, kteří žili v Horním Benešově ve Slezsku. V městečku na půli cesty mezi Opavou a Bruntálem. V pohraničním „zapadákově“, který byl do roku 1945 osídlen téměř výhradně sudetskými Němci. Slušní hoši, kteří ovšem patřili k pravidelným účastníkům neonacistických akcí. Slušní hoši, kteří se v dubnu 2009 pokusili upálit osmičlennou romskou rodinu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Žhářský útok změnil Natálce život. Soudce skončil s prořízlým hrdlem, svědek se bál o rodinu
A slušný hoch Václav Cojocaru obstaral pro akci láhev a zápalnou látku, načež jednu flašku hodil do oken domu obydleného Romy. Také Ivo Müller mrsknul do oken lahev s hořlavinou. Pod rouškou noci se pokusili o vraždu spících osob, nejhůře to odnesla dvouletá Natálie, kterou oheň vážně popálil na osmdesáti procentech těla. Fyzické i psychické následky útoku si ponese až do smrti.
Kantor věděl, že je něco špatně
Slušní hoši, to si před žhářským útokem mysleli snad skoro všichni. Možná s výjimkou jejich učitele Svatopluka Mázera z hornobenešovské základní školy, který si všiml, jak pochybené ideály vyznávali. Když totiž poprvé zaznamenal v médiích, že část žhářů obviněných z pokusu vraždy ve Vítkově pochází z Horního Benešova, zatrnulo mu. „Ještě nebyla oznámena jejich jména, ale už jsem tušil, o koho jde. To byla parta, na kterou se nezapomíná,“ vyprávěl mi pedagog na podzim roku 2009. A tehdy se skutečně potvrdilo, že mezi žháři jsou i tři někdejší žáci jmenovaného kantora: Václav Cojocaru, Ivo Müller a David Vaculík.
Vaculík zatím v mírovské věznici zůstává, připomeňme si teď pouze příběh předčasně propuštěných. Cojocara a Müllera. „Navenek skvělí hoši, slušně vychovaní a z dobrých rodin, jejich maminky nikdy nevynechaly třídní schůzku,“ popisoval kantor Mázer bývalé žáky. A stejně jako kolegové si pochvaloval, že nepatřili k agresivním jedincům. „V tělocvičně mi spíše pomáhali s udržením kázně,“ vyprávěl pedagog.
Jenže v hodinách občanské nauky, dějepisu a českého jazyka se někdy vyjadřovali svérázně. „Netajili se tím, že sbírají obrázky s Hitlerem a další materiály o třetí říši,“ zjistil jejich učitel. A také dle něj popírali existenci holokaustu: „Vysvětloval jsem jim, jak to bylo doopravdy. Že Hitler plánoval vyvézt i Čechy někam na východ, takže by nakonec vyvezl i je. Moc si z toho asi nevzali.“ Ostatně vlajky s hákovým křížem, nože, plynové pistole a rasistické letáky později kriminalisté zabavili i při domovních prohlídkách u obviněných.
Příznivcem Dělnické strany
Ale to už jsme na časové ose přeskočili příliš dopředu, vraťme se před rok 2009. Nerozlučné kamarádství Ivo Müllera a Václava Cojocara prý tehdy nepřerušila ani skutečnost, když se Cojocarova matka přestěhovala z Horního Benešova až k Šumperku. Najednou přátele dělilo 80 kilometrů, staré vazby přesto utužovala společná vášeň. Účast na akcích pořádaných neonacisty. „Jezdili spolu i na demonstrace. Vašek nám nadšeně vyprávěl, jak je třeba lidi v Litvínově pouštěli přes zahrady, aby mohli protestovat proti těm nepořádkům, které tam dělají Romové,“ vyprávěla mi Vítězslava Cojocarová. Netajila, že syn byl příznivcem Dělnické strany.
Paní Cojocarová žila na Šumpersku s Jiřím Kosteleckým, který se stal Václavovým otčímem. „Vašek od dětství miloval všechno, co souviselo s armádou a vojáky,“ vyprávěla nad rodinnými alby. Zhruba čtrnáctiletý Václav byl na snímcích mnohokrát zpodobněn u bunkrů, na tanku či se samopalem. Později také začal sbírat vojenské trofeje. „Tady je třeba německá přilba z druhé světové války,“ otevřela skříň v synově pokoji.
Matka Vítězslava Cojocara v synově pokoji. S německými helmami z II. světové války. Snímek z knihy Ivana Motýla Milénium Počátek. Zdroj: archiv Ivana Motýla
Slušný hoch s Mein Kampfem
Slušní a spořádání lidé, v minulé dekádě mě Vítězslava Cojocarová ve svém domě přijala několikrát. Hodná máma, ale svět viděla o dost jinak než hornobenešovský učitel češtiny, dějepisu, tělesné výchovy a občanské nauky Svatopluk Mázer. Vůbec třeba nechápala, že je něco závadného na synově knihovničce, z níž vylézaly hřbety knih jako Hitlerův Mein Kampf nebo Turnerovy deníky. Paní Cojocarová dokonce syna udatně bránila: „Vždyť ty knihy u nás normálně vyšly, tak co na nich může být špatného?“
Skutečně u nás vyšly. „Kdo ale může zodpovědně tvrdit, že taková četba nesvede a neovlivní další mladé lidi?“ Polemizoval nad vydáním Mein Kampfu místopředseda Federace židovský obcí Jiří Daníček. Knihu prodchnutou propagací fašismu, rasovou nenávistí, totalitarismem a antisemitismem vydal v roce 2000 v nákladu 106 tisíc kusů nakladatel Michal Zítko. Napřed za to dostal tříletou podmínku, vrchní soud ho ale zprostil obžaloby. Hitlerova kniha se vyprodala a jeden kus skončil i v dětském pokoji Václava Cojocara.
Zápalnou láhev do oken domu obydleného Romy hodil Cojocaru vlastní rukou a k odsouzení na 20 let to úplně stačilo. Kdo ale požene k odpovědnosti jeho rodiče anebo třeba vydavatele Mein Kampfu? V symbolické rovině lze totiž označit za nepřímé viníky celé vítkovské tragédie i negativní vlivy rodiny a společnosti.
Maturita s vražedným podvědomím
Václav Cojocaru se narodil 23. února 1988 a Ivo Müller 18. října 1985. Müller v době žhářského studoval stavební management na střední škole Praktik v Horním Benešově. Prý se učil nadprůměrně a maturoval nedlouho po vítkovském útoku. „Müller na maturitu skutečně dřel, například z personalistiky znal věci, které jsme vůbec neprobírali,“ vyprávěl mi zástupce ředitele střední školy Ladislav Uherek. Když se ale se svými znalostmi předváděl komisi, uvědomoval si, že má za sebou pokus o vraždu?
„Z jeho tváře jsem u maturity nic nepoznal, co vám mám říct,“ krčil Uherek rameny, když jsem kladl podobné dotazy. A ukazoval mi snímky z maturit. Sebevědomý Müller pózuje na jedné fotografii i se spolužákem romské národnosti. „Neměli spolu žádné konflikty,“ dušoval se Uherek. Škola se prý snažila s potencionálním rasismem bojovat už v zárodcích a 16. dubna 2009 uspořádala zájezd do Osvětimi. Müller se nezúčastnil, zato o tři dny později zaútočil se zápalnou láhví na dům obydlený osmičlennou romskou rodinou.
V paneláku, v němž Müller žil s maminkou, jsem slyšel i jiná svědectví. „Fajn kluk, ale s cikány měl problémy,“ prozradila mi sousedka Dagmar Kudličková. Nenávist k menšině prý v synovi podněcovala jeho matka. „Nechápu to, vždyť pradědeček Iva Müllera byl Žid, jeho prababička byla v koncentráku a o svých válečných zážitcích vyprávěla na besedách po školách,“ kroutila hlavou další sousedka, Žofie Tůmová.
Splněné přání paní Cojocarové
„Vašek by si přál vrátit čas. Lituje všeho, co se stalo,“ četla mi Vítězslava Cojocarová ze synova dopisu z věznice už v roce 2010. „Věřím, že tam nezůstane celých dvacet let, snad bude mít někdo v tomto státě tolik rozumu a pustí ho ve dvou třetinách trestu,“ přemítala paní Cojocarová v roce 2012. A dodala: „Vaškovi k nápravě úplně stačila už jen ta vazba, to byla pro něho strašná škola. I kdyby ho pustili teď, tak už se nikdy do ničeho nezaplete.“ A v roce 2016 se mi svěřila: „Vašek se snaží, nemá žádné kázeňské problémy, žádné minusové body. Dokonce už je předákem dílny, v níž se vyrábí nábytek. Na dílně i na cele je s Ivem Müllerem, oba se od dětství znají z Horního Benešova.“
Václava Cojocara pustili 16. května 2023. Matce se vrací syn, to je splněné přání. „Bylo mi 20 let, byl jsem mladý, naivní hlupák, kterému bylo něco předhazováno. Dnes je mé přemýšlení úplně jinde. Vzal jsem si z toho obrovské ponaučení, mám to v hlavě úplně jinak poskládané,“ uvedl Cojocaru během jednání Okresního soudu v Šumperku, když v květnu jednal o jeho předčasném propuštění. A podobně promluvil také Ivo Müller: „Sám za sebe mohu říci, že vidím věci jinak a vše jsem si uvědomil. Kdybych se před 14 lety potkal, nafackoval bych si za to, co jsem dělal. Byl jsem mladej blbej kluk.“
Anna Siváková s popálenou dcerou Natálkou v roce 2012. Zdroj: Ivan Motýl, archiv Ivana Motýla
Znetvořit jim obličeje
Soud uvěřil, že odsouzené žháře věznice změnila a napravila, oba třeba ve vězení posbírali desítky kázeňských pochval. Matka popálené Natálky to pochopitelně vidí jinak. „Nesouhlasím s tím, oni se nezměnili. Chce se mi brečet, chce se mi zvracet,“ řekla pro ČTK. Podle vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové je rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění nepřiměřené. „Jako rodič bych pro to nebyl,“ není z propuštění dvou ze čtyř žhářů nikterak nadšen ani ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS).
„Moc dobře si pamatuji, že to bylo 18. dubna 2009 o půlnoci. Celé jaro mám vždycky špatné spaní, pořád se to vrací,“ vyprávěla mi Anna Siváková před pěti lety. „Nejhorší byl ten oheň, strašný žár! A pak ty příšerné měsíce s Natálkou v nemocnici,“ popisovala s tím, že pohled do očí Natálky pro ni nikdy nebyl jako se podívat do zorniček zdravého dítěte. Vždycky v nich viděl prožitou hrůzu, strach a nezvyklou dospělost. „Měli by prožít to, co prožila Natálka. A z vězení odejít se znetvořenými obličeji, aby je už nikdy nechtěla žádná holka,“ řekla mi jednou Anna Siváková. Nic podobného se samozřejmě nestalo, takto spravedlnost nefunguje. Cojocaru i Müller vyšli z kriminálu s tvářemi zdravých mužů na pokraji středního věku.
