Na linii mezi ukrajinskými vojáky a proruskými separatisty na východě Ukrajiny se znovu střílí. Všechny strany konfliktu se ale krom budování napětí obviňují i z porušování Minských dohod. O co v těchto dokumentech jde a proč je mohou porušovat Ukrajina, Rusko nebo separatisté?
Po anexi Krymu v roce 2014 se rozhořely v Donbasu boje mezi ukrajinskými vojáky a proruskými separatisty, kteří oznámili vznik samozvaných autonomních oblastí Doněcká a Luhanská lidová republika.
První minská dohoda měla na východě Ukrajiny zajistit klid zbraní, jenže smlouva selhala a státníci se proto sjeli do Minsku, aby podepsali druhou verzi dohody. Druhou minskou dohodu podpisem stvrdili v únoru roku 2015 zástupci Ukrajiny, Ruska, Francie, Německa, separatistů a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jejíž součástí jsou i USA.
Všechny zúčastněné strany se shodly na následujících podmínkách:
- Okamžitý klid zbraní.
- Z linie dotyku ukrajinští i proruští vojáci odvezou těžkou vojenskou techniku.
- Z oblasti se stáhnou všechny zahraniční jednotky.
- Kyjev politickou reformou zajistí regionům v Donbasu určitou autonomii.
Významový problém dohody ale spočívá v tom, že text ani jednou nezmiňuje roli Ruska v celém konfliktu. A tak, ačkoli Moskva reálně podporuje proruské separatisty na východě Ukrajiny, na základě smlouvy se může tvářit jako pouhý pozorovatel.
Ukrajinské i proruské jednotky se během posledních let vzájemně několikrát obviňovaly z porušování Minských dohod. Tyto hlasy o nefunkční smlouvě během probíhající krize ještě zesílily. Strany sporu se obviňují především z porušování klidu zbraní.
Podle proruských separatistů pak Kyjev nerespektuje autonomii části Donbasu. Potíž je v tom, že Minská dohoda formuluje potřebu samostatnosti regionu velmi vágně. Nikdo kromě Ruska totiž existenci Doněcké a Luhanské lidové republiky neuznává, dohoda ale přesto volá po určité autonomii oblastí, na kterých se samozvané frakce nacházejí.
Atmosféra na východě Ukrajiny mezitím houstne. USA upozornily, že Rusko může mít u hranic země až 190 tisíc vojáků. Ještě na konci ledna to přitom bylo 100 tisíc mužů.
