KOMENTÁŘ: Sladkokyselý život nemastné Emily v Paříži? Okoření to ‚‚Úkáčka‘‘, co kradou

Američani? Rednecks – jinde než ve Starbucksu si kafe nekoupí. Francouzi? Snobové ― hulí jak fabriky, chlastají první ligu nehledě na vysoký cholesterol, moc se nemyjí a jejich život je ‚‚pešn‘‘, ‚‚fešn‘‘, croissanty a bagety. Francie? Místo, kde je deset sexy alfasamců na metr čtvereční, všichni neustále připraveni k nejlepší souloži vašeho života. A ‚‚Úkáčka‘‘? Jsou špinaví a kradou. Fakt že jo. Tvrdí to přece Emily ze samotné Paříže!

‚‚Prej kradu.‘‘

‚‚Prej vypadám jako cuchta.‘‘

‚‚Prej je trapný být Ukrajinka.‘‘

Se zalepenýma očima otevřu ve 4:30 Instagram a zasáhne mě tsunami bouřlivých příspěvků. Příspěvků ruských a ukrajinských hereček plných otázek, který lobotom točil druhou sezonu diváckého trháku Emily v Paříži. Chápejte, na sociálních sítích sleduji vesměs ženy z východu. Protože jsou to prostě kočky. A tyhle kočky se teď bouří. A to nikdy nemůže skončit dobře.

Bambulka to nespasí

Abych to přiblížila. Ve čtvrté epizodě nové sezony se Emily setkává s Petrou. Dívkou, která se přestěhovala do Paříže z Kyjeva. Petra mluví ukrajinsky a lámaně francouzsky a zcela postrádá vkus a vychování. A je to zlodějka. A má pero s bambulkou. „Miluju zadarmo“ – tak zní její moto, s nímž krade oblečení v luxusních obchodech. Ale to pero s bambulkou neukradla. Asi. Emily je ale přece (leč trochu unylá) Superwoman a její čistá duše (každodenní soulož s novými objekty se nepočítá) jí nedovolí se s takovou stokou společnosti kamarádit.

Onu epizodu jsem sledovala s otevřenou pusou. Šokována. Tím, že s příchodem roku 2022, kdy lidé, značky i média našlapují v minovém poli plném stereotypů ve snaze nikomu neublížit, dochází v jednom z nejvlivnějších pořadů Netflixu ke xenofobnímu faux pas kolosálního rozsahu. A navíc v natolik groteskní a nedůstojné podobě.

Nezapomínejme, že platforma má obrovský vliv na své mnohamilionové publikum. A tento dopad není vždy pozitivní. Ano, možná, že šaty Lily Collinsové jdou na dračku, ale připomeňme, že například po vydání Hry na oliheň v některých koutech planety lidé skutečně přemýšleli o tom, jak onu děsivou hru převést do reality.

Ukrajince nijak zvlášť v lásce nemám. Ale víte co? Teď jim vlastně fandím. A fandím jim o to víc, že nedrželi hubu. „Taková hanba,“ napsala pobouřeně světově uznávaná modelka Eugenia Havrylková na Instagramu. „Tohle se děje ve světě, kde je tolik talentovaných Ukrajinců, kteří ovlivňují světové trhy s technologiemi, módou, uměním, vědou i sportem.“ Na Havrylkovou navázala celá řada dalších osobností kinematografie z východu. A nakonec se ozval i ukrajinský ministr kultury Oleksandr Tkačenko, napsal oficiální stížnost.

Určitě, možná, spíš ne

V roce 2022 totiž někteří stále věří, že všichni ve Velké Británii snídají ovesné vločky, v Rusku chodí medvědi ulicemi po dvou a Číňani jsou hrozně moc bohatí, zakládají detenční tábory a bojují za vyhlazení Ujgurů. Takže se děsím, že se Petra (nakolik typicky ukrajinské jméno?) brzy stane zaručeně pravdivým obrazem Ukrajinců. Dovolili by si tohle Američané k Mexičanům nebo Portoričanům? Spíš ne. Ukrajina je ale daleko.

Teď budu povrchní. Ale haló! Takhle se líčí ženy z východu? Ty, po nichž se v MHD běžně otáčí veškeré mužské osazenstvo? Ženy, na které se pánové uslintaně culí jako se na svou manželku neculili od porodu, s představou, co by dělali, kdyby měli tuhle kost doma? Spíš ne.

Když už jsme u toho ― Francouzi jsou prý v módě děsně průlomoví. Proč se zde tedy vracíme na začátek milénia, kdy všichni nosí den co den otřelého Louboutina sem tam okořeněného kloboučkem od Chanel? Tohle je ta známka originality a nezpochybnitelného vkusu? A nehledě na to, kde jsou chudí bílí Francouzi? Střední třída? Kde je nějaká společenská hierarchie? Skutečně každý Francouz tráví postpracovní dobu standardně u Diora a na makronkovém dýchánku v Café Mirabelle? Spíš ne.

Balzac je ocet, že jo?

Ale zpátky ke stereotypům. Jak už jsem zmínila, nevyhnuli se jim v seriálu ani Francouzi. Klasické návštěvy hrobů klasických literátů realismu. Zrovna to je jeden z těch příjemnějších stereotypů, ale… Vážně fanoušci Emily a jejího pestrého sexuálního života plného alfáčů vědí, kdo je Honoré de Balzac nebo Gertrude Steinová? A ví to vůbec protagonistka s otravně perfektním obočím? Spíš ne.

On si režisér Darren Star asi myslel, že když natočí herečku s naivní tvářičkou a très chic před Eiffelovkou a ona se bude celou dobu usmívat a snažit všem zavděčit, podmaní si celý svět. A nebo se Star domníval, že se z něj stane Woody Allen a přebije iracionální, ale přesto kouzelnou Půlnoc v Paříži. Jako takhle... spíš ne. Emily totiž představuje celou škálu vlastností, které lidé většinou nenávidí. Teda já. A to se počítá.

Celé to ve mně zanechalo hořkou pachuť. Stejně hořkou, jako když jsem dneska promluvila v kavárně rusky a všichni se znechuceně otočili. Stejně jako když mi pořád někdo říká, že česky nemůžu mluvit dobře, protože jsem přece Rusák. Stejně jako se mě každý snaží přesvědčit, že Rusáci můžou za všechno zlo světa. Jen teda já ne, jsem prej „překvapivě v pohodě“. Jsem? Spíš ne.

Seriál je zkrátka pugét všeho, co dnes není v kurzu. Řada stereotypů a tragikomických klišé. Ptám se tedy, proč si tvůrci nedali záležet ještě trochu více a nevidíme černochy… pardon lidi tmavé pleti, kteří prodávají Eiffelovky u Eiffelovky. Kde jsou ti domnělí Syřané a Afghánci, kteří mají decimovat Francii? Proč jsme si vlastně všichni rovni, ale jen v případě, že nejsme „Úkáčka“, „Rusáci“, „chačové“ nebo „cigoši“? A můžeme tedy v další sezoně očekávat, že Emily v uličce malebné a bezpečné Paříže okrade nějaký charismatický Dežo, znásilní Abdulláh, co prchá před Tálibánem, bude ji vydírat mafiánský Serjoža a celé to zachrání Ryan Gosling nahoře bez?

Z kinematografického počinu jsme se tak zkrátka dověděli, že migrační krizi země nezná a je to jen výmysl zaprášených knih na policích knihoven. A to je dobře. Ekonomickou krizi země také nezná, Le Maire to dělá prostě dobře. A to je dobře. Jak říká můj kolega ― jejich život bych chtěla mít. Je tu jen jedno ale. Ať už jsme Pavlíny, Petry, nebo Máni, pro Paříž budeme vždy příliš simple. Stejně jako je simple Emily pro mě. Ať už jsem Pavlína v Praze, Taškentu nebo na sub-Neptunu.