A je to tu! Chvíle, na kterou řada politiků, novinářů i občanů čekala pět, respektive deset let, konečně přišla. Mandát prezidenta Miloše Zemana už je minulostí. Pro tábor Zemanových odpůrců to ale není jen důvod se radovat. Ale taky si náležitě kopnout.
Vlastně to není nic nového. Zažili jsme to už v roce 2013 s Václavem Klausem. Ti, kteří nebyli schopni rozdýchat fakt, že se Klaus stal v parlamentní volbě dvakrát po sobě hlavou státu, využili konec jeho funkčního období k tomu, aby na jeho prezidentské éře nenechali nit suchou. A nejen to. Počítadlo na webu nejmenovaného politologa oznamovalo poslední minuty Klausova mandátu a senátoři se s odcházejícím prezidentem stylově loučili absurdní žalobou z velezrady.
Odcházení Miloše Zemana sice nemá až takové grády (alespoň zatím), ale to vůbec neznamená, že by jeho odpůrci zaháleli. Ve středu večer vynesl průvod recesistů Zemanovu bustu, kterou pak zapálil a shodil do Vltavy, a už několik týdnů si můžeme v médiích číst titulky typu „Misogyn na Hradě se na Česku podepsal“, „Dekáda, kterou vám nikdo nevrátí“, „Nedůstojné odcházení Miloše Zemana“ či největší perla na závěr „Zemanovo temno končí“.
Pohled do médií tedy nabízí jasný obrázek: Milí přátelé, Miloš Zeman vám vzal deset let života! Byla to doba temna, rozvratu a zmaru. Nic se nedařilo, všechno špatně a Zeman se na vás podepsal.
Tento mediální shitstorm na rozloučenou se dá do jisté míry pochopit. Ne omluvit, ale pochopit trochu ano. Pro jistou část našeho mediálního mainstreamu a intelektuálních elit představoval Klaus se Zemanem původce jakéhosi bájného zla (něco podobného, co začal později představovat Andrej Babiš). Ale hlavně, tato část společnosti se nikdy nevyrovnala s tím, že byl Zeman (před ním Klaus) vůbec kdy zvolen, a tuto volbu považovala za jakousi chybu v matrixu. Prezidentem přece měl být napřed Sokol, pak Švejnar, poté Schwarzenberg a nakonec Drahoš. Jenže oni se prezidentem nestali. Porazili je VK a MZ a když byli oba na odchodu, přišla ta správná doba jim ty potupné volební porážky spočítat i s úroky a náležitě osolit.
Proto počítadla, ústavní žaloby, vynášení hořících panáků nebo apokalyptické titulky, vytvářející dojem, jako by nás někdo na deset (dvacet) let vsadil do kriminálu a vzal nám kus života.
Ale je tu ještě jedna věc – jestli si někdo skutečně myslí, že díky odchodu Zemana z Hradu skončila doba temna, a tím pádem nastane nějaká světlá nebo snad dokonce osvícená epocha, tak je dětinsky naivní! Jistě, Zeman udělal řadu chyb a je dost možné, že žádný markantní úspěch mu jednou historie nepřisoudí. Ostatně i on sám to v rozhovoru v nedělní Partii připustil. Ovšem bez ohledu na to, co si o Zemanovi myslíme, dekáda, kterou na Hradě strávil, nebyla žádným temným obdobím. Ať už z hlediska domácí, nebo zahraniční politiky to bylo rozhodně období nesrovnatelně klidnější, bezpečnější a, pokud jde o nějaké „základní jistoty“, stabilnější než doba, v jaké se nacházíme a do které vstupujeme.
Asi je to taková typicky česká politická specialita – tvářit se, že jen díky tomu, že nebyl v určité době prezidentem můj favorit, bylo tehdy všechno špatně. Jedno velké temno, deset (dvacet) zmařených let, která nám už nikdo nevrátí. Dítě jsme úspěšně vylili i s vaničkou a ještě jsme ho tím lavórem třískli po hlavě. Nedokázali jsme Zemana (Klause) porazit ve volbách, tak mu to i s úroky spočítáme ve chvíli, kdy se otáčí zády a odchází. Zkrátka odcházení počesku. Jen, abychom za pár let na tohle „temno“ ještě nostalgicky nevzpomínali...
