Stejnak umřem dřív. Reportáž z Karviné, třetího nejzamořenějšího města Evropy
„Na co to je? Robime na šachtě, tak stejnak umřem dřiv,“ zpochybňují havíři výsledky nové mezinárodní studie, podle níž Karviná dýchá třetí nejznečištěnější vzduch v Evropě. „Nezbývá mi nic jiného, než to tady nějak přežít,“ komentuje zase stav ovzduší 35letá Petra. Ve městě se ovšem kvůli špinavému vzduchu i předčasně umírá, jak zjistili vědci.
Silnice číslo 475 se proplétá měsíční krajinou a z jezer, které se u Karviné samovolně nalily do proláklin v místech důlních poklesů, vyčuhují kmeny odumřelých stromů. Na obzoru se tyčí těžní věže Dolu ČSM a všude kolem leží hlušina, směs kamení a zbytkové uhlí ze šachet. Celému obrovskému teritoriu zdevastovanému těžbou na okraji Karviné dala těžební společnost OKD technokraticky chladný název: „8. a 9. etapa rekultivace Dolu ČSM“.
Na haldě mezi sběrači uhlí
Po rozlehlém území se prohánějí tatrovky s hlušinou, vznikající haldy jednou prorostou trávou a lesem. Teď jsou to ale špinavé kopce z uhelného prachu a kamení, na nichž jsou doma haldaři. Sběrači uhlí. Je pátek 29. ledna a oblaka uhelného prachu, která se tady obvykle valí, milosrdně provlhčuje sněhová vánice. O to větší vrstva černého bahna se však tvoří na cestách.
Čtěte také
„Dneska tam sbírá pouze jedna parta,“ upozorňuje mě hlídač haldy, který v obrovském areálu nemůže nic uhlídat. Nikomu ale nevadí, když si chudší Karviňáci nahrabou zbytky uhlí v hlušině, kterou erární těžební firma OKD právě vyhodila. Je to i jistý druh státní podpory. „Vypadni, a to dost rychle, jinak to nedopadne dobře,“ uvítají mě haldaři. Vždycky to byla drsná komunita, i za hospodářské krize ve třicátých letech minulého století, když tady haldy vršil hrabě Larisch. „Jen zkoumám, jak se tu práší. Jsem novinář a píšu článek o ovzduší v Karviné,“ rychle a dost naivně vysvětluji, že jsem jim nepřišel sebrat kšeft.
Havíři u pandemického piva
Nebudu prozrazovat, na kterém karvinském sídlišti jsem o dvě hodiny později narazil na částečně otevřenou hospodu, v níž havíři po šichtě splachovali uhelný prach. V ostravsko-karvinském revíru se totiž černý mour zapíjí pivem už skoro dvě století, a tenhle zvyk nezmění ani pandemie. „Horníkům nemůžete zavřít hospody. Navíc nás OKD nechalo promořit, skoro všichni už jsme covid prodělali,“ říkají chlapi s černými obočími a půllitry v rukách. Ve štolách, těžních klecích a hromadných koupelnách se koronavirus šířil extrémně rychle.
COVID-19 je infekční nemoc, jejíž pandemii se snad podaří potlačit v horizontu roku či dvou. Od počátku průmyslové revoluce ale zdejší uhelný revír trápí jiná infekce, kterou se zatím porazit nedaří. Těžký průmysl extrémně znečišťuje ovzduší rakovinotvorným polétavým prachem PM2,5, jenž způsobuje i kardiovaskulární nemoci a podle vědců výrazně omezuje také odolnost vůči koronaviru. A takového prachu poletuje v Karviné tolik, že to téměř v celé Evropě nemá srovnání.
„Na co to je? Robime na šachtě, tak stejnak umřem dřiv,“ komentují havíři u piva nově zveřejněnou vědeckou studii. Rozumím jim, na věčnou hornickou dřinu, která devastuje zdraví horníků, si už na počátku 20. století stěžoval básník Petr Bezruč: „Uhelný prach sed mi do očí, rubíny ze rtů mi uhly, ze vlasů, z vousů a z obočí visí mi rampouchy uhlí.“ Jenže v dobách Bezručových nikdo netušil, jak průmyslový prach škodí zdraví člověka. Teď se to ví docela přesně.
Kdo udělil bronzovou medaili
Mezinárodní studie zveřejněná v časopise The Lancet Planetary Health přinesla v druhé půli ledna žebříček tisícovky evropských měst seřazený podle míry úmrtnosti v důsledku prachových částic PM2,5. Projekt vedl barcelonský Institut pro globální zdraví (ISGlobal) ve spolupráci s výzkumnými pracovníky švýcarského Institutu pro tropickou medicínu a veřejné zdraví (Swiss TPH) a vědci z Utrechtské univerzity.
Čtěte také
Rezultát je tvrdý. Každý rok v prachem postižených městech předčasně a zbytečně zemře více než 50 tisíc lidí (na Ostravsku a Karvinsku jde o stovky případů ročně). Přitom by stačilo, aby se zatím „zabijácké ovzduší“ odprášilo na úroveň doporučenou Světovou zdravotnickou organizací (WHO). K tomu je ovšem v ostravsko-karvinském revíru hodně daleko, proto Karviná získala v žebříčku bronzovou pozici.
Výzkum pracuje s údaji postupně získanými od roku 2015 do roku 2018 v 27 zemích Evropské unie a také v Norsku, Švýcarsku, na Islandu a Kypru. Nejhůře se dýchá ve dvou italských průmyslových centrech v exhalacemi zamořené Pádské nížině (Brescia a Bergamo), na šesté příčce se ale usadila Ostrava a na desáté Havířov. V TOP TEN pozicích „smradlavé hitparády“ jsou vlastně jen města z Česka, Itálie a Polska. Nejčistším ovzduším se chlubí Reykjavík na Islandu.
Musím to v Karviné nějak přežít
Pro Českou republiku jsou to ostudné výsledky, proto v minulých dnech rezonovaly i na politické scéně a v médiích. Ne každý výzkum zaznamenal, chmurná zpráva minula i 35letou Petru Gritnerovou z Karviné: „Ne, fakt jsem o tom neslyšela.“ A jak se jí dýchá v tomhle městě? „Bydlím tu od narození, takže pořád stejně. Žádné změny nepociťuji. V horách se mi dýchá mnohem lépe, to je jasné, to hned poznáte.“ Do hovoru náhle vstupuje její syn Šimon, začínající školák: „Mně se tady dýchá dobře.“
Když Petře Gritnerové vylíčíme výsledky výzkumu, není překvapená: „Stejně mi nezbývá nic jiného, než to tady nějak přežít.“ V Karviné má práci, rodiče, kamarády i další zázemí. „S kvalitou vzduchu spokojená nejsem, to určitě ne, jen kvůli tomu se ale nebudu stěhovat.“ Je to paradox, paní Petra žije v jednom z ekologicky nejvíce postižených měst v Evropě a její čtvrť nese optimistický název Ráj. Hned vedle Ráje ale stojí sídliště Mizerov.
Nadýchat se u Rudého moře
„Blbost. Každý vidí Karvinou jako nejhorší město, ale tak to přece není. Všude máte něco,“ uvažuje další karvinský starousedlík Otakar Kánský, jehož potkávám v ulici Jaroslava Vrchlického. Český literární klasik Vrchlický miloval moře, a kdykoliv mohl, mizel z rušné Prahy na Jadran. Kánský za pár dnů také zamíří k moři. „Lítám skoro každý měsíc do Egypta, i když teď je to hrozná otrava s testy a povoleními,“ ukazuje složku dokumentů, kterou třímá v ruce. „Výlet mě přijde pokaždé tak na sedmnáct tisíc, u moře se ale nadýchám opravdu dobrého vzduchu.“
Čtěte také
Karvinské ovzduší tedy pan Otokar brání spíš z alibismu. Sám „inhaluje“ u Rudého moře, což si v Karviné nemůže dovolit zdaleka každý. Tohle je okres s trvale nejvyšší nezaměstnaností v republice a jeho centrum se vylidňuje. A také nádraží Karviná-město se symbolicky mění v ruinu.
„Chudoba se určitým způsobem podílí i na ovzduší,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS karvinská zastupitelka a ekologická aktivistka Zuzana Klusová (Piráti). O sběračích uhlí na haldách už byla řeč, ti patří k nejbídnějším z bídných. „V Karviné máme i hodně zastaralý vozový park, stačí se projít po parkovištích na sídlištích. A hodně lidí tady pořád topí černým uhlím,“ vysvětluje Klusová.
Osudová poloha Karviné
Bronzovou medaili pro Karvinou ovšem politička více než řidičům ojetin přisuzuje těžkému průmyslu, který leží mimo katastr města. Nové huti (dnes Liberty Ostrava), čadícím ostravským koksovnám, Třineckým železárnám a hutním a uhelným závodům na polské straně industriálního revíru. Karviná je hraničním městem na doteku s Polskem v údolí řeky Olše a leží zhruba uprostřed mezi jmenovanými lokalitami. Zabijácký polétavý prach sem proto lítá střídavě ze všech stran. „Někdy víc z Ostravy, jindy zas víc z Polska anebo od Třince, záleží na větru,“ vysvětluje Pirátka. Pro Karvinou ale nejsou žádné větry příznivé.
Pořádnou dávku prachu PM2,5 vyprodukuje i samotná Karviná. „Přímo v areálu Dolu ČSA stojí teplárna na černé uhlí firmy Veolia, která slibuje, že spalování uhlí ukončí v roce 2023. Slibovat můžete, co chcete,“ míní Klusová. Vysokou prašnost způsobuje i nakládka a převoz uhlí anebo vytěžené hlušiny. Z mnoha desítek nákladních aut mířících na haldy se denně sype černý mour na silnice.
Lednická ekologii neřeší
Padesátitisícová Karviná je městem, jehož bezprostřední okolí tvoří měsíční krajina, v níž má náhodný návštěvník dokonce pocit, že tady lidská civilizace vymřela. Třeba u opuštěného „šikmého kostela“, který je středobodem bestsellerů Karin Lednické, což je ovšem sentimentální historické čtení. Autorka ekologii nemusí řešit.
Čtěte také
Komunisté původní Karvinou vlastně zlikvidovali kvůli těžbě uhlí, střed dnešní Karviné tak tvoří bývalé samostatné městečko Fryštát. Vlastně to není podstatné, práší se všude stejně. Na náměstí v Karviné-Fryštátu, kde se zachoval Larischův zámek, ale i v karvinských lázních, v nichž se s pomocí důlní solanky léčí nemoci pohybového ústrojí. Nejvíc uhelného prachu se valí po haldách a také areálem Dolu ČSA, jediné šachty přímo v katastru města.
„To není nic nového,“ mávne rukou 52letý havíř Jiří Valošek, když se ho u brány Dolu ČSA zeptám na bronzovou medaili Karviné v žebříčku nejšpinavějších měst v Evropě. „A přece je to rok od roku lepší. Když na tomhle parkovišti nechal v osmdesátých letech auto můj táta, po šichtě bylo pokryté černým mastným prachem z koksovny,“ vzpomíná.
Z Karviné do Londýna
Valoškův otec pracoval v koksovně, z níž dnes zbyly jen trosky, i když stále monumentální. „Další koksovny zůstávají v provozu v Ostravě a Třinci, takže nám toho na Karvinou padá pořád dost,“ říká horník. Loňská jarní vlna pandemie ale radikálně snížila výrobu i ve jmenovaných firmách a Ostravsko-karvinský revír se na pár měsíců zcela vyčistil od smogu. To se prý nestalo víc než 150 let.
„Špína se valí tady nad tou širokou kotlinou, Beskydy to ale zastaví a pak to sedne na Karvinou a okolí. Na Ostravu, Havířov, Orlovou a další města,“ ukazuje směrem k asi čtyřicet kilometrů vzdálené beskydské hradbě 49letý Jaromír Kufa, další havíř po ranní směně v rubání na karvinském Dole ČSA. Stěhovat za lepším ovzduším se nebude ani jeden z oslovených horníků. „Ráno utřu prach na parapetu, večer na něj sáhnu prstem a mám ho černý. Už jsem zvykl, kam bych na stará kolena odcházel,“ doplňuje Jiří Valošek. „Děcka odsud naštěstí vypadla, jeden syn žije v Londýně, druhý v Olomouci. Alespoň ti moji kluci budou mít lepší život,“ uzavírá.
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
