V pevné víře v konečné vítězství padl hrdinskou smrtí můj vroucně milovaný manžel... Takto oznámila úmrtí 38letého brněnského esesáka Augusta Gölzera jeho manželka Elisabeth. V nemocnici dodýchal 8. února 1945, o den dříve na něho čtyřikrát vystřelil dnes téměř zapomenutý odbojář Vladimír Blažka. Atentát někdy historici připodobňují k vražednému útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Nepovedl se ani jeden z nich. Heydrich i Gölzer střelbu přežili a smrt nastala až v nemocnici,“ porovnává události historik Jan B. Uhlíř, přední odborník na dějiny protektorátu.
Na brněnské třídě Kapitána Jaroše hledám dům číslo popisné 35. Je to omšelý činžák s neorenesanční fasádou, dvěma balkony a kartuší nad hlavním vchodem, v níž jsou štukové růže. Za války tu ale našinci pugéty rozhodně nedostávali, tady se rozhodovalo o jejich životě a smrti. Je to někdejší služebna SS číslo XXXIX na Aleestraße (dnes třída Kpt. Jaroše), v níž měl klíčové postavení právě SS-Hauptsturmführer August Gölzer, jeden z vedoucích 39. úseku.
Poslední procházka esesáka
Celým jménem August Daniel Gölzer, narozen 2. srpna 1906 v německém Lauffenu, od roku 1936 člen „smrtihlavů“, jehož kariéra strmě stoupala. Po okupaci Československa byl Gölzer převelen do Prahy k úseku číslo XXXIX všeobecných SS a na podzim 1944 byl povýšen na SS-Hauptsturmführera a přemístěn na nově vzniklé velitelství SS v Brně.
Ve středu 7. února 1945 Gölzer opustil velitelství čtvrt hodiny před osmou večer, naproti mu přišla manželka a pěšky zamířili k domovu do tehdejší Ebner-Eschenbachgasse (dnešní Nerudova). Je to asi 19 minut pěší chůze a byla to poslední procházka Brnem, kterou si Gölzer užil.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Zachránil tisíce Židů, zmizel a dodnes nemá hrob. Do osmi dnů se vrátím, věřil Wallenberg
Ve stopách oběti i atentátníků
Bude zajímavé jít v Gölzerových stopách. Kudy se asi vydal po odchodu z práce? A věděl, že většina domů v této ulici patřila před válkou brněnské židovské komunitě, již se nacistům v té době už téměř podařilo vyvraždit? Hned v domě vedle úřadovny SS třeba bydlela Leontina Schönhauserová, usmrcená v roce 1942 v Lublinu, když předtím prošla terezínským koncentrákem, což dnes připomíná stolperstein umístěný na její památku v dlažbě chodníku.
Hauptsturmführer Gölzer nejspíše zamířil k parku v Lužánkách, poté přešel dnešní Lidickou ulici, pokračoval Smetanovou a zabočil vpravo do Cihlářské. Z dochovaných protokolů je patrné, že když v této ulici s manželkou míjeli kino Studio (dnešní kino Art) zavěsili se jim na paty odbojáři Vladimír Blažka a jeho bratranec Alois Bauer, od počátku února 1945 členové brněnské frakce levicové odbojové organizace Předvoj, kterou dal dohromady architekt Vladimír Tišnovský.
Palba v Nerudově ulici
Dům číslo 14 v Nerudově ulici je nárožní a jeho část sahá do Kounicovy – od podzimu 1944 v něm SS-Hauptsturmführer August Gölzer bydlel a před jeho dveřmi také přišel o život. Za dne je to rušné místo, jímž sviští tramvaje a trolejbusy, v půl deváté večer je však ulice jako vymetená, stejně tomu asi bylo i onu osudnou středu 7. února 1945.
Jakmile Gölzer vytáhl klíče a začal otvírat domovní dveře, někdo ho vyrušil německým povelem: „Hände hoch!“ Vyslovil ho Blažka, jemuž dodával odvahu příbuzný Bauer, jenže zkušený esesák ruce vzhůru nedal. „Gölzer se okamžitě otočil a sáhl po vlastní zbrani. Než však stačil pouzdro s pistolí rozepnout, Blažka vypálil tři nebo čtyři výstřely. Až poslední Gölzera zasáhl. Jeho ženě se mezitím podařilo otevřít a oba se ukryli v domě. Atentátníci ihned poté místo činu opustili,“ popisuje příběh brněnský historik Jiří Skoupý.
Dům v Nerudově 14, místo atentátu. Zdroj: Ivan Motýl
Útok ve 20.20, smrt v 00.30
K poměrně přesné rekonstrukci atentátu badateli pomohlo i zachované policejní hlášení: „Vražedný útok se odehrál ve 20.20 hodin. Teprve po dvou hodinách přijely na místo dva vozy záchranné služby současně. Gölzer byl okamžitě operován, současně byly provedeny krevní transfuze, které dle vyjádření lékaře už nebyly účinné. Gölzer zemřel v noci ze 7. na 8. února 1945 v 00.30 hodin.“
SS-Hauptsturmführer vydechl naposledy ve II. chirurgické nemocnici na nedalekém Žlutém kopci. Gestapo zuřilo a okamžitě zahájilo pátrací razii, ale zatímco o atentátu na Reinharda Heydricha psaly v květnu 1942 všechny noviny, na brněnský případ bylo uvaleno přísné informační embargo. A to je také další z důvodů, proč se Blažka a Bauer nestali národními hrdiny.
Hrdinové s malou rybou
„Těch důvodů bylo více. Určitě nezlehčuji hrdinství brněnských atentátníků, ale vybrali si malou rybu,“ říká pro CNN Prima NEWS historik Jan B. Uhlíř, přední odborník na dějiny protektorátu. „Srovnání s atentátem na Heydricha je trochu umělé, ale chápu brněnské kolegy, že také chtějí mít svého Gabčíka a Kubiše,“ dodává. Postavení oběti v brněnských složkách SS bylo podle Uhlíře na úrovni úředníka, na starost měl účetnictví. Proč si odbojáři vybrali zrovna Augusta Gölzera, to ale nevíme.
Gölzerův pohřeb proběhl v „kruhu rodinném“, byť za účasti předních brněnských esesáků a nacistů, kteří však rozhodně nevyžadovali, aby oběť atentátu oplakávala veřejnost. „V pevné víře v konečné vítězství padl hrdinskou smrtí můj vroucně milovaný manžel...,“ takto oznámila smrt esesáka jeho manželka Elisabeth. Na parte a 14. února také v deníku Volksdeutsche Zeitung. Byla to jediná zmínka v protektorátním tisku, které se Gölzer během života dočkal, alespoň podle vyhledávače Národní digitální knihovny Kramerius.
Fanatismus do poslední chvíle
V pevné víře... Byl to fanatismus, protože na Krymu se v únoru 1945 konala Jaltská konference, na které si Stalin, Roosevelt a Churchill rozdělovali poválečný svět. Mír byl za dveřmi, kvůli hákovému kříži už ale od počátku války v září 1939 zahynulo na 60 milionů lidí po celém světě. A každý den přibývaly další oběti, i v českých zemích, takže domácí odboj toužil válku urychlit.
Podobně, a dost možná naivně bláhově, se do odboje vrhli i 24letý Vladimír Blažka a jeho 18letý bratranec Alois Bauer. Oba rodáci z Olešnice, která leží padesát kilometrů severně od Brna. Nadšení mladíci, kteří chtěli něco velkého dokázat.
K dopadení atentátníků přispěl strach před neomezenou mocí brněnského gestapa, jež nakonec dostalo zásadní informace přímo od velitele odbojové skupiny Předvoj architekta Tišnovského. Údajně vystrašeného k smrti. Tišnovský válku přežil, zatímco Blažka a Bauer byli zatčeni, i když až na konci března 1945.
Smuteční oznámení v protektorátním německém deníku Volksdeutsche Zeitung. Zdroj: Ivan Motýl
Na popravišti
K popravě došlo v sobotu 14. dubna 1945 dopoledne. O den později vjely do Československa tanky 1. československé samostatné tankové brigády, konkrétně u Sudic na Opavsku. A 18. dubna vstoupily na území Československa také americké jednotky, v Ašském výběžku.
Popravu odbojářů provedl osobně kriminální rada Otto Koslowski, de facto první muž brněnského gestapa. Prý totiž dostal zaručenou informaci, že obětí atentátníků měl být on sám, ale mladí odbojáři se prostě spletli. Koslowski na téhle teorii trval i po válce, když se dostal do rukou československé Státní bezpečnosti a posléze mimořádného lidového soudu. A zřejmě tomu věřil i ve chvíli, kdy za dvě prokázané vraždy skončil v oprátce (3. května 1947). Historik Jiří Skoupý je však opatrnější. Pro teorii, že si atentátníci mysleli, že spáchali atentát na Koslowského, nejsou relevantní důkazy.
Epilog u kliky
Brno. Nerudova ulice číslo 14. Nárožní činžák postavený v roce 1925 dýchá předválečným tepem moderny a rondokubistickou fasádou doplňují domovní dveře ve stylu art deco. Kdo si podrobněji prohlédne geometrickou spleť mříží na dveřích, najde v ní i náznaky svastiky. V roce 1925 ovšem Brno nic netušilo o zneužití tohoto pradávného symbolu ve prospěch nacistické totality.
Večer 7. února 1945 už všechno bylo jinak. A Blažka s Bauerem asi chtěli likvidací jednoho fanatického esesáka spoluvytvářet lepší poválečný svět. Sahám na kovovou kliku původních dveří v Nerudově 14. Když se jí dotkl SS-Hauptsturmführer August Gölzer a chtěl odemknout, ozvala se mu v zádech palba...
Budu patetický, ale nic lepšího mě u těch dveří v Nerudově 14 nenapadá: „Věčnou slávu hrdinům z Brna!“
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Slovenský Hannibal a bratr slavného muzikanta prý jedl ženy. Mohl jich zabít až třicet
