Vyděsilo ho vyprávění bratra, který se počátkem léta 1944 vrátil z ruské fronty, kde slovenské jednotky bojovaly po boku německé armády. „Brácha mi otevřel oči, když se doma svěřil, jak wehrmacht krutě likviduje civilisty. Na Krymu i jinde v tehdejším Sovětském svazu,“ vzpomíná pro CNN Prima NEWS 96letý František Orlovský, jeden z posledních žijících veteránů protinacistického Slovenského národního povstání, které vypuklo 29. srpna 1944. „A ty hrůzy, které jsem slyšel od bratra, byly jedním z důvodů, proč jsem se k povstání přidal už v šestnácti letech.“ Za komunismu pak Orlovský v uniformě Československé lidové armády velel dělostřelcům na hranicích s Německem. „Střežil jsem republiku proti Američanům,“ říká.
S veteránem Františkem Orlovským se potkávám v předvečer oslav 80. výročí SNP, tedy jednoho z největších protinacistických povstání v dějinách druhé světové války. Když 96letý plukovník ve výslužbě zaslechne češtinu, zasvítí mu oči. „Pozdravujem bratov Čechov,“ spontánně pronese rodák z Lemešan na východním Slovensku.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Papež odsoudil slovenský holocaust, strůjce deportací Tiso má ale v Bytči pamětní desku
30 let na stráži železné opony
V české části někdejšího Československa strávil Orlovský většinu profesního života. „30 let jsem velel dělostřelcům Západního vojenského okruhu. Rokycany, Cheb, Plzeň, Karlovy Vary, tam všude jsem byl doma. Chránili jsme západoněmecké hranice, za kterými stála americká armáda. Tak to prostě bylo a nestydím se za to,“ vzpomíná na studenou válku a Evropu rozdělenou železnou oponou. Prý jen plnil úkoly, které mu dalo komunistické Československo.
V srpnu roku 1944 se ale státnímu režimu dokázal odvážně vzepřít. Konkrétně prezidentovi Jozefu Tisovi, který řídil loutkový pronacistický Slovenský stát. Prostě totalitě ukázal pěst!
Bratr dobýval Sovětský svaz
„Měl jsem k účasti na povstání hned několik důvodů. Doma nás bylo devět dětí a nejstarší bratr musel narukovat do slovenské armády, aby Hitlerovi pomohl obsadit Sovětský svaz,“ vypráví veterán. V té době byl ještě žákem měšťanské školy v Prešově a jednoho dne spatřil na nádraží židovský transport. Někdejší sousedy ze Šariše, kteří zoufale mlátili do stěn dobytčáků a prosili o jídlo a pití.
Slovenská vláda totiž s požehnáním prezidenta Tisa schválila už 24. března 1942 návrh ústavního zákona o odstranění všech Židů ze Slovenska. A hned dva dny poté poslala do Osvětimi a dalších lágrů tisíc židovských žen, první transport vyjel z Popradu právě v dnešním Prešovském kraji. „Když máma psala bratrovi na východní frontu dopisy, pokaždé strašně plakala. A to vůbec netušila, co tam její kluk spatřil za hrůzy,“ vypráví plukovník ve výslužbě.
František Orlovský se narodil v květnu 1928 a patří k posledním žijícím veteránům, kteří se zbraní v ruce aktivně vstoupili do Slovenského národního povstání, které vypuklo 29. srpna 1944. Zdroj: Ivan Motýl
Svědectví o zločinech z první ruky
Jozef Tiso v roce 1941 podpořil Hitlerovu invazi do Sovětského svazu vojenskými jednotkami. Slovenská armáda (tehdy Branná moc Slovenskej republiky) postupně v Rusku operovala s počtem až 52 tisíc vojáků, z nichž se mnozí nevrátili. Na Ukrajině, v Bělorusku ale třeba i na ukrajinském Krymu se také Slováci do určité míry podíleli na zločinech wehrmachtu, což potvrdili historikové. František Orlovský ovšem od svého bratra logicky slyšel jen o zločinech vojáků v uniformě wehrmachtu.
„Slyším bratra jako dneska. První linie německých tankistů jen postupovala a zabírala území. Druhý sled vraždil, někdy dokonce utíkající Ukrajince nebo Rusy stříleli na polích jako zajíce,“ vypráví pamětník.
Odbojář z Baťovan
Na podzim roku 1943 František Orlovský opustil východní Slovensko a v Baťovanech u Topoľčan (dnes Partizánské) začal studovat Baťovu školu práce. „To byl úplně jiný svět, výborná škola a dobří spolužáci. Někdy na jaře v roce 1944 se k nám zapsalo i několik tankistů z východní fronty, kteří už měli Rusko za sebou.“
A slovenští tankisté potvrdili, co slyšel od staršího bráchy. „Jak se třeba někde likvidovalo úplně všechno, co se pohnulo. Jeden voják z Piešťan v Rusku i fotografoval, takže jsme dostali i reálné důkazy. Snímky vypálených vesnic a podobně,“ pokračuje.
V Baťovanech se pod vlivem podobných zpráv pomalu formoval odboj. „Správcem Baťových závodů byl český odborník Josef Trojan, který měl zásadní podíl na vzniku Hornonitranské partyzánské brigády,“ vzpomíná. Trojana ale později komunisti popravili ve vykonstruovaném procesu. „To je mi dodnes líto. A víte, s odbojáři jsem se seznámil také proto, že jsem chodil kouřit za školu. A právě z těchto kuřáků se formovali noví partyzáni,“ vypráví vitální veterán. Občas si nemůže vzpomenout na nějaký detail, ale pak opět hovoří s téměř kronikářskou precizností.
Mrtvý partyzán v kukuřici
Když 29. srpna 1944 vypuklo povstání, do té doby věrný Hitlerův satelit dostal šanci proměnit se ve spojeneckou zemi. František Orlovský neváhal a jako šestnáctiletý se chopil zbraně. „Na Baťově škole práce jsme se vlastně do povstání zapojili už 28. srpna večer, kdy nám bylo řečeno, že druhý den to vypukne.“
V sousední obci Šimovany pak začalo rozdávání zbraní a výcvik. „Šel jsem do toho, protože jsem se nechtěl dočkat, aby wehrmacht jednou řádil na Slovensku podobně jako v Sovětském svazu,“ říká. Až do vypuknutí SNP nepůsobila na Slovensku německá branná moc a Berlín byl spokojen, že si Bratislava totalitu organizuje sama. Povstání ale všechno změnilo a wehrmacht při potlačování vzpoury přinesl do země krutý teror, kterého se František Orlovský tolik bál.
Napřed však protinacistický vzdor vypadal nadějně a povstalci ovládli značné území s centrem v Banské Bystrici. „V Baťovanech a Šimovanech jsme se nicméně dlouho neudrželi,“ líčí hrdina odboje. „Wehrmacht začal ofenzívu, a když jsme jednou ustupovali kukuřičným polem, dostal jeden náš voják zásah. Umíral za strašného křiku, pro mě to byl šok a plakal jsem. A to jsem ještě po oběti dostal přidělenou zbraň.“
František Orlovský se narodil v květnu 1928 a patří k posledním žijícím veteránům SNP. Na snímku se rozdávají zbraně studentům Baťovy školy práce v Baťovanech, na fotografii je i Orlovský. Zdroj: Archiv Františka Orlovského
Několik dnů šestnáctiletý František Orlovský pomáhal s obranou Banské Bystrice, ale po porážce povstání 27. října 1944 se Hornonitranská partyzánská skupina ukrývala v Nízkých Tatrách a čekala na postup rudoarmějců. Nezletilý Orlovský se v polovině prosince vrátil ilegálně domů do Lemešan u Prešova. „Až do 18. ledna 1945, kdy se do obce probojovali Rusové, jsem se musel schovávat v sýpce na obilí,“ líčí jeden z posledních veteránů SNP, který se povstání zúčastnil se zbraní v ruce.
Kdo mě osvobodil, toho chválím
Rusové sice osvobodili jeho rodiště, ale v roce 1968 se do Československa vrátili jako okupanti. A nyní se ke slovenským hranicím opět pomalu přibližují, jak ruská invazní vojska plíživým tempem postupují okupovanou Ukrajinou.
Bojí se veterán ruské invaze na Slovensko? „Podívejte se. Já to mám tak, že kdo mě jednou osvobodil, toho budu do smrti chválit. A za tím, co se děje na Ukrajině, musíme hledat hlavně Ameriku. Východ Ukrajiny je ze dvou třetin ruskojazyčný,“ tvrdí. Bohužel, toto tvrzení je v částečném souladu s dnešní oficiální slovenskou zahraniční politikou, která poklonkuje Kremlu.
Raději se loučím. A muž narozený v roce 1928, kterému se na uniformě leskne asi 40 metálů, znovu mává směrem do České republiky: „Pozdravujem bratov Čechov.“
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Ruská logistika v troskách. Ukrajina se pochlubila záběry drtivého útoku v Kurské oblasti
