I na vozíčku žijí krásný život Zdroj: Jezevčíčci v nouzi
Jedna z nejprodávanějších loňských letních knižních novinek Psí život olomouckého spisovatele Jaroslava Irovského sklízí úspěch. Navíc i pomáhá. Autor z jejího prodeje finančně podporuje neziskovou organizaci Jezevčíci v nouzi manželů Petrošových.
Žádná dětská pohádka
„Knihou se prolínají dvě linie. Té první, jež je humornou společenskou satirou s velmi rázným humorem a stylem vyprávění, jsou součástí čtyři psí kamarádi – jorkšír Terry, anglický buldok Jack, německý boxer Rocky a švýcarský ovčák Ari, vypravěč příběhu, kteří se při každodenním venčení scházejí na plácku uprostřed olomouckého sídliště a snaží se zde v rámci hovorů poznat a pochopit lidský svět. Nejde tak o pohádkový příběh pro malé čtenáře. Druhá linie se zase zaměřuje na Ariho vztah se svým pánem a poukazuje tím na silné pouto mezi psem a člověkem,“ naznačuje děj své osmé knihy autor Jaroslav Irovský.
Pomáhá handicapovaným psům
Psí život se i navzdory minimální reklamě setkal ihned po vydání s čtenářským úspěchem. Ve vybraných knihkupectvích se se štítkem Bestseller stal jednou z nejprodávanějších letních knižních novinek. Výrazně tomu přispěla i v červenci 2022 započatá spolupráce s organizací Jezevčíci v nouzi manželů Petry a Jiřího Petrošových, kteří zasvětili svůj život záchraně hendikepovaných, nemocných a starých jezevčíků i psů jiných ras, přijímaných z různých rodin, útulků, množíren či osad, kde jim kvůli zanedbání péče nebo týrání hrozilo úmrtí. Momentálně jich Petrošovi mají v péči téměř osmdesát.
„Spojení Psího života a Jezevčíků v nouzi považuji za osudové. Petrošových si za to, co pro pejsky dělají, nesmírně vážím a obdivuji je. I proto jsem se rozhodl jim pomáhat,“ objasňuje Jaroslav Irovský. „Psí život je po dotiscích nákladu k dostání již pouze na mém e-shopu. Právě takto totiž mohu podporovat tuto organizaci, která je coby nestátní závislá na finančních darech svých příznivců. Z každého zakoupeného výtisku jí zasílám padesát korun. Kniha má díky tomu obrovský potenciál a já budu moc rád, pokud se naplní a o spojení Psího života a Jezevčíků v nouzi se tak dozví mnohem více lidí.
Měsíční výdaje organizace šplhají ke čtvrt milionu
Že je finanční podpora pro organizaci důležitá, dokazují měsíční náklady. Ty často šplhají až ke dvěma stům tisícům korun. Kromě provozních nákladů, základních výdajů za krmení a nutnou veterinární péči tvoří jejich nemalou část i nákup plen či různá fyzioterapeutická a rehabilitační cvičení pro pětatřicet psů, kteří jsou trvale ochrnutí na zadní končetiny a pohybují se díky speciálním vozíčkům. „Občas někteří situaci neznalí lidé namítnou, že ti psi takto trpí, což ale není pravda. Trpěli do doby, než je Petrošovi zachránili a začali o ně pečovat. Jejich sociální sítě mají přes 40 tisíc sledujících. Stačí se podívat na videa, kde je krásně vidět, jak jsou ti pejsci nyní šťastní,“ dodává Irovský.
Pozitivní ohlasy od čtenářů
Kromě úspěchu v prodejnosti sklízí Psí život i kladnou zpětnou vazbu od čtenářů. Na Databázi knih se pyšní dosavadním hodnocením 93 % a spoustou pozitivních ohlasů, což z něj dělá jednu z čtenářsky nejlépe hodnocených českých knih o psech. „Krásná kniha, která se čte s lehkostí, byť i o těžkých tématech. Člověk v postavách občas poznává sám sebe nebo lidi kolem, Ari je parťák k nezaplacení a jeho parta psích kamarádů, komentující dění v lidském světě, neuvěřitelně vtipná…“ uvádí v jejím hodnocení na internetu paní Tereza. Čtenářka Lenka zase oceňuje pomoc jezevčíkům: „Je úžasné, že koupí knihy mohou čtenáři podpořit Jezevčíky v nouzi, které od té doby aktivně sleduji na Facebooku, a klaním se práci Petrošových, která je jistě velice náročná.“
Kamarádi naši, přejeme vám krásný sluníčkový první máj. S láskou a s úsměvem. Video - právě teď. ♥️♥️♥️ Kéž mít jejich životní energii a stále pozitivní mysl. Tolik se máme od nich učit. Tolik. 🐾🐾
Posted by Jezevčíci v nouzi z.s. on Monday, May 1, 2023
Ukázka z knihy
Co se mě týče, jsem nesmírně společenský pes. Další rozdíl mezi mnou a mým páníčkem Jardou, který ve společnosti lidí odjakživa trpěl a trpí, což jsem mu sice extra nezáviděl, ale na druhou stranu mi to v podstatě ani nikdy nevadilo, protože mě díky tomu místo flámování a návštěv kaváren brával na dlouhé procházky po okolních polích a lesích nebo jsme vlakem společně vyrazili do jesenických hor, kde jsme při teplejším počasí i přespávali pod širákem. Býval jsem mu za to vděčný.
Dával mi naprostou volnost – vynahrazoval mi tím hodinová čekání v bytě na jeho příchod z práce – a já mu ji oplácel důvěrou, kterou jsme k sobě vzájemně chovali. Nikdy tak nemusel mít strach, že bych se někam zaběhl a už se k němu nenavrátil nebo že bych svým teskným štěkotem a vytím rušil sousedy z okolních bytů. Co se však týče tvoření nějakého pevného společenství a kamarádství s jinými psy, měl jsem to podobné jako Jarda s lidmi = nijak speciálně jsem po něm netoužil ani jej nevyhledával.
Tím samozřejmě nechci říct, že jsem si zde partu psích přátel nenašel. Právě naopak; s několika z nich jsem už coby štěně vytvořil něrozlučnou grupu, která se denně scházela v tu samou dobu (ve čtyři odpoledne) na tom samém místě (na větším plácku vedle novosadské kaple. Bohužel, vzhledem k našemu podivnému vnímání okolního světa nejsem dosud schopen říct, jakou měla barvu).
Autor knihy s pejsky z organizace Jezevčíci v nouzi Zdroj: Jaroslav Irovský
Členy naší čtyřčlenné party jsem byl já, Jack – častými nemocemi a občasnou hypochondrií postižený anglický buldok, dále Terry – věčně podrážděný, Napoleonským komplexem trpící jorkšír a nakonec Rocky – lehce slintající boxer, náš vůdce a především televizní maniak, který nás v průběhu celého tohoto období seznamoval s obsahy různých zpráv, pořadů nebo filmů, které jsme se navzdory štěněcímu věku snažili pochopit, abychom se ve světě lidí dokázali mnohem lépe orientovat.
Naše první setkání bylo v podstatě náhodné (a zřejmě i osudové) a proběhlo nějak takto:
„To je ale krásný huňáč!“ zavýskla boxerova panička.
„To je Ari, švýcarský ovčák,“ odpověděl Jarda.
„A kolik mu je?“ zeptal se pro změnu Jackův páníček.
„Teď měl půl roku.“
„No ne, to je ale náhoda, náš slinta taky!“
„Můj bulda má jen o měsíc míň.“
„A můj jorkšír je o dva měsíce starší,“ dodala slečna, která se vecpala do přítomnosti odstatních, vytáhla psa z přenosné tašky a plácnutím po zadku ho popohnala, aby se přidal k naší vzájemně se očichávající partě.
Hned, jak k nám přicupital svými mini krůčky a představil se, jsme pochopili, že tohle nebude jeden z těch mnoha jorkšírů, kteří se věčně třesou strachem a zimou.
„Předem varuju. Kdo z vás se mě pokusí sežrat, tomu pak zevnitř rozkoušu žaludek a na jeho střevech si drápkama zahraju piškvorky.“
„Ale podívejme, docela drsné řeči na někoho, koho panička vytáhla z igelitky,“ zaujalo mě.
„Zklidni hormon, vořechu,“ obořil se na mě. Nám všem jeho povaha a hlavně odvaha nesmírně imponovaly, a to i věčně hladovému Jackovi, který si na sežrání jorkšíra dělal největší zálusk.
„To mi připomnělo příběh o čivavě, která dokázala zabít dogu tím způsobem, že se jí po spolknutí zasekla uprostřed krku,“ pobavil nás Rocky jednou ze svých historek.
