Už císař František Josef I. rád cestoval po monarchii a lid jeho spanilé jízdy radostně oslavoval. Také první prezident Československa T. G. Masaryk brzy pochopil, že musí do terénu a tam hrát roli osvíceného monarchy, byť v republikánském rouše. A na moudrého panovníka, který provádí laskavou inventuru říše, si posléze hráli všichni čeští i českoslovenští prezidenti. Petr Pavel teď na Ostravsku dokazoval, že se tradici nebude vzpírat.
Hlavou proti zdi se nedá jít, neboť archetyp neustále cestujícího a kynoucího prezidenta zformoval už ten první. A Tomáš Garrigue Masaryk tak učinil v neskrývané návaznosti na typ autority, na kterou byl národ zvyklý. Na majestát panovnického trůnu.
Roli panovníka vzal už Masaryk
Masaryk to prý napřed chtěl zkusit jinak než císař František Josef I., ale nakonec se podvolil. Před lety jsem o tom diskutoval s historikem Vratislavem Doubkem z Univerzity Karlovy. Masaryk spanilé jízdy Habsburků po českých zemích jen obohatil o republikánské prvky. Věděl, že na bonton z časů Rakousko-Uherska je nutno navázat, i když mu taková reprezentativní role nebyla vlastní. Ale bral to jako službu národu, který touží po panovníkovi z Pražského hradu. A tak už to zůstalo, ačkoliv od té doby uplynulo více než století.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: OBRAZEM: Pavel jako rocková hvězda. Slováci prezidenta vítali, chtěli se s ním fotit
„Panovník, přijav od školačky kytici, pokračoval za pozdravů obyvatelstva v jízdě k ocelárnám, kdež byl uvítán generálním ředitelem a provázen do ocelárny,“ líčily Národní listy z 29. června 1906 ostravskou návštěvu císaře Františka Josefa I. Jeho Výsost ve Vítkovických železárnách promluvila i s četnými dělníky a podle tisku „vyslovila své plné uspokojení a uznání toho, co viděla“.
Tomáš Garrigue Masaryk Zdroj: profimedia.cz
Tomáš Garrigue Masaryk Zdroj: profimedia.cz
Plnovous za monarchii i republiku
Petr Pavel nosí vzorně učesaný plnovous, kterým se vlastně jedním vrzem hlásí k odkazu Františka Josefa i Masaryka.
A stejně jako jmenované hlavy pomazané i on na Ostravsku hlavně chválil. „Líbí se mi tady to nasazení a odhodlání. Zdejší lidé jsou si vědomi řady problémů, které region sužují, ale vědí, co chtějí udělat a jdou za tím. Kdyby se tato vlastnost dala přenést do jiných částí republiky, moc by to pomohlo,“ prohlásil Pavel v Ostravě. A rovněž zavítal mezi dělníky, a to rovnou mezi horníky, kteří aktuálně pracují na likvidaci nedávno uzavřeného Dolu Darkov, což je práce na dlouhé roky.
Každé z měst, které císař pán anebo Masaryk navštívili, chtělo překvapit co nejoriginálnějším uvítáním. Totéž se dělo za Beneše, Novotného, Svobody, Havla, Klause i Zemana, jmenovat bychom mohli všechny prezidenty včetně tohoto protektorátního. V červnu 1924 uvítala prezidenta Masaryka v Ostravě školačka s květinami: „Vítáme vás všichni srdečně a zvláště my, děti.“ A tehdejší tisk sentimentálně popsal příjezd prezidentského vlaku: „Charakteristická tvář pana prezidenta se objevuje v okně salonního vozu. Usmívá se. A zdvíhá ruku v bílé rukavičce, aby poslal první pozdrav.“
Šikmý kostel, hodinky a další dary
Příjezd prezidenta Václava Klause do Ostravy v dubnu 2006 se odehrál ve stejné režii. „Pěkně vás tady vítám,“ odvážně pozdravila prezidentský pár šestiletá Lucinka Paschková. A záhy po příjezdu už byl Klaus oficiálně obšťastněn bronzovou soškou tenisty, pětikilogramovým zvonem Václavem, perokresbou Zdeňka Buriana Zrození Venuše, kyticí s rovnou stovkou růží a vzápětí dalším pugétem se sto devatenácti modrými růžemi.
Petra Pavla uvítalo Ostravsko před hejtmanstvím v srdci moravskoslezské metropole a také jeho čekaly velkolepé kytice, které večer zvadly na hotelovém pokoji. A hmotné dary, prezident obdržel například dřevěné motorkářské hodinky a trika s výrazy v místním nářečí. První dáma dostala dva díly románu Šikmý kostel od Karin Lednické a karafu z umělecké sklárny. A později Pavel přijal třeba obraz od absolventky Fakulty umění Ostravské univerzity Kláry Vincourové i řadu dalších prezentů...
Proč harcují republikou?
Otázkou je, proč vlastně čeští prezidenti harcují po republice a provádějí vizitace úřadů, průmyslu, živností, kulturních institucí a pozdě večer i soukromých hotelů? Nejsou to přece žádní monarchové, lid nemá roli jejich poddaných a při svých cestách mohou jen máloco změnit. A přesto má každá hlava státu v těchto zeměpisných šířkách neodolatelné puzení, že musí do terénu. A kynout nalevo i napravo, zatímco pracovníci prezidentské kanceláře přijímají všechny možné i nemožné dary od vděčných občanů.
Vyrážejí snad na vnitrostátní cesty hlavně proto, že lid miluje panovnický majestát a oni nechtějí zklamat vděčný národ? Nejspíše ano, jak jednou někdo usedne na Pražském hradě na trůn, prostě si nemůže pomoci.
