Koncert písničkáře Jaromíra Nohavici Zdroj: ČTK
Když jsem minulý týden dostal nabídku navštívit koncert Jaromíra Nohavici v beskydském Frýdlantu nad Ostravicí, napřed jsem ji odmítl. Posléze mě přemohla zvědavost. Jaké je dnes zpěvákovo publikum? A považuje stejně jako Nohavica medaili od Putina jen za nevinnou uměleckou cenu? Nepřijel jsem do Frýdlantu jako provokatér, na písních Jarka Nohavici jsem vyrostl a mnohé mi pořád planou v srdci. Publikum ale žádný dialog o medaili ani Putinovi nechtělo vést.
Aktuální postoje Jaromíra Nohavici jsou mediálně známé. Puškinovu cenu, kterou v listopadu 2018 převzal přímo od Vladimira Putina, odmítá poslat nazpět do Kremlu. Prý to není medaile od ruského prezidenta, ale uznání jeho přínosu pro rusko-české vztahy. Oficiální statut ceny říká, že se uděluje osobnostem, které se „významně zapsaly v kulturní oblasti, literatuře či jiných oborech umění“. A to s přihlédnutím k tomu, co udělaly ve své vlasti pro ruskou kulturu.
Písničkář vrácení ceny odmítá, zároveň však na Ukrajinu a uprchlíky finančně přispívá. Putina ale neoznačuje za agresora či válečného zločince, od jeho osoby se distancuje spíš v obecnější rovině a říká, že není Putinovým podporovatelem ani příznivcem. Písničkářův názor je už celý měsíc neměnný, ačkoliv třeba jihoukrajinský Mariupol hlásí, že v půlmilionovém sídle ruští okupanti zničili 80 procent obytných budov a město připomíná Varšavu srovnanou se zemí v roce 1944.
Na Jarka nám nesahejte
„Omluvám se, že vyrušuji. Sledujete diskusi kolem Puškinovy ceny? Měl by Nohavica medaili vrátit, anebo je v pořádku, že si ji ponechal?“ Asi je naivní s takovou otázkou předstupovat před písničkářovy příznivce. Přesto věřím v dialog, který může být inspirativní pro obě strany. Je čtvrtek 24. března, za dvacet minut začíná Nohavicův koncert v kulturním centru ve Frýdlantu nad Ostravicí. V desetitisícovém městečku pod Lysou horou, tedy pod nejvyšším vrcholem Beskyd.
„Jdeme na zpěváka, nejdeme na Fialu ani na žádné jiné politiky, kterým vy tak fandíte,“ obviní mě muž mezi čtyřicítkou a padesátkou, sotva položím otázku. „Čteme noviny a internet. Víme, jak jste se vy novináři pustili do Nohavici. Nechte ho na pokoji, styďte se,“ vyzývá mě jiný pán středního věku. „My jsme přišli na písničky, na kterých jsme vyrostli,“ snaží se bojovné odpovědi přátel uklidnit přítomná žena. „Politika nás nezajímá, nechte nás,“ dodá.
„Písničkáři se vždycky zajímali o politiku, to je podstata jejich práce,“ oponuji. Ale zdá se, že musím být konkrétnější a přiznat i vlastní názor na Puškinovu cenu: „Putin napadl nezávislou Ukrajinu, kde teď vede smrtonosnou válku proti civilistům včetně dětí. Možná by měl Nohavica tu medaili opravdu vrátit.“ Pětičlenná skupina se mi v tu chvíli začne hlasitě smát, takovým tím ďábelským pochechtáváním, které znamená: „Jsi blázen, co to tady plácáš za nesmysly!“ Ten pohrdavý výsměch mi rezonuje v hlavě ještě další dva dny (mám ho i v záznamu na diktafonu).
Nechej už těch kydů
V anketě před kulturákem slyším pořád stejné odpovědi. „Jdeme na koncert, nějaká medaile je nám šumafuk,“ dozvím se v další skupince diváků, kterou oslovuji. Podivím se: „Putin je vám šumafuk? Vždyť vede válku.“ To pobouří dalšího muže, který mi začne tykat: „Nechej těch kydů!“ A jiný divák se zamračí tak, že počítám i s možným fyzickým kontaktem. „Běž provokovat někde jinde,“ vyzve mě. Jasně, dneska se tu nevede dialog, tohle je pouze zatvrzelá obrana Nohavicových pozic.
Nevzdávám se a oslovuji usměvavý pár zhruba pětapadesátníků. „Nesouhlasím s tím, co teď média dělají kolem Nohavici. Vždyť on jen zpívá.“ Zkouším nabídnout jiný úhel pohledu. „Nohavica má doma medaili od Putina a Putin už měsíc vede na Ukrajině válku, jakou jsme v Evropě neměli od druhé světové,“ argumentuji. „Medaile s tím nemá nic společného,“ nenechá se zviklat dáma, která si přišla do kulturáku poslechnout písničky svého mládí. S prakticky stejným výsledkem vedu rozhovor i tři minuty poté s párem pětačtyřicátníků.
Byť jsem vyslechl jen malý vzorek diváků, Nohavicův koncert pro dnešek vzdávám. S takovým publikem asi nechci strávit večer. A vstupenku, k níž jsem se vlastně dostal jen náhodou, vracím kamarádce, aby ji zkusila rychle prodat. Otázkou je, o čem vlastně hlas frýdlantských ctitelů písničkáře vypovídá. Minimálně o tom, že jaké názory hlásá Nohavica, takové ctí i publikum.
Písničkářova ruská duše
Do roku 1989 byla společným nepřítelem písničkářů i jejich obecenstva rudá šelma. Ve svobodné pluralitní společnosti však folkaři přestali promlouvat k většině národa, který měl pifku na komunisty. Jeden písničkář začal podvědomě fandit pravici a druhému bilo srdce doleva, další se stal sluníčkářem, čtvrtý dnes zvedá hlas proti syrským migrantům, zatímco jiný se místo politice věnuje erotice, což je třeba případ populárního kytaristy Záviše.
Nohavicův příběh po roce 1989 stále zatěžuje jeho spolupráce se Státní bezpečnostní (StB), kterou dodnes nedokáže uspokojivě vysvětlit. Vyrůstal v komunistické rodině a jeho „ruskou duši“ jsem se před časem pokusil z gruntu rozpitvat v časopise Týden. Když se třeba malý Jarek naučil číst, dostal se díky otci hlavně k sovětským propagandistickým příběhům pro děti. K prvním knihám, které Nohavica sám přečetl, patřil Příběh o Zoje a Šurovi, dětská kniha o partyzánce Zoje Kosmoděmjanské.
Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi. Na tomhle starém úsloví je kus pravdy. Především knihy z raného dětství zůstávají v duši jako celoživotní kompas. Otec Jaromíra Nohavici nabídl synkovi i sovětské tituly Mladá garda nebo Timur a jeho parta. Nohavicův táta upřímně věřil v lepší a spravedlivý svět, k němuž se dopracujeme nerozlučným přátelstvím se Sovětským svazem.
Jaromír Nohavica senior byl novinářem a básníkem a jeho dílo je dnes řazeno k budovatelské poezii. O svém synkovi a jeho četbě napsal i tyto verše: „A když s knížkou v ruce spí, / to ho nerad, nerad budím. / Možná bloudí po stepi / nebo sníh mu čelo studí, // možná že se potkává / s Mladou gardou, s timurovci. / Jen ať se ti, chlapče, zdá / o té zemi celé noci!“
Na popy a na buržuje
Nohavica vždycky tvrdil, že jeho srdce bije pro ponižované, chudé i jinak utlačované. Narodil se v červnu 1953, jen pár měsíců pro smrti šíleného sovětského diktátora. „Březen byl, otec mi jméno vybíral / a na potocích zrovna ledy tály / a na Kuncevské dači zrovna umíral / Josif Vissarionovič Stalin,“ napsal o mnoho let později v písni Stalin. O pár veršů dál se sice pohoršuje nad tím, že generalissimus „mrtvou vodou všechno živé kosí“, ale v textu je zároveň přítomen i obdiv k říjnové revoluci: „Ztvrdlá zem si rozpínala korzety / v tom březnu roku třiapadesát / byl dvacátý osmý týden po mém početí / do flóru se halil první revoluční stát.“
Když se Jarek v březnu 1982 stal zjevením domácí folkové scény, všichni tleskali jeho autorským textům. Některé posluchače ale zpěvák zmátl upřímným obdivem k sovětské revoluční poezii. Písničkář v éře tvrdé normalizace zhudebnil třeba poému Dvanáct Alexandra Bloka – zajímavou avantgardní skladbu, nicméně vášnivou poctu Leninově převratu a dílo adorované i Husákovým režimem. Slavná ruská básnířka Anna Achmatovová začala za tento počin Blokem pohrdat a Ivan Bunin, nositel Nobelovy ceny za literaturu, Bloka rovnou nazval „užvaněným vulgárním pisálkem“.
Nohavica Blokovu revoluční poému představil 12. listopadu 1983 na koncertě Studentský podzim v areálu Vysoké školy báňské (autor tohoto textu byl přítomen) a mimo jiné zpíval: „Na popy a na buržuje / požár světa nastupuje / rozfouknem ho do všech stran / panebože, žehnej nám.“ A o kousek dál: „Neboj se, bráško, vintovku zkus / ať vodprásknem tu starosvatou Rus.“ Jinými slovy, Blok opěvoval násilí a vraždění ve jménu komunismu.
Medaile legitimizují režim
„Ruská duše“ Jarka Nohavici ale také fantasticky přebásnila sovětské písničkáře Bulata Okudžavu a Vladimira Vysockého. Jejich písně přijali fanoušci s nadšením, neboť mnohdy působily odvážněji než tvorba československých folkařů. Dlužno dodat, že Okudžava ani Vysockij v Sovětském svazu nepatřili k zakázaným autorům, režim je toleroval, jen občas vyjádřil nelibost nad konkrétními písněmi.
Je však nezpochybnitelné, že Nohavica patřil za normalizace k nejodvážnějším odpůrcům režimu na folkové scéně. V původní verzi písně Mávátka třeba symbolicky vyzval k jakémusi ozbrojenému odporu s režimem. „Dejte mi do ruky revolver / a řekněte, jak volat sláva, / já už si najdu ten správný směr / a budu mávat, mávat, mávat,“ rozohnil se písničkář kolem roku 1982. A slovo revolver až časem vyměnil za mávátka. „Myslím, že mi tehdy moje žena Martina řekla něco v tom smyslu, ať ze sebe nedělám kovboje,“ vysvětlil později na svém webu.
Až do revoluce zůstával symbolem nepokoření. O jeho spolupráci s tajnými, která začala někdy v roce 1986, neměl nikdo ani tušení. To by Karel Kryl s Pavlem Kohoutem nepozvali Nohavicu v létě 1989 ke společnému vystoupení ve Vídni. StB písničkáře sice donutila k určitému druhu spolupráce, Nohavicovy opatrné výpovědi ale zřejmě nikomu z disentu neublížily. Respektive nejvíc uškodily samotnému zpěvákovi, po revoluci o tom napsal písníčku Já si to pamatuju. Je to upřímný a mrazivý text o podstatě normalizace. „Já o tom něco vím, zasrané StB, já si to pamatuju, tu hrůzu pamatuju, ty noci pamatuju, ta rána pamatuju, zákazy pamatuju….“
Mnoho fanoušků vlastně Nohavica zklamal až v listopadu 2018, a to přijetím Puškinovy ceny z rukou Vladimira Putina. Těžko říct, možná o politické roli ruského prezidenta při invazi na Krym a válce na Donbase ani moc nepřemítal. To není myšleno na jeho obranu, je to pouze podotknutí, že duše písničkářů jsou nevyzpytatelné.
S přebráním Puškinovy ceny se před čtyřmi lety nesmířil třeba Břetislav Dančák, děkan Fakulty sociálních věd Masarykovy univerzity v Brně, a písničkářovi vzkázal: „Nohavica převzetím Puškinovy ceny z rukou prezidenta Putina legitimizuje autoritářský režim, který likviduje své kritiky. Je smutné sledovat, že pro své vlastní potěšení z lesku Kremlu je ochoten takto aktivně pomáhat agresivní politice namířené proti lidské svobodě.“
Robert Fico s kytarou
Ostravský bard se i přes palbu kritiky dál cítí po zásluze odměněn. A neprozřel ani po ruské invazi na Ukrajinu. S počátkem války přitom dostal jedinečnou možnost, která mohla změnit i jeho publikum. Kdyby medaili od Putina poslal už na konci února nazpět do Kremlu, publikum by jeho gesto podpořilo se stejnou intenzitou, s jakou teď hájí nesmysl, že cena nemá nic společného s ruským prezidentem. Jen s písničkami…
Písničkář teď působí na obrovský houf fanoušků podobně zhoubně jako třeba slovenský expremiér Robert Fico na věrné příznivce dříve vládnoucí strany Smer. Fico naznačuje, že za válku na Ukrajině nemůže primárně Putin a úspěšně kolem sebe kupí pochybovače. Před Nohavicovým koncertem ve Frýdlantě nad Ostravicí jsem měl podobný pocit. Zatvrzelý folkař mate vlastní publikum obojetným, a ne úplně jasným názorem na ruského agresora. Zatímco světové demokratické společenství považuje Putina za válečného zločince, Nohavica své diváky vtahuje do podivné hry na hraně spikleneckých teorií.
Drtivá většina Ukrajinců dnes Putinovi vzkazuje: „Владимир, иди нахуй!“ (Vladimir, idi nachuj. Vladimire, jdi do…). Bylo by skvělé, kdyby Nohavica dokázal říct totéž, ale zřejmě to neudělá. Z logiky věci by pak musel Putinovi vrátit i ten metál.
