PARTIE TEREZIE TOMÁNKOVÉ, Zbyněk Stanjura, Alena Schillerová - 22.5. v 11:00
Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) navrhne státní rozpočet na rok 2023 se schodkem ve výši 295 miliard korun. Také v letech 2024 a 2025 se má díra ve státní kase zvětšit téměř o 300 miliard každý rok. Pokud pětikoaliční vláda vydrží u moci do řádných parlamentních voleb, podepíše se pod nárůst veřejného dluhu nejméně o 1,2 bilionu korun.
Nebudeme zvyšovat daně, budeme šetřit na výdajích. To byly hlavní teze programu v oblasti veřejných financí, s nimiž do loňských sněmovních voleb vstupovala koalice Spolu, která na post ministra financí nominovala Zbyňka Stanjuru. Také on několikrát zopakoval, že zvyšování daní nepřipadá v úvahu a veškerá konsolidace veřejných rozpočtů se povede skrze šetření na straně výdajů.
Hned první Stanjurou předložený rozpočet dával naději, že to vláda s šetřením myslí vážně. Schodek na letošní rok v objemu 280 miliard korun je sice obří, ale v kontextu pouštění žilou za Stanjurovy předchůdkyně Schillerové je to skvělé číslo. Čáru přes rozpočet však udělalo vypuknutí války na Ukrajině. Dopady konfliktu se na české státní kase nepochybně projeví a její schodek se jistě přehoupne přes 300 miliard.
Přes sto miliard ročně v trapu
OK, člověk pochopí leccos. Jenže podle předběžného návrhu rozpočtu na příští rok, o němž informovala ČTK, má schodek činit 295 miliard. A podle střednědobého výhledu se pak schodky v letech 2024 a 2025 opět jen těsně zarazí pod 300miliardovou hranicí. Suma sumárum, pokud současná vládní koalice vydrží až do příštích řádných sněmovních voleb, bude podepsána pod nárůstem státního dluhu přinejmenším o 1,2 bilionu korun na téměř 3,3 bilionu. Za vlády minulé se státní dluh zvýšil, počkejte si, o přibližně 840 miliard. Je tedy snížení nárůstu státního zadlužení o přibližně 200 miliard korun onou slibovanou úsporou? Spíš ne.
Česká republika si koleduje. Není totiž dlouhodobě schopna si poradit s takzvaným strukturálním schodkem státního rozpočtu. Jde o tu část, která nezávisí na vývoji ekonomiky, a tím pádem pro stabilitu veřejných financí představuje problém. Hospodaření státu se stává chronicky schodkovým, a tedy opakovaně závislým na potřebě půjčovat si.
Zatímco v uplynulých letech si stát půjčoval lacino, situace se za poslední rok dramaticky změnila. Úrokové sazby rostou, věřitelé tedy nebudou ochotni státu půjčovat tak levně jako před dvěma, třemi, pěti lety. Podle analýzy Raiffeisenbank se takzvaná dluhová služba může v dohledné době dostat přes 100 miliard korun ročně. Loni stát na úrocích z dluhu zaplatil „jen“ 42 miliard.
Jsme jenom politici
Přetrvávající nerovnováha státních financí je nebezpečná i s ohledem na inflaci, které Česká republika čelí. Když politici současné koalice ještě před rokem sedávali v opozičních lavicích, správně poukazovali na to, že je to právě rozhazovačná rozpočtová politika, která způsobila dramatické navýšení množství peněz v ekonomice, a zadělala tak na aktuální zdražovací průšvih.
Jenže namísto toho, aby se Fialův kabinet odhodlal s inflací rázně bojovat, vymýšlí způsoby, jak dopad inflace kompenzovat. Ačkoli se tváří, že tak činí cíleně, jde o opatření v zásadě plošná. Jenže tím jen přilévá olej do inflačního ohně. Věřím, že to vláda ví, a že nechce přijímat více nepopulárních opatření, než je politicky nutné. Pak by ale měla občanům nalít čistého vína a říci, že na zkrocení růstu cen rezignovala a bude se soustředit pouze na hašení těch největších požárů. Ovšem s rizikem, že časem bude muset povolat skutečné profíky se stříkačkami. A ti už se nezakecají.
Pozn.: V původní verzi článku byl omylem uveden údaj, že státní dluh České republiky za minulé vlády stoupl o 1,4 bilionu korun. Za chybu se autor omlouvá.
