KOMENTÁŘ: Rána z marnosti? Ohňostroje stojí každoročně zvířecí životy

Protože někdo musel hodit na zem kuličku, aby udělala bum. Protože někdo musel zapálit malou tyčinku, která na obloze na malou chvíli vytvoří světýlko.

Takhle jednoduché to je. Za tím světýlkem se neskrývá věc, bez které nelze přivítat nový rok, není to potvrzení svobody jedince ani v našich končinách tisíciletá tradice, bez které by se zbořil svět a už nikdy nebyl takový, jak ho známe.

Diskuze už začínají být hlučné a stejně jako každý rok je to nepěkná podívaná. Sonda do duše českého národa, která ukazuje hloupost, omezenost a neschopnost vidět dál než na svůj vlastní nos.

Nemusím ty diskuze ani číst, vím, co v nich zazní. Je to každý rok stejné.

Pepa z Prostějova bude vyprávět, že je to jen jednou za rok o půlnoci, to se dá přece přežít. Nějak ovšem opomněl realitu práskání mnoho dní před tím a pár dní poté, na které se nedá připravit.

Honza z Mostu zase oznamoval, že šlápl do bobku a taky ho to obtěžuje, a tak to ti čoklové musí taky přežít. Neuvědomuje si, že srovnává nesrovnatelné. Pocit nepříjemnosti nejde položit na misku vah s mrtvým zvířetem.

Katka z Prahy zastává názor, že mají být zvířata vycvičená a měla se trénovat od mala. Zapomněla ale, že polovina republiky má doma zvířata adoptovaná. Taková, která si na zádech nesou batůžek svých strachů způsobený zase námi lidmi, který se nedá tak lehce odložit. A také to, že tu žijí i jiná zvířata než ta domácí a srna s vrabcem se na socializaci asi nedostaví.

Stovky názorů, které mají omluvit neomluvitelné.

Na mrtvá a vyděšená zvířata totiž neexistuje společensky přijatelná vysvětlení. Jen pouhé žvásty, které každý rok s železnou pravidelností republikou zaznívají. Je mi líto.

A tak já, stejně jako tisíce dalších, utáhneme během prosince obojky, zkrátíme vodítka a o Silvestru budeme za zavřenými dveřmi v koupelně vyprávět, že je všechno v pořádku. Nemůžeme se ale připravit stoprocentně. Tu kuličku možná někdo hodí sedmnáctého nebo druhého.

Stejně jako loni a i na přes rok budu držet svou fenku a opakovat, že je vše v pořádku. Budu se dívat, jak se snaží utéct do bezpečí, ale nemá kam. Před tím, co se strhne, ji neochráním. Neochrání ji ani hlasitější rádio, ani se před tím neschová pod postel. Nemám jí jak vysvětlit, že to není válka, že to jen lidé slaví. Naštěstí vím, že její srdce je silné, a pokud se správně připravím, noc zvládneme.

Tento rok tu ale budu mít i Pupíka, pejska, který zase jen díky sobeckým lidem strávil svůj dosavadní život zavřený v množírně a který se bojí vlastního stínu. Jak bude vypadat letošní Silvestr a co mě čeká s ním, to neumím stoprocentně odhadnout.

Tisíce lidí doma, v záchranných stanicích a na výjezdech se budou snažit, aby byly škody na životech co nejmenší. Nemají plány, nebudou bouchat šampaňské.

Hlasitě prosili, ale nebylo je slyšet. Vysmáli se jim nebo je označili za aktivisty.

Zkuste vnímat, jaké je druhý den ticho. Ani vrabec nehlesne. To ticho je ohlušující. Tohle není nadsazené drama ani plytké hraní na city. Jen holý fakt.

Stojí ta kulička opravdu za to? Pokud člověk nespadá do lékařsky potvrzené kolonky „sociopat“, měl by zvládnout pochopit, že nestojí.

Možná si v sobě stále neseme dobu, kdy se stály fronty na banány a hodně se zakazovalo a každou i sebezbytečnější věc, u které by se mohlo objevit slovo „zákaz“, cítíme něco jako omezování, které si nemůžeme přece nechat líbit.

Svět je ale místo, kde nežijeme v bublině sami sebe. Svět je společenství lidí a zvířat, kteří se navzájem ovlivňují, a brát zřetel na druhé je nepsaná povinnost.

Zkusme být ohleduplní, nic to nestojí. Zato ta kulička je vykoupena hodně draze.