Guvernér České národní banky Jiří Rusnok Zdroj: ČTK/Kamaryt Michal
Ani ti nejodvážnější tuzemští analytici nepředpokládali, že by bankovní rada České národní banky rozhodla o tak razantním zvýšení úrokových sazeb, k němuž se ve čtvrtek odhodlala. Centrální bankéři zkrátka překvapili všechny. Proč to dělají a jak výsledku čtvrtečního zasedání ČNB rozumět?
Na začátek shrňme, co se stalo. Většina bankovní rady České národní banky zvedla ruku pro zvýšení základní úrokové sazby (2týdenní reposazby) z 1,5 na 2,75 procenta. Že k růstu dojde, pochyboval jen málokdo. Jenže tržní očekávání se pohybovala v rozmezí od 0,5 do 0,75 procentního bodu a debaty na sociálních sítích o rovném procentním bodu byly brány spíše jako vtipkování jinak strohých ekonomických analytiků.
Česká národní banka ale překvapila úplně všechny, někdo dokonce hovoří o šoku. Šok to opravdu je. Otázka tedy zní, proč centrální banka šokuje, co tím sleduje a jak lze její počínání nyní číst. Jisté je, že k nejvyššímu zvýšení úrokových sazeb od roku 1997 Českou národní banku vyprovokovalo zvyšující se tempo růstu cenové hladiny. To je pro změnu nejvyšší za posledních 13 let.
Zmatek v cenách nikdo nechceme
Samo o sobě by to nebyl problém, pokud by si centrální bankéři byli jistí, že jde pouze o dočasný jev. Ostatně přinejmenším jeden z nich – Aleš Michl – o tom opakovaně přesvědčoval na sociálních sítích, ale i v médiích (mimochodem jeho vysvětlení pomocí láhve s kečupem se mi líbilo). Jenže čtvrteční překvapení pravděpodobně znamená, že centrální bankéři přestali vysokou inflaci vnímat jako dočasnou a začali se obávat, že s námi ještě nějakou dobu bude. Podobně jako koronavirus.
Není divu. Ze světa stále přicházejí signály, že zdražování vstupních komodit nebo energií nepolevuje a ani v nejbližších měsících nepoleví. Dokonce začíná pomalu ale jistě mezi firmami, investory, a dost možná i běžnými občany narůstat přesvědčení, že hned tak neodezní. Odborně se tomu říká, že začínají narůstat inflační očekávání.
Co to znamená? Že zkrátka budeme počítat nikoli s růstem cen o dvě procenta za rok, nýbrž o pět, šest nebo třeba i deset procent. Proč to vadí, když s tím budeme počítat úplně všichni? Protože vysoká inflace vnáší zmatek do cen. Bavíme se totiž o průměrném růstu cen. Klidně tak může chléb zdražit o 15, mléko o 5, máslo o 20, ale cena televizoru se změnit vůbec nemusí.
V tu chvíli ztrácíme přehled, jak je které zboží skutečně drahé, kolik práce musíme vynaložit, abychom si to či ono mohli pořídit. Ekonomové říkají, že inflace je nevyrovnaná. A platí, že je zdražování vyšší v průměru, tím více je růst cen napříč různými druhy zboží a služeb rozkolísané.
Kredibilita ČNB v ohrožení
Tím ale škodlivost takové inflace nekončí. Stejný zmatek v cenách mají výrobci, jejich dodavatelé a dodavatelé jejich dodavatelů. Ceny tak přestanou plnit svou základní funkci – tedy říkat nám, co je jak drahé. V takových podmínkách nemůže trh fungovat efektivně. My spotřebitelé to pocítíme tak, že některého zboží bude nedostatek, jiného nadbytek. V konečném důsledku tak dochází k plýtvání vzácných zdrojů, což se může přelít i na trh práce v růst nezaměstnanosti.
Jestliže Česká národní banka nyní šokuje vyšším než očekávaným růstem sazeb, chce tím především vyslat jasný signál nám všem, že vysokou inflaci nehodlá tolerovat. Hraje tedy hlavně o svou kredibilitu (důvěryhodnost), vždyť udržet inflaci na dvou procentech ročně je její vrcholové poslání.
Vedlejším negativním efektem je, že tím zdraží peníze, které jsou zdrojem pro financování firemních investic nebo pro financování našich nákupů, tedy domácností. Kdo z vás má hypotéku, jíž v brzké době končí fixace úrokové sazby, ví, o čem mluvím a co ho čeká.
Prudké utažení měnové politiky centrální bankou se však nakonec dotkne celé ekonomiky. Poroste totiž pomaleji a z hospodářské krize způsobené pandemií se budeme vyhrabávat delší dobu. Snad se nebudeme muset začít bát o práci. Držme si klobouky (a pěsti).
