Ivan Bartoš na fóru Pirátů Zdroj: Profimedia.cz
Měla to být oslava pirátské ideologie a jeden z vrcholů fungování strany, který přepíše anály české porevoluční politiky. Místo toho se Piráti celý víkend probírali z šoku a jen stěží skrývali slzy, zklamání a vztek. Demokracie k nim byla krutější, než by si ale možná zasloužili. Ať už jsou vám více nebo méně sympatičtí, pravdou je, že za čtyři roky ve Sněmovně odmakali kus práce a do kampaně šli s opravdu velkým elánem. O to tvrdší pád to pro mladé a ambiciózní hvězdičky musí být. Proč ale nemohou svalovat vinu jen na Babišovu kampaň a na kroužkování?
Strana, která byla ještě na jaře hlavní vyzývatelkou hnutí ANO, nakonec získala pouhá čtyři křesla a bude nejmenším klubem ve Sněmovně. Nezbývá jim tak než doufat, že STAN dodrží koaliční smlouvu. Místo toho, aby Ivan Bartoš sestavoval vládu, hrozí mu dokonce konec v čele strany a čelí kritice vlastních členů. Jeho hvězda pomalu zhasíná.
Pro někoho tak sebevědomého, kdo si rád užívá pozornost médií a ocenění za úspěch, to musí být velmi tvrdé setkání s realitou a nabízí se říct, že si to vlastně ani nezasloužil. Velká část viny totiž nejde za ním.
Ač se to někomu líbí nebo ne, tak Piráti ve Sněmovně opravdu odpracovali mnoho věcí. Řešili především exekuce, rodinnou politiku a nejhlasitěji upozorňovali na kauzy premiéra Babiše a vždy šli s kůží na trh. Zdá, se že jim to ale spíš vymstilo a paradoxně vlastně poprvé pod Bartošovým vedením zažívají velký neúspěch a čeká je skutečně zkouška ohněm.
O tom, kde jsou příčiny pirátského neúspěchu, se budou vést debaty ještě dlouho. Piráti sami aktuálně zmiňují hlavně dvě – antikampaň a lži Andreje Babiše a s tím spojený kroužkovací masakr ze strany těch voličů, kteří dezinformacím uvěřili.
Jistě jsou to důležité faktory. Přidala bych ale několik důvodů, které prýští už jen ze samotné podstaty fungování Pirátů.
Arogance moci
Velká část Pirátů se viděla na výsluní dřív, než k tomu skutečně došlo, a začala se podle toho i nekriticky chovat. Piráti se cítili být něčím víc než ostatní - těmi jedinými spravedlivými. Projevovalo se to velkou kritikou směrem k novinářům i svým politicky mnohem zkušenějším soupeřům. Vyšlápli si prostě moc vysoko. Mnoho lidí, se kterými jsem v poslední době mluvila, mi říkalo, že se jim sebevědomí Pirátů příčí, že v politice ještě nic velkého nedokázali, ale už se chovají, jako by jim všechno patřilo.
Oni sami tvrdí, že to tak není. Ale dojem, kterým na lidi působili, musí z něčeho pramenit. A pravdou je, že třeba počínání na jednu stranu velmi pracovitého Jakuba Michálka nebo Jana Lipavského bylo mnohdy až tak sebevědomé, že jednoduše nebylo příjemné. Lidé přestali věřit, že jde o ty obyčejné, skromné kluky a holky, kteří jezdí na pirátské tábory, zpívají písně u ohně a pijí pivo z kelímků. Je otázkou, zda volební debakl přinese víc pokory.
Neřízená střela Hřib
S tím souvisí i postoj jejich dosud nejvýše postaveného politika – pražského primátora Zdeňka Hřiba. Arogance jeho samotného a lidí, kterými se obklopil, by se pomalu dala počítat jako nová fyzikální jednotka. Primátor se za tři roky ve vedení města dokázal dostat do sporu s premiérem i prezidentem a svým nekompetentním vedením města naštval řadu lidí, kteří měli pro Piráty původně velké sympatie. Příliš v oblibě ho nemají ani zaměstnanci magistrátu.
Za největší manažerskou chybu před volbami, které chtěli Piráti vyhrát, se zdá být neschopnost koordinovat pražskou dopravu. Všichni víme, že je třeba silnice opravit, ale primátor si měl prostě pohlídat termíny oprav a nenasměrovat je do období vrcholící kampaně. Nejde ani tak o to, že by si tím Piráti naštvali své příznivce, ale zbytečně dali munici svým soupeřům. Tohle měl prostě někdo u Pirátů lépe promyslet, a to i za cenu, že by to zhoršilo vztahy v pražské koalici. Ruku na srdce, stejně příliš nefunguje.
Ztráta protestního étosu
Piráti jsou pro velkou část Čechů stále vnímáni jako protestní strana a i oni na tom dosud stavěli. Je to strana, která vzešla z anarchistických základů a dodnes je toto křídlo ve straně velmi hlasité a úplně nepochopilo směřování vedení a proměnu charakteru z protestní strany na tu tvůrčí.
Je velký rozdíl jen kritizovat, co vše je špatně, a umět nejen přijít s řešením, ale uskutečnit ho a dotáhnout do konce. Z opozice se to příliš dělat nedá, ale lidé prostě neuvěřili tomu, že jsou mladí lvi a lvice schopní svůj propracovaný program skutečně uskutečnit. Kdyby se je podařilo přesvědčit, dezinformace by nenašly tolik úrodné půdy. Zdá se, že Piráti ve Sněmovně o potřebě přerodu strany nepřesvědčili nejen voliče, ale především své skalní jádro.
A ukazuje se to i teď, když se objevují výzvy o tom, aby Piráti s tím málem, co mají, nesměřovali do vlády. Politika je prostě o kompromisu a dosažení maxima možného z toho, co mám. Řadoví členové strany si ale zřejmě představují, že buď budou mít sami většinu ve Sněmovně nebo nic. Takhle se ale politika nehraje.
Neví, kdy mají mlčet
A pávě skalní jádro se v kritické fázi nezachovalo úplně diplomaticky. Kampaň a boj s takovými vlčáky, jako je Andrej Babiš, je mimo jiné i o velké kázni a umění v pravou chvíli mlčet a zavřít nevymáchanou pusu. Piráti tak podle mě narazili na svou až přespříliš otevřenou vnitrostranickou demokracii a snahu za každou cenu být co nejvíce transparentní. Výkladní skříní těchto neuvážených výplodů je jejich vnitrostranické fórum, kde si může každý Pirát napsat, kdy chce a co chce.
Ač se vedení strany řadovým straníkům snažilo několikrát vysvětlit, že není rozumné, aby tam každý Pirát psal, co chce, a snažilo se novinářům tvrdit, že řada podnětů není nijak relevantních, nebylo to nic platné. V rámci volební kampaně se strhla mela třeba kolem předsedy mediálního odboru Mikuláše Ferjenčíka, hned po prohraných volbách zase někteří Piráti vyrazili s návrhem na okamžité odvolání Bartoše.
Na masakr, který mezi sebou někdy Piráti dokázali na fóru rozpoutat, stačilo soupeřícím PR týmům jen koupit popcorn a užívat si podívanou z první řady.
Doběhla je klasická politika
I přesto všechno, co jsme vyjmenovali, se našly statisíce lidí, kteří Piráty vyrazily podpořit a skutečně věřily tomu, že oni mohou být novou energií v české politice. Celkem jich bylo přes 840 tisíc. Podle místopředsedkyně strany Olgy Richterové z toho 700 tisíc hlasů bylo pro celou koalici a zbytek lidí kroužkoval.
Vychází z toho, že Piráti prostě byli s koalicí spokojení a necítili potřebu kroužkovat, zatímco voliči STAN z Pirátů obavy měli. Ve výsledku k tomu výrazně přispěly i výzvy řadových politiků STAN, ať lidé kroužkují, pokud Piráty nechtějí. Přitom si strany na začátku slíbily, že k tomu vyzývat nebudou.
Piráti tak narazili na klasickou politiku. Ta sice může na první pohled vypadat jako férové spojení a přátelství jednoho Vítka s jedním Ivanem, ale ve skutečnosti skrývá mocichtivé, protřelé a zkušené politiky Starostů, kteří už se v rybníčku pohybují nějakou dobu. Cesta nahoru pro ně byla natolik lákavá, že vylézt po páteři Pirátům prostě chtěli zkusit.
Jak moc vypovídající referendum o tom, jestli Češi Piráty skutečně nechtějí, volby skutečně byly, se podle mě úplně říct nedá. Rozhodně je to ale signál toho, že Piráti musí hodně věcí zásadně přehodnotit.
