Krutost je lidská nálepka, přírodě ji nedávejme, říká ornitolog Tomáš Grim

„Když jsem viděl tu opeřenou kuličku, kulatou hlavu a velká očička, krátký ocásek – to ve mně samozřejmě vzbudilo záplavu pečovatelských, záchranářských pocitů. Ale pochopitelně jsem je korigoval hlavou, poněvadž reagovat hned na první signál je asi vůbec to nejhorší, co v takových situacích můžeme udělat,“ rozebírá v rozhovoru nad článkem Tomáš Grim setkání s kosím mládětem chvíli před natáčením.

Zbytečně sebraná mláďata (ať už ptačí, srnčí nebo zaječí) plní od začátku roku záchranné stanice – a to zcela bezdůvodně. Pomoc totiž potřebují pouze v případě, že jsou zraněná či ještě zcela holá. „Najdu opeřené ptáče na trávníku a není schopné letu. Což je samozřejmě zcela normální, protože v prvních několika dnech nejsou mláďata schopna létat. Jsou to vlastně batolata, která také nevozíme do nemocnice pokaždé, když padají na zem při snaze učit se chodit,“ vysvětluje ornitolog.

Chybí znalosti i respekt

A jaké je pozadí takové zbytečné záchrany, za kterou často stojí neznalost nebo dobrý pocit ze sebe sama? „Když vezmeme mládě do ruky, vystavíme ho stresu. Jeho rodič, který v tu chvíli může být o kousek dál, je také ve stresu. Zbytečně propálíme benzín a záchranářům přiděláme zbytečnou práci,“ popisuje Grim s tím, že pokud bude chtít po neúspěšné záchraně přece jen vrátit ptáče zpátky, rodiče už na místě nemusí být a nepostarají se o něj.

KOMENTÁŘ: Uklované čapí mládě jako symbol odtržení lidí od přírody i varování

Prima Mazlíček

Případ oseckých čápů, kdy se matka rozhodla zabít jedno z mláďat, poukázal na celou řadu velmi důležitých věcí. Že část veřejnosti není ochotna akceptovat to, co se v přírodě běžně děje většinou mimo kamery. Že spousta lidí neví, jaká je skutečná funkce záchranných stanic. Že zjitřené emoce jsou více než vědomosti a zkušenosti doplněné o mnohaletou praxi. A že se potýkáme s mnohem závažnějším problémem, který může ohrozit ne jedno čapí mládě, ale nepřeberné množství všech živočišných druhů.

Právě bezhlavé záchrany jsou častou příčinou konfliktů mezi nálezci a záchrannými stanicemi. A nic na tom nemění ani fakt, že ve stanicích pracují lidé s letitými zkušenostmi a na mnohých místech jsou mezi nimi skuteční odborníci. „Pokud máme opravdu upřímnou snahu pomoct, tak nebudeme jednat zbrkle a podle svého vlastního rozumu, který je vždycky omezený. Já jako odborník s mláďaty pracuji mnoho let, rukama mi prošly tisícovky mláďat a stejně musím číst literaturu, stejně se musím radit. A tahle pokora před kolektivním poznáním, před zkušeností mnoha generací před námi, před zkušenostmi mnoha odborníků z celého světa – to je to, na co bychom měli dbát. Pokud chceme skutečně pomoci, musíme to respektovat,“ vysvětluje Grim.

Krutost jako lidský výmysl

Silnější přežije – tak mluví zákon přírody. Platí to i v případě roztomilých ptáčat. Podle řady lidí je proto příroda krutá. „Krutost, přívětivost, dobro nebo zlo, to jsou čistě naše lidské kategorie, ty prostě nemůžeme promítat do přírody,“ vysvětluje spoluautor knihy o kukačkách. A právě tento ptačí druh by se za „krutý“ dal směle označit. „Kukačky jsou zkrátka zabijáci. Ať už rodiče, kteří zabíjí mláďata, když čistí hnízdo pro své vejce, a samo kukaččí mládě na svých zádech vytlačí z hnízda ven ostatní vajíčka,“ popisuje Tomáš Grim.

Přesto s tímto hodnocením (nejen) kukaček ornitolog a fotograf nesouhlasí. „Celé to jejich počínání je z lidského pohledu možná kruté, ale opakuji, že tyhle termíny do přírody zkrátka nepatří. Ale je tady pěkná paralela s tím, jak my, lidé, nemůžeme odolat ‚záchraně‘ ptačího mláděte úplně stejně, jako hostitel kukačky neodolá a slepě pečuje o kukaččí mládě,“ usmívá se Tomáš Grim.