„Sjednocená Evropa je klasickým utopickým projektem, pomníkem marnivosti intelektuálů, programem, jehož nevyhnutelným údělem je krach.“ Tato slova napsala v roce 2002 ve své knize Umění vládnout někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová. Po více než dvaceti letech bychom její slova mohli jen lehce oprášit a namísto termínu „sjednocená Evropa“ dosadit výrazy jako „zelená politika“, „klimatická neutralita“ nebo „Green Deal“. Citát by stále přesně pasoval a dokonale vystihoval podstatu věci. V každém ohledu.
V poslední době se (třeba díky normě Euro 7) celkem často hovoří o reálných dopadech zeleného šílenství, eufemisticky nazvaného „dosažení klimatické neutrality“. Bohužel se ale stále nehovoří o tom, co stálo na úplném počátku.
ČTĚTE TAKÉ: KOMENTÁŘ: Demonstranti chtějí bořit aneb Spojování společnosti, které Pavlovi moc nevyšlo
I tady bychom se totiž mohli vrátit ke zmíněnému citátu Železné lady, přesněji řečeno k té části o marnivosti intelektuálů a politických elit. V pozadí všech přehnaně ambiciózních zelených cílů Evropské unie totiž vlastně nestojí nic jiného než pocit vlastní nedoceněnosti a upozaděnosti EU. Pocit, že unie ve světě stále nehraje takovou roli, jakou by měla. Tedy přesněji řečeno, jakou by si sama Evropská unie (a její marniví intelektuálové) přáli hrát. Tak se zrodila myšlenka, že se EU díky svým radikálním zeleným plánům konečně v něčem stane světovým lídrem. Konečně bude první, bude udávat trend.
Evropská unie bude vlajkonošem pokroku, kterého bude zbytek světa následovat. Už žádné postávání ve stínu USA nebo Číny či dalších globálních hráčů. Uchopíme téma, kterým díky Gretě Thunbergové a intenzivní mediální masáži žije celý svět, a půjdeme příkladem. Ochrana klimatu a další přidružené bohulibé „vyšší cíle“ tu měly posloužit jen jako nástroj k získání prestiže. Zkrátka zelený pomník marnivosti, jehož stavbu draze zaplatíme my všichni. Nic více, nic méně.
Tento smrtící koktejl politické marnivosti a utopie nás vehnal do absurdní situace: V domnění, že ze sebe uděláme následovaného světového lídra v oblasti boje proti klimatickým změnám, si budeme fakticky jen likvidovat zásadní průmyslová odvětví, snižovat životní úroveň Evropanů a – což je největší paradox – těm, v jejichž stínu jsme už nechtěli stát, budeme dávat zásadní ekonomickou a konkurenční výhodu. Zatímco ti bohatší z nás přesednou z dieselů do elektromobilů, v Asii budou nadále každé ráno usedat do tuk tuků, mopedů, dieselů a benziňáků miliardy lidí. Zatímco my (v maličké Evropě, která produkuje ani ne desetinu emisí) budeme v roce 2050 za každou cenu uhlíkově neutrální, světově největší emitent oxidu uhličitého, Čína, bude dál vesele produkovat emise až do roku 2060 (spíše ještě déle). Dává vám to smysl?
Nedává! Ale to už je zkrátka daň za marnivé politiky a jejich utopické vize. Utopické vize, že díky EURO 7 doženeme a předeženeme sami sebe a fakticky donutíme automobilky odstavit spalovací motory ještě o něco dříve, než se původně plánovalo. Utopické vize o tom, že lidem vnutíme drahá elektroauta, která budeme živit energií z větru a sluníčka a že se to obejde bez emisí. Ostatně stejná utopie byly i představy, že celý slavný Green Deal můžeme jednou nohou postavit na levném ruském plynu. Konflikt na Ukrajině a následné události v plné nahotě ukázaly, jak moc velká utopie to byla.
Ve světle toho všeho vlastně nezbývá než doufat, že Železná lady měla pravdu i v poslední části svého citátu. Že nevyhnutelným údělem toho všeho má být krach. Nebude to příjemné a bude to bolet. Ale když se bortí pomníky, létá holt kamení.