CNN Prima News Názory Očima reportéra

Komentář: Sexuální násilí 1945. Proč se tutlají zločiny Rudé armády v Československu?

Změní válka na Ukrajině konečně postoj české společnosti k válečným zločinům rudoarmějců, které byly spáchány na jaře 1945 při osvobozování Československa? Zatím tohle téma otvírali spíše publicisté, na zásadní monografii z pera oficiálních historiků se marně čeká již od sametové revoluce.

Že rudoarmějci znásilňovali, rabovali, odvlékali československé občany na Sibiř anebo jen kradli hodinky a bicykly, o tom už se něco přece napsalo. Jenže především novináři, kteří zaznamenávali spíš náhodná svědectví pamětníků. Odborná monografie, v níž by tým státem placených badatelů v plné šíři zdokumentoval a vysvětlil, co všechno měla Rudá armáda na svědomí, stále schází.

Drsné svědectví spolužáka

Drasticky znásilněné Hedvice Krupové z Hlučína u Ostravy bylo v pětačtyřicátém roce třicet let a po jejím domě pobíhaly tři malé ratolesti. Zřejmě nepočítala s tím, že by mohla postupující rudoarmějce zajímat, před vojáky se schovávaly hlavně mladičké a svobodné holky. I na matku tří dětí se ovšem vrhlo kolem dvaceti ruských vojáků, a postupně ji znásilnili. Hedvika Krupová brutálnímu sexuálnímu ataku podlehla.

Tohle je příběh babičky mého spolužáka, nyní 54letého Milana Krupy, se kterým jsem společně prošel gymnáziem i vysokou školou. Rodiče mu tento válečný příběh celá desetiletí zatajovali, skutečnou příčinu smrti babičky Hedviky se od nich dozvěděl až v roce 2015. A od Milana a jeho táty jsem si tu děsivou historii jednoho válečného zločinu nechal vyprávět i já, abych se vzápětí rozhodl najít další pamětníky této vraždy.

Umučená Hedvika Krupová měla podle svědků srdečnou povahu, ráda zpívala a město ji znalo především jako skvělou mámu tří dětí. V Hlučíně jsem ovšem záhy narazil i na pamětníky dalších zvěrstev. „Ošetřovala jsem jednu pacientku, která mi rovnou řekla, že se jako mladá holka musela dívat, jak rudoarmějci znásilňují její sestru, ale pak zneuctili i ji,“ svěřila se mi zdravotní sestra Anna Fojtíková.

Neví, že je synem násilníka

Další hlučínská pamětnice Kristina Tesková byla na konci války malým dítětem. „Soldatuški bravy rebjatuški, gdě že vaši žony?“ pamatovala si verše, které se naučila od ruské čety ubytované v jejich domě. Jenže ve městě se mezitím dále znásilňovalo. Pamětník Josef Hlubek zavzpomínal: „V domečku za hřbitovem žila paní Kaffarniková. Zdivočelí Rusové ji znásilnili a nakazili syfilidou. Pak byla celá bolavá a nemohla mít děti a celý rod s ní vlastně vyhynul. A ve městě pořád žije paní, která je dítětem ruského násilníka. Ale nechoďte za ní, myslím, že jí to dosud nikdo neřekl. Bolelo by ji to.“

Sexuální zločiny tehdy Rudá armáda nepáchala jen v Hlučíně, dělo se tak po celém Československu. Od roku 2015 se snažím hledat poslední pamětníky těchto excesů či písemná svědectví o nich. Publicisticky jsem zdokumentoval desítky případů z Prahy, Olomoucka, Břeclavska i odjinud. Protože ale nejsem historik, začal jsem se ptát státem placených odborníků, proč podobnou práci raději nedělají sami. A potkal se s absolutním nepochopením.

Prý pokřivuji obraz dějin

Oficiální historickou obec moje výzva, aby se věnovali tomuto hořkému tématu, jen notně popudila. A například vedoucí oddělení dějin 20. století Historického ústavu AV ČR Jan Němeček mi přes Lidové noviny vzkázal, že texty o ženách znásilněných rudoarmějci „pokřivují obraz událostí spojených s druhou světovou válkou“. A dodal: „Místo komplexního výzkumu dějin se řeší problémy doby nahodile, často podle módního zájmu.“ A navíc prý tento typ násilí potvrdilo „jen úzké spektrum ústních svědectví“.

Byla to od akademika prapodivná reakce. Kdyby se totiž historikové na zvěrstva páchaná Rudou armádou poctivě ptali pamětníků, z „úzkého spektra“ by se stal fascikl. O sexuální válečné zločiny Sovětů v Československu z roku 1945 se v posledním desetiletí paradoxně nejvíce zajímal švýcarský historik a pedagog Adrian von Arburg, který jistý čas učil na Masarykově univerzitě v Brně. Primárně vlastně dokumentoval zločiny na německých civilistech, především v rámci divokého odsunu, při pátrání v policejních svodkách a jiných dokumentech ale našel i spoustu záznamů o proviněních rudoarmějců na českých ženách a dívkách.

Půl pravdy ve školách

Arburg veřejně kritizoval zdrženlivost i neochotu české společnosti zabývat se násilím Rusů v roce 1945. Po obsazení části Donbasu proruskými separatisty v roce 2014 kroutil hlavou i nad tím, že to v Česku málokomu vadilo. A že většina českých učitelů dějepisu dětem vyprávěla jen půl pravdy o osvobození Rudou armádou v roce 1945. Osvobození od nacismu bylo totiž zároveň i novou okupací, jedna totalita pouze nahradila druhou. Arburg ovšem s takovými názory narazil i u historické obce a raději se vrátil do Švýcarska.

Přes hranice dnešní České republiky se Rudá armáda poprvé prostřílela 17. března 1945 u městečka Osoblaha na Krnovsku. Ruský teror vůči tuzemským ženám započatý v březnu pak pokračoval až do listopadu 1945, kdy se sovětské jednotky stáhly do vlasti. Z pramenů vyplývá, že Stalin už předem předpokládal, že při tažení na Prahu nebude Rudá armáda za anděly. „Nedivte se, když se někteří z našich lidí nebudou chovat tak, jak je potřeba. Někteří otravují a urážejí děvčata a ženy, chovají se nepřístojně,“ upozorňoval generalissimus exilového prezidenta Beneše. V písemných směrnicích pak vyzval velitele, že se má „vojsko k obyvatelstvu osvobozených území Československé republiky chovat přátelsky“, v terénu ale papírový rozkaz z Moskvy mnoho neznamenal.

Chraňte násilníky

Bohužel, snaha ochraňovat ruské násilníky tu zůstala i po 24. únoru 2022, když Putin agresivně napadl Ukrajinu. A dokonce i po odhalení zvěrstev včetně znásilňování v ukrajinské Buči, Irpini, Mariupolu i jinde. Kardinál Dominik Duka se dokonce snížil k podivuhodné úvaze, že ruští vojáci, kteří znásilní ženu, jednají „pod tlakem emocí a vášní ve stavu agonie“. Násilí ruských vojáků tedy bagatelizoval obdobně jako už citovaný historik Němeček.

Nezpochybňuji zrůdnost nacismu, zločiny německé armády na civilistech, natož 140 tisíc obětí mezi rudoarmějci, kteří zahynuli v Československu. Zároveň ale nechápu, že i v jednadvacátém století může vážený historik či dokonce římskokatolický kardinál zlehčovat ruská válečná zvěrstva páchaná na ženách. A to zřejmě jen kvůli nějaké osobní sympatii ke Kremlu, s nímž se kdysi Československo chtělo přátelit až „na věčné časy a nikdy jinak“. Ti dva v tom ale nejsou zdaleka sami, zlehčování ruských barbarství už tak nějak patří k české mysli. Bohužel.

Tagy: