Jedna kamera ukázala víc, než by si kdo myslel. Foto: Pixabay.com Zdroj: CNN Prima NEWS
Případ oseckých čápů, kdy se matka rozhodla zabít jedno z mláďat, poukázal na celou řadu velmi důležitých věcí. Že část veřejnosti není ochotna akceptovat to, co se v přírodě běžně děje většinou mimo kamery. Že spousta lidí neví, jaká je skutečná funkce záchranných stanic. Že zjitřené emoce jsou více než vědomosti a zkušenosti doplněné o mnohaletou praxi. A že se potýkáme s mnohem závažnějším problémem, který může ohrozit ne jedno čapí mládě, ale nepřeberné množství všech živočišných druhů.
To, co lidé předvedli na sociálních sítích, se dá popsat jako emoční požár, který zcela zastínil snahu odborníků o racionální vysvětlení dané problematiky. Nikoho tak nepřekvapilo, že laická veřejnost rozporovala tvrzení zkušených záchranářů, biologů i ornitologů svými vlastními pocity. Je třeba si ale uvědomit, že subjektivní pocit není patent na pravdu. V životě se často stává, že srdce je hlasitější než rozum. A čapí mládě, kterému ubližuje vlastní matka, za srdce opravdu umí vzít. Otázkou zůstává, zda se kvůli tomu zcela vzdát racionálního uvažování a se zažehnutými pochodněmi vyrazit proti těm, kteří vědí, že tohle je součást přírody.
Zabíjí rodiče i sourozenci
„Dravci svá mláďata zabíjí často. Třeba orel skalní, tam přežívá typicky jedno mládě, to nejstarší a nejsilnější. Ostatní jsou vlastně jenom pojistkou, kdyby se nejstaršímu mláděti něco stalo – a rodiče je zabíjí velmi pravidelně,“ říká ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek. Přijde vám to pohoršující nebo smutné? Pak byste ještě měli vědět, že u dravců není výjimkou ani kainismus. To znamená, že starší mláďata zabíjí své mladší sourozence.
V případě pěvců dochází k regulaci tím, že silnější ptáčata nepustí k potravě slabší, která pak uhynou hlady. „Příroda je postavená na tom, že geny jednotlivých druhů spolu soutěží o životní prostor a energii a to, co my vidíme, je výsledek téhle soutěže. Prostor, který máme k dispozici, ať už je to planeta, kontinent, nebo jen území nějakého lesa, je vždycky omezený. Množství energie, kterou můžeme získat, je také omezené. Vyhrává strom, který má větší listy, vyhrává zvíře, které je zdatnější, které zvládne svého sourozence zabít nebo odstrčit od potravy v době nedostatku,“ vysvětluje Vermouzek.
Slepá láska?
Ani čápi nejsou nijak mírumilovní. Sebe i svá mláďata krmí mimo jiné dalšími mláďaty – malými zajíčky, kuřátky, bažanty a podobně. Díky pohádkám o nošení dětí jsou však v našich hlavách i srdcích zapsáni jako nositelé radosti a života. Tohle pochopení už se ale na jiná zvířata nevztahuje. Například straky, jejichž jednou (ne však jedinou) složkou jídelníčku jsou vajíčka a ptáčata ostatních druhů, lidé mnohdy odhání. „Existuje dnes spousta různých studií, které opakovaně prokazují, že tito predátoři nějaká vejce či hnízda zničí, ale to nemá významný vliv na populace cílových druhů. Pokud nám ubývá drobných ptáků, musíme hledat příčinu úplně někde jinde a nehledat viníka ve vránách, sojkách nebo krkavcích,“ dodává Zdeněk Vermouzek.
Straky jsou velmi inteligentní a vynalézavé. Foto: Pixabay.com Zdroj: CNN Prima NEWS
A zmíněná příčina skutečně existuje. Možná bude překvapením, že důvod, proč ubývá nejen pěvců, ale živočišných druhů vůbec, souvisí i se zabíjením jiných ptačích mláďat rodiči (včetně těch čapích). „Teď se řešil jeden čáp, ale v letošním roce kvůli nedostatku hmyzu v kombinaci s počasím došlo k úhynu několika milionů mláďat ptáků na hnízdech, v loňském roce taky. A to se bavíme jen o České republice. Ale to nikdo neví, protože to není pod kamerami,“ říká předseda ČSOP JARO Jaroměř David Číp. Hmyz je jedním ze základních stavebních kamenů všech ekosystémů.
‚Pokud hmyz nebude, nebudou ptáci, netopýři, ježci, ještěrky, plazi – a pak ani ti čápi nebudou mít co žrát, protože hlavní potravou těchto ptáků ve vyšších polohách jsou právě plazi,‘ doplňuje Číp.
To je důvod, proč Český svaz ochránců přírody, včetně jaroměřské pobočky, skupuje pozemky po celém Česku i Evropě a hospodaří na nich. „Snažíme se udržet druhově bohatá bezlesí a řídkolesí, na která je vázaná většina hmyzu. Tahle místa fungují jako továrny na hmyz, který chrlí do okolní krajiny,“ říká Číp. ČSOP JARO se zaměřuje i na udržení vody v krajině nebo její rozmanitost skrze remízky a stromořadí. Jako u všeho i v tomto případě je potřeba dodržovat určité náležitosti a nejlépe vše konzultovat s odborníky. „Lidé pořád něco chtějí sázet, takže se nám často stává, že nám zasází to, co by na místě z hlediska biodiverzity být nemělo. A pak jsou někdy problémem zalesňovací akce, kdy se louka, která je velmi významná pro mnoho zvířat i kytek z hlediska potravy, v dobré víře zasází. Ve výsledku to ale spíš uškodí,“ vysvětluje David Číp.
Kde je jeden druh hmyzu, jsou i desítky dalších. Foto: Pixabay.com Zdroj: CNN Prima NEWS
„Někdy to vypadá, že děláme všechno kvůli jednomu motýlovi, ale ten je zároveň ukazatelem, že na daném místě jsou vhodné podmínky pro život celé armády podobných druhů hmyzu. Navíc ochranou těchto míst nedochází jen k ochraně hmyzu, ale celého ekosystému, tzn. i predátorů – včetně čápů,“ dodává Číp. Pozemky skupuje a obstarává i vedoucí Záchranné stanice na Huslíku Luboš Vaněk. „Zachránit biotopy pro zvířata je to nejdůležitější – a to je zároveň cíl záchranných stanic. Odchov dvou tří čápat, když nebudou mít kde žít a co jíst, je zbytečná práce. Pak můžou zůstat v zookoutcích, kam se na ně budeme chodit dívat,“ osvětluje Vaněk to, co v celé osecké kauze přilévalo olej do ohně – neznalost fungování záchranných stanic.
Efekt motýlích křídel
Řešení následků lidské činnosti – to je důvod, proč záchranné stanice vznikly. Pokud čapí pár vyvede mladé a jeden z rodičů uhyne následkem lidské činnosti, jsou pracovníci záchranných stanic připraveni pomoci. Pokud jsou však oba rodiče v pořádku a vyhodnotí, že je některé z mláďat příliš slabé nebo nemají šanci ho uživit, pak je třeba toto rozhodnutí akceptovat. V opačném případě dochází k tomu, co se záchranné stanice snaží zcela minimalizovat – k nepatřičným zásahům do přírody.
Nabízí se otázka, zda je to správně, když je nedostatek potravy způsoben lidskou činností. My bychom si ale měli položit otázku trochu jinou – co s tím můžeme dělat? Není užitečnější věnovat úsilí vynaložené k nepřiměřenému zásahu do přírody tomu, co jí může být naopak prospěšné? „Musíme si v každém okamžiku svého života uvědomovat, že všechno, co v životě děláme, má nějaké dopady, které třeba nedomýšlíme. Přímá ochrana přírody, především ochrana biotopů – jako to děláme např. na Josefovských loukách nebo v dalších rezervacích ČSO – to je jedna možnost. Další možnost je ovlivnit naše spotřebitelské chování,“ podotýká ředitel ČSO Zdeněk Vermouzek.
„Koupí produktů z plantáží nebo velkochovů rozhodujeme o tom, jak bude vypadat krajina,“ doplňuje David Číp a vyjmenovává další možnosti, jak se může zapojit kdokoliv z těch, kteří chtějí skutečně pomoci. „Podepisováním petic proti devastačním zásahům do krajiny (např. na záchranu Moravské Amazonie), péčí o svou vlastní zahradu tak, aby byla živá a mohly tam fungovat ještěrky i žáby, kterým nestačí jen jedno místečko, ale potřebují jich několik s možností se mezi nimi pohybovat. Jedna zahrada sice nezachrání přírodu, ale když těch zahrad bude 10, 50 nebo tisíc, může být jejich význam opravdu velký.“ Dalším způsobem je dobrovolnictví – ať už v samotných záchranných stanicích, nebo třeba při péči o vykoupené pozemky.
Hohoho, už o víkendu!
Posted by Skupina JARO on Tuesday, July 13, 2021
Jedno mládě > celý druh?
Všichni odborníci se však shodují na tom, že dokud lidé nezačnou vnímat přírodu komplexně, moc se toho nezmění. „Nám jako biologům a ochranářům přijde hrozně disproporční, že se lidé nezajímají o to, proč ubývají čápi, ale zajímají se o to, proč tohle konkrétní mládě zahynulo, když si matka řekla, že nemá dostatek potravy nebo je slabé, tak ho zabije – což je běžné. Všechno se to točí kolem jedinců, nikoliv kolem fungování přírody jako celku,“ poukazuje Ondřej Sedláček z Katedry ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. „To, že je někde kamera na hnízdě, otec se jmenuje Bedřich a matka Mařenka, je pro lidi hmatatelné. My se ale musíme zajímat o to, kdo na našich polích hospodaří a jakým způsobem. To je to podstatné, ale vysvětluje se to daleko hůř, protože je to příliš abstraktní,“ dodává Sedláček.
Záměrem celého komentáře není snaha banalizovat záchranu jednotlivců, ale upozornit na nutnost chápání věcí v kontextu. Snaha změnit systém, který se vyvíjel miliony let, jen kvůli vlastnímu dobrému pocitu ze záchrany, se ve výsledku může obrátit proti nám. Příroda je komplexní prvek, kde všechno se vším souvisí. Proto by se skutečná pomoc měla zaměřovat na minimalizaci zásahů člověka do ní a do jejího fungování. Každý má plné právo cítit smutek a lítost na těmi, kteří nedostanou možnost vylétnout z hnízda. Prožívání emocí by se však nemělo změnit v destruktivní chování. Proto pokud se chceme nazývat milovníky přírody nebo žít v souladu s ní, měli bychom být schopni a ochotni plně akceptovat to, jaká příroda skutečně je.
