KOMENTÁŘ: Jižák. Sídliště, kde se z nadějných kluků stávaly trosky
Největší sídliště v republice. Mnohem více než jen to. Jižní Město. Obří panelákový socialistický experiment slaví padesát let. Co nám dnes dává legendární Jižák? Kdo v něm začínal a kdo tam zůstal? A bude z něj jednou no-go zóna?
Konec osmdesátých let. Moje matka právě volá kamarádce z telefonní budky na novotou vonícím pražském sídlišti Horní Roztyly. „Ty jo, na mě kouká muflon,“ zarazí se náhle máma. Ve sluchátku je chvíli ticho. „Vždyť je poledne, to už jsi ožralá?“
„Muflon?“ opakuje kamarádka nevěřícně.
No jo! Je rok 1988 a zmatená zvířata z nedalekého Kunratického lesa najednou chodí mezi paneláky a nechápou, kam se poděly všechny ty stromy, které tu ještě nedávno stály.
Mufloní dezorientace – jeden z tehdejších obrazů specifického sídlištního života na okraji Prahy. Tyhle lesní „ovce“ jste potkávali dlouhá léta téměř každodenně na těch nejkurióznějších místech.
Roztyly, kde jsem od malička vyrůstal, jsou součástí obřího Jižního Města – největšího sídliště v republice. Žije zde kolem osmdesáti tisíc lidí.
Panelový „Jižák“ (někdo říká „Jižňák“, což odmítám, „ň“ to příliš změkčuje) má svého genia loci. Nekonečný les věžáků, z jejichž nejvyšších pater máte Prahu jako na dlani. Spirit.
Čtěte také
S kamarády jsme vždy jezdili do jedenáctého patra, na světýlka. Většina území legendární pražské části je totiž na vyvýšeninách a kopcích, což dává prostor pro nekonečně krásné výhledy.
Tisíce panelákových králíkáren se stavěly od sedmdesátých let, v osmdesátých pak už vedlo na Háje a Opatov (tehdy Kosmonautů a Družby) metro.
Soudruzi se s tím často vůbec nemazali – například sídliště na Chodově a Horních Roztylech (ta se obě stavěla v osmdesátých letech) jsou zrcadlová. Absolutně stejná. Do detailu.
Napřed velké parkoviště, pak nákupní středisko, následuje stejné náměstí, před kterým jsou naprosto totožně vystavěné školy. A naproti škole paneláky, paneláky, paneláky, kruháče, kruháče, kruháče a dokonale zrcadlové ulice.
Pokud jste se někde opili, což se stávalo, a místo Roztyl omylem dojeli na Chodov, našli jste úplně stejnou kopii svého paneláku, pouze s jinou omítkou. Což v noci nebylo vidět. Jen ty klíče nepasovaly…
Mimochodem, sídliště byla vždy označena barevně, nikdy nezapomenu na epochální hokejové či fotbalové zápasy mezi „zeleňákem“ a „červeňákem“, přičemž hnědé sídliště se nikdy neúčastnilo, protože tam většina lidí brala drogy.
Postupně je začali brát stejně všichni.
Jižák je životní styl, minimálně v devadesátých letech byl. „Děti“ Jižního Města stály v popředí změn, v určování směrů nové, porevoluční generace. Hiphopové kapely jako PSH nebo Manželé pokládaly základy streetové kultury. Závan Ameriky. Rap, graffiti, flákání po ulicích… No a samozřejmě drogy. Hodně drog.
Čtěte také
Z mnoha „nekomerčních rebelů“, kteří tehdy zdrhali před policajty, pocákáni od sprejů, jsou nyní „čtyřicátníci z hitparád“ či skvěle vydělávající umělci – za všechny jmenujme výtvarníka Pastu Onera, jeho souputníka Vladimira 518, rapera Oriona a další veterány...
Svérázné sociální prostředí samozřejmě drogovým experimentům nahrávalo, nezůstávalo jen u lehkých drog, hodně mých spolužáků ze základní školy dopadlo špatně.
Když ještě nestálo supermoderní, „čisté“ Centrum Chodov, potkával jsem hodně z nich v normalizačně umolousaných prostorách chodovského metra – jeden ten kluk byl skvělý fotbalista, druhý nadějný hudebník, třetí se aspoň dobře pral, ale na tom metru stáli už jako trosky – a chytali jiné kámoše z Jižáku, kteří by jim dali alespoň pade. Tak pade ti nic neudělá!
Přežili jen ti nejsilnější. Ale o to více byli (a jsou) prověřeni pro život, což zní jako sebechvála, což samozřejmě je.
Lidi z Jižáku vidí věci reálněji než lidi z Dejvic.
A drogy? Sídlištní kultura taková byla, a ještě dlouhá léta bude. Ba co víc, dochází k eskalaci „toxického“ sektoru. Důvod je jednoduchý – okraj Prahy se posouvá do satelitů a s ním tam míří desetitisíce ekonomicky silnějších lidí, hlavně rodin.
Jižák je sexy snad jen díky dopravní dostupnosti a slušným cenám bytů – které jsou ale pořád strašně brutální, na to, že se třeba v létě v těch rozpálených panelech téměř nedá žít.
Já jsem Roztyly opustil, když mi bylo patnáct, a dnes, když do těch míst občas jedu za pár kamarády, kteří tam ještě bydlí, vidím dvě roviny.
První – přibylo zeleně, relaxačních ploch, barev, všichni se opravdu snaží… Fakt jo. Druhá rovina – vídám tam zároveň mnohem více divných lidí než dříve. K předměstí Paříže to má pořád ještě daleko, ale… co vidíte?
Smažky, polobezdomovce, bezdomovce, zvláštní individua… Většinou mají igelitky. Třeba se mnou někteří chodili do třídy na ZŠ Pošepného. Co já vím. Už mají úplně deformované obličeje.
Sociální nůžky se ještě více rozevřely, moje generace pětatřicátníků většinově dávno utekla. A muflony, ty už mezi paneláky taky nepotkáte. Zůstali jen v areálu Thomayerovy nemocnice, na druhé straně Kunratického lesa.
Ale stejně má Jižák pořád takovou zvráceně krásnou magii. Přitahuje vás. Už navždy.
Tak díky, že jsme to tehdy všichni přežili!
Čtěte také
Před příchodem na Primu (leden 2021) působil v MF Dnes či časopisu Téma. Předtím strávil dvanáct let v časopisu Týden, kde vedl publicistiku a byl pět let zástupcem šéfredaktora. Působí také jako scénárista a mediální poradce. Má rád svou dceru Emu, Slavii, poker, rovné lidi. Nesnáší stylistické nesmysly, texty přibližně devadesáti procent českých popových písní a také skutečnost, že se novináři berou až moc vážně.
